Audioverze
Byl klíčovým mužem prezidenta Petra Pavla pro výběr nových ústavních soudců: stál v čele komise, která prezidentovi návrhy k nominacím předkládala. V podcastu Dimun se profesor Jan Kysela vrací k procesu výběru a hodnotí i některá rozhodnutí čtvrtého Ústavního soudu. „Realita je, že se v tisících případů dohaduje s obecnými soudy. Zatímco já si myslím, že byste si u každého toho případu měli na začátku položit otázku, jestli to máte udělat. Je to variace na nabídku prstenu moci z Pána prstenů,“ říká v podcastu Dimun Jan Kysela.
Angažmá jednoho z nejviditelnějších poradců prezidenta Petra Pavla Jana Kysely na Pražském hradě skončilo překvapivě tichým „vyvanutím“. Původní vize prezidentova týmu byla přitom velkolepá: sbor proaktivních poradců, kteří budou Hrad zásobovat ofenzivními nápady a pomáhat formovat klíčové politiky. Jenže realita všedních dnů a dynamika budování nového úřadu tuto představu rychle pohřbila.
„Ukázalo se, že tahle představa s proaktivními poradci asi nebyla úplně realistická,“ přiznává profesor Kysela. Z role stratéga pro ústavní otázky se stala úzce vymezená mise: dokončit obměnu Ústavního soudu. Jakmile byl úkol splněn, zmizel i smysl jeho dalšího působení na Hradě.
Kyselovo ohlédnutí odhaluje i styl prezidenta Pavla. „Prezident poutá pozornost k tématům nebo osobám, které považuje za důležité a přehlížené,“ popisuje Kysela. Spíše než do justice tak směřuje pozornost do vyloučených lokalit a ke start-upům. Je to uměřená, nekonfliktní role. Pro justici, zvyklou na intenzivní dialog s Havlem, Klausem i Zemanem, je to však spíše znejišťující ticho.
Anatomie výběru: Dobrý úmysl a nečekaná hořkost
Proces výběru nových ústavních soudců byl motivován záměrem dělat to odlišně od všech předchozích hlav státu. Prezident oslovil desítky institucí s žádostí o tipy na kandidáty. Smysl byl prostý: kompenzovat „slepé skvrny“ a získat co nejširší zásobník jmen. Jenže dobrý úmysl narazil na nepochopení.
„Myslím, že od počátku šlo o nedorozumění, které vzniklo spíš na straně těch oslovených,“ vysvětluje Kysela. Instituce jako Nejvyšší soud, ale třeba i Advokátní komora si žádost vyložily jako příslib zastoupení. Když jejich kandidáti neprošli, zavládla hořkost. Kysela to ale odmítá: „Ambicí prezidenta nikdy nebylo, že si vezme 13 míst a rozdělí je jako koláč. Šlo jen o sběr jmen. Tečka.“
Prezident Pavel v nominačním procesu tvrdě narazil v Senátu u dvou jmen z justice: Roberta Fremra a Pavla Simona. Případ Roberta Fremra odhalil limity prověřování kandidátů. „Věděli jsme o jeho symbolické slabině, krátkém členství v KSČ na podzim 89,“ říká Kysela. Ale lavina, která se spustila až po nominaci, ukázala, jak křehká je hranice mezi veřejnou kontrolou a lynčem.
A týkalo se to i procesu schvalování soudce Nejvyššího soudu Pavla Simona, který byl zase kritizován za svá rozhodnutí, ačkoliv jako soudce aplikoval zákon. „Ten podzim byl momentem zneklidnění. Obával jsem se, že už nám do toho nikdo nepůjde,“ vzpomíná Kysela.
Golem z Brna
V podcastu Dimun ale profesor Kysela také hodnotí „své dítě“, když komentuje některá rozhodnutí čtvrtého Ústavního soudu. A je překvapivě hodně kritický – některá rozhodnutí Kyselu vysloveně „iritují“ a „zlobí ho“. Kritizuje především dvě linie: judikaturu k soudcovským platům a rozmáhající se koncept „práva na účinné vyšetřování“. V obou případech podle něj soud překračuje svou roli a pouští se do právotvorby, která mu nenáleží.
„Že bych to vyčetl z Evropské úmluvy a posílal to k nám s těmi riziky, to mi připadá dost sporné,“ komentuje judikaturu soudu ohledně práva na účinné vyšetřování. Soud podle něj v těchto případech nechrání Ústavu, ale aktivně vytváří nová práva. Stává se z něj hráč, který namísto bránění hřiště sám střílí góly. A to je nebezpečné.
Mnozí tento aktivismus vítají jako projev spravedlnosti. Kysela ale varuje: „Spousta lidí tomu drží palce a říkají ‚jenom houšť a větší kapky‘. Ale kde je ta hranice?“ ptá se.
Pokušení Sauronova prstenu
Kde se tento sklon k aktivismu bere? Sám Kysela nabízí metaforu z Pána prstenů – moc Ústavního soudu je jako Sauronův prsten. Je to nástroj absolutní moci, který může sloužit dobru, ale nevyhnutelně mění svého nositele. „Když Gandalf a Galadriel prsten odmítnou, vědí, že by se v zájmu velkého dobra dopustili velkého zla,“ vysvětluje.
Soudci jsou denně konfrontováni s nespravedlností. A mají v ruce prsten – moc zrušit jakékoli rozhodnutí. Pokušení použít ho je obrovské. „Máte možnost s tím něco udělat a uděláte to. Ale na začátku byste si měl položit otázku, jestli to vůbec máte dělat,“ říká Kysela.
