ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Rostoucí státní dluh Spojených států, který se blíží 36 bilionům dolarů, vyvolává značné znepokojení. Výdaje na úroky z tohoto dluhu v roce 2024 poprvé v historii přesáhly náklady na obranu, což je varovným signálem možného oslabení geopolitického vlivu země. Na první pohled se Čína se svým oficiálně nižším poměrem dluhu k HDP jeví jako finančně stabilnější. Pod povrchem se však skrývá mnohem komplikovanější realita, kdy celkové zadlužení Číny, včetně skrytých závazků, pravděpodobně výrazně převyšuje to americké.
Zcela neudržitelně rostoucí zadlužení vlády USA se v posledních letech dostává do středu pozornosti. Trumpův rozpočet jen dále prohlubuje deficit mezi příjmy a výdaji vlády, což znamená, že tempo růstu dluhu se bude zvyšovat.
Americká federální vláda je nominálně nejzadluženější institucí na světě s dluhem cca 34 bilionů dolarů a jen samotné splátky úroků z aktuální velikosti dluhu jsou jedním z největších vládních výdajů v zemi – v loňském roce převýšily úrokové platby za státní dluh USA federální výdaje na národní obranu, což se v historii stalo poprvé. Platby úroků za státní dluh v roce 2024 dosáhly částky 870 miliard dolarů, zatímco výdaje na obranu činily 822 miliard dolarů.
Americká vláda naráží na tzv. „Fergusonův limit“ neboli bod, kdy úrokové platby převýší výdaje na obranu, což je zlomový okamžik, po kterém odstředivé síly celkového dluhového břemene začínají oslabovat geopolitický vliv dané velmoci.
Důvodem je, že dluhové břemeno odčerpává zdroje tak vysokým tempem, že snižuje prostředky dostupné pro národní bezpečnost a zanechává velmoc stále zranitelnější vůči vojenským výzvám jejích oponentů.
USA jsou však poněkud zvláštní ekonomikou, která (zatím) kontroluje světovou rezervní měnu, takže mají oproti jiným státům větší prostor pro provozování deficitů, než se dostanou do příliš velkých problémů. Z toho také pramení slavná hláška bývalého amerického ministra financí Johna Connallyho: naše měna – váš problém.
Stačí se trochu podívat pod povrch a zjistíte, že Čína je pravděpodobně ještě zadluženější než USA.
Názorům moderních akademických ekonomů navzdory však není ani tento rezervoár nekonečný a za dluh nakonec někdo zaplatí, ať už to budou další generace pracovníků prostřednictvím vysokých daní, všichni skrze inflaci, nebo budoucí generace úplným ekonomickým kolapsem. Směřování americké fiskální politiky tímto směrem je také přesně důvod otevřeného rozkolu mezi Elonem Muskem a Donaldem Trumpem.
Čína, jako potenciální vyzývatel USA ve světové geopolitické aréně, se na první pohled jeví jako přesný opak této situace. Svůj „federální“ dluh má mnohem více pod kontrolou, s poměrem dluhu k HDP pouze na 84 % ve srovnání se 123 % v USA nebo dokonce 250 % v Japonsku. Kromě toho je jedním z největších kupců a držitelů dluhů jiných zemí. Během obchodní války a jednání mezi USA a Čínou byl americký dluh jednou ze skrytých zbraní Pekingu.
Skutečnost, že Čína vlastní stovky miliard dolarů amerického dluhu, vysílá jasný signál, že USA jsou dlužníkem, který si v dobách míru půjčuje na spotřebu a nabírá stále více dluhů, zatímco Čína je škudlícím věřitelem, který šetří na zářnou budoucnost.
To ale není tak úplně pravda. Stačí se trochu podívat pod povrch a zjistíte, že Čína je pravděpodobně ještě zadluženější než USA. A podle toho, kterým číslům se nakonec rozhodnete věřit, můžou být čínské dluhy i více než třikrát vyšší než ty americké. To vše ale potřebuje značný kontext, který dnes probereme.
Jak vážná je tedy čínská dluhová situace? Jak plánují využít své vlastní půjčky jako ekonomickou zbraň? A nakonec, pokud je dluh jen dluh, proč je v očích ekonomů vnímán tak odlišně?
Rudí kostlivci ve skříni
Jako vždy, když mluvíme o ekonomických datech z Číny, je třeba mít nejprve na paměti, že čínská čísla, zejména na provinční úrovni, jsou značně nespolehlivá. Na to přišel už dávno bývalý premiér Li Kche-čchiang, a z těchto zfalšovaných čísel se odvozuje mýtus autokratické kompetence, ale dnes na toto téma nemáme prostor.
Pokud se budeme držet čísel mezinárodních organizací, jako je Světová banka, které je přebírají od soudruhů z Pekingu, jedním z největších rozdílů mezi čínským a americkým dluhem je, kdo si vlastně půjčuje.
V Číně je dluh mnohem lépe skrytý a rozložený mezi různé úrovně vlády, vládní korporace a speciální entity, které často existují jen proto, aby byl dluh evidovaný mimo účetní knihy nadřazené organizační jednotky. V USA je za drtivou většinu veřejných půjček odpovědná přímo federální vláda, byť země má také státní a místní samosprávy, které si berou vlastní půjčky.
Rozdíl je v tom, že v USA všechny tyto regionální vládní dluhy dohromady tvoří asi 12 % HDP, což znamená, že včetně federálního dluhu má země poměr vládního dluhu k HDP přibližně 132 %. Not great, not terrible, jak by řekl seriálový černobylský šéfinženýr Anatolij Ďatlov; zvláště pak vzhledem ke statutu amerického dolaru jako globální rezervní měny.
V Číně mají provinční vlády mnohem větší kapacitu a motivaci brát na sebe dluhy na financování velkých projektů. Spolehlivá čísla ale nemáme, protože Čína nemá stejné standardy přístupu veřejnosti k informacím, jako máme my na Západě.
Konzervativní odhady hovoří o dluhu vlastněném provinčními a místními samosprávami v Číně v roce 2023 ve výši nejméně 12,6 bilionu dolarů. To představuje zhruba 76 % celkového výstupu země, což znamená, že celkový vládní dluh Číny nyní dosahuje 160 % jejího HDP – tedy asi o 30 % více než v USA. Jenže to není zdaleka všechno.
Aby toho nebylo málo, toto číslo stále nezahrnuje státní podniky, které v Číně plní dvojí funkci – jednak fungují v mnoha ohledech jako soukromá firma, která se snaží generovat zisk, ale zároveň také jako vládní vehikl, který pracuje na dosažení cílů stanovených státostranou.
Například China State Construction and Engineering Corporation (CSCEC) je největší stavební společností na světě s příjmy přes 320 miliard USD. Firma vytváří zisk, ale je vlastněna centrální vládou. A to znamená dvě věci.
Za prvé, firma staví to, co chce vláda, od malých místních infrastrukturních projektů až po mnohamiliardové letiště v Pekingu. Tyto strategické projekty sahají i za hranice země a CSCEC je zapojena do desítek velkých stavebních projektů s partnerskými státy, zejména v rámci projektů Pás a stezka, včetně např. výstavby zcela nového hlavního města v Egyptě.
Tyto projekty slouží národním zájmům, ale nejsou technicky prováděny ani financovány vládou. Místo toho si společnosti také půjčují peníze, aby vláda nemusela.
Je téměř nemožné zjistit, jak velký dluh tyto společnosti mají, protože ani nevíme, kolik jich je. China CSCEC je obrovský a velmi viditelný příklad, ale tento paper ekonomů z Centra pro čínskou ekonomiku a instituce na Stanfordově univerzitě odhaduje, že v Číně je nejméně 391 000 plně státních firem, od malých garážových provozů až po mezinárodní giganty.
Kromě toho v zemi působí přes jeden milion firem s určitou měrou státního vlastnictví. Tyto státní a polostátní podniky jsou všechny vysoce zadlužené, a konzervativní odhady jejich míry zadlužení hovoří o ekvivalentu 30 bilionů dolarů dluhu.
Pokud tyto společnosti zkrachují, vláda je v situaci, kdy buď ztratí nástroj pro vykonávání své politiky, nebo je bude muset zachránit (pomocí transferu dluhu do centra). Ať tak či onak, mezi všemi různými prostředky, které čínská vláda používá k poskytování služeb v čínské ekonomice a zakrývání skutečné míry zadlužení, je její celkový dluh přes 300 % HDP. Ani tím to však nekončí.
Vše zatím uvedené předpokládá, že údaje o čínském HDP, tedy jmenovatel v poměru k dluhu, jsou spolehlivé, což je přinejlepším sporné. Mnoho ekonomů zpochybňuje oficiální vládní údaje a nezávislí výzkumníci naznačují, že pravidelné kumulované nepřesnosti ve vykazování znamenají, že čínská ekonomika může být o 20 % (ale i výrazně více) menší, než se oficiálně uvádí.
To by znamenalo, že dluhové údaje by mohly být i při konzervativním odhadu zadlužení a silnější úrovně korekce čísel o ekonomickém růstu až 450 % HDP, třikrát více než v USA. Situace ale má další háček.
