KOMENTÁŘ TATIANY FRÖHLICH | Kdo čekal, že „Trumpův“ mírový plán pro Ukrajinu povede k zastavení bojů a ukončení hanebné ruské agrese vůči západnímu sousedovi, čekal marně. „Bumaga“ sepsaná ruským vyjednavačem Kirillem Dmitrijevem není cestou k míru: je další taneční figurou makabrózního představení, jehož součástí je paralelní zintenzivnění útoků na ukrajinské civilní cíle. Je také dalším počinem hybridní války, která má za cíl rozbít soudržnost Západu, lépe řečeno toho, co je v něm ještě jakžtakž soudržné. Evropané a zbytek svobodného světa by o něm proto vůbec neměli uvažovat jako o řešení válečného konfliktu, ale spíš jako o zrcadle stavu transatlantických vztahů.
Ze stenogramů telefonických rozhovorů mezi Stevem Witkoffem a Jurijem Ušakovem (a mezi Ušakovem a Dmitrijevem) víme, že ruský „příspěvek“ do tohoto paskvilu bude malinko větší, než je americká strana, vydávající dokument za svůj, ochotná připustit.
Investigativní server The Insider tvrdí v článku z 26. listopadu, že je tento „mírový plán“ – až na několik nepatrných detailů a vynechání části o tom, že jsou Rusové ochotni vyměnit spojenectví s Čínou za vřelé vztahy se Spojenými státy – prakticky totožný s dokumentem, který Dmitrijev předložil Trumpově administrativě krátce po prezidentově inauguraci a který Insider získal od zdroje blízkého Putinovu režimu již před několika měsíci.
Vynechaná část – vynechaná proto, aby Rusové nepopudili silného partnera, který je ovšem také jejich největší hrozbou – by přitom mohla hrát klíčovou roli v tom, jak se Američané chovají. Jestliže se dříve spekulovalo, že se Trump snaží získat Rusko na svou stranu jako spojence proti Číně, investigace Insideru naznačuje, že tato „protičínská bromance již víceméně existuje alespoň v hrubých obrysech.
Pokud tomu tak skutečně je, na rozhodnutí Donalda Trumpa obětovat Ukrajinu a hodit Evropu přes palubu nemohl a nemůže nic změnit ani parádní švih Stubbova driveru, ani „trés charmant“ manýry Emmanuela Macrona, ani premiér Jeho královského Veličenstva Starmer, a ani pevný stisk Merzovy tlapy.
Kremelská bumažka
Pro pochopení závažných důsledků vyplývajících z papíru – který nikdy neměl šanci být přijat, protože je zkrátka a dobře nepřijatelný – bychom si měli krátce zrekapitulovat, co si vlastně Kreml a potažmo Bílý dům, jež se k „mírovému plánu“ agilně hlásí, pro Ukrajinu a potažmo Evropu přichystaly.
Problematický je již jeho první bod: Bude potvrzena suverenita Ukrajiny. Připomeňme, že svoji suverenitu vyhlásila Ukrajina ještě jako sovětská socialistická republika v roce 1990, od 24. srpna 1991 je také státem nezávislým. V mezinárodním právu neexistuje dokument, který by Ruské federaci nebo Spojeným státům umožňoval potvrzovat či nepotvrzovat suverenitu Ukrajiny.
Absurdní je, že si toto nikde neukotvené právo osobuje země, která na suverenitu a teritoriální celistvost Ukrajiny útočí různými formami od roku 2003 (spor o ostrov Tuzla).
Jeden bod mluví o tom, že zločinec bude dělat hlídače a oběti bude dovoleno mlčet.
Ještě absurdněji působí první bod ve světle následujících ustanovení, z nichž je zřejmé, že dokument (a jeho skuteční či adoptivní autoři) suverenitu Ukrajiny vlastně respektovat nehodlají: bod číslo 6 zasahuje do suverénního práva Ukrajiny rozhodovat o velikosti svých ozbrojených sil, bod číslo 7 požaduje, aby Ukrajina do své ústavy ukotvila závazek, že nikdy nevstoupí do Severoatlantické aliance.
Od států NATO pak (bod 8), že nerozmístí svá vojska na ukrajinském území. Zde se tedy kromě suverénních záležitostí Ukrajiny zasahuje také do věcí členských zemí Aliance.
Za vágní garance bezpečnosti v bodě číslo 5 požadují Spojené státy – které se v roce 1994 jako signatář Budapešťského memoranda zavázaly k ochraně suverenity a teritoriální celistvosti Ukrajiny výměnou za to, že se vzdala svých jaderných zbraní – kompenzace (bod číslo 10). Jako by byla Ukrajina jejich vazalem a cosi jim dlužila. Opak je pravdou. A bod číslo 11 pak „laskavě nezakazuje“ Ukrajině vstoupit do EU.
Bod číslo 15 mluví o vytvoření společné americko-ruské skupiny, která bude dohlížet nad dodržováním naplnění všech ustanovení dokumentu. Tedy že zločinec bude dělat hlídače a oběti bude dovoleno mlčet. Bod číslo 18 požaduje po Ukrajině, která by vzhledem k neplnění závazků Ruska a Spojených států plynoucích z Budapešťského memoranda mohla trvat na obnovení svého jaderného programu, aby se jaderných zbraní vzdala.
Bod číslo 20 ukládá oběma zemím, aby implementovaly programy zaměřené na „podporu porozumění a tolerance odlišných kultur“. Těžko si lze představit, jak Rusko ve svých školách a ve své státní televizi propaguje ukrajinskou kulturu a jazyk, když ukrajinskou národní identitu systematicky popírá. I tento bod je tedy zasahováním do vnitřních záležitostí suverénní Ukrajiny a její politiky národnostních menšin.
Je zde také věta o odmítnutí a zákazu veškeré nacistické ideologie a aktivit. Dle slov ruského exilového ekonoma Andreje Illarjonova, který jako jeden z mála komentátorů podrobně analyzoval jednotlivé body „mírového plánu“, je jediným ustanovením dokumentu, které lze bez výhrad podepsat. Otázkou ovšem je, praví Illarionov s humorem sobě vlastním, zda by bylo Rusko k tak radikální změně své ideologie ochotno.
Rusko vede proti Ukrajině válku s cílem zlikvidovat její státnost a kulturu, obyvatelstvo poruštit a násilně začlenit do svého impéria.
Bod číslo 21 je věnován otázkám okupačním. Zde je suverenita a teritoriální celistvost Ukrajiny znásilněna hned dvakrát. Od Ukrajinců požaduje vzdát se nároků na území, která jí agresor od roku 2014 ukradl. Postoupeny mu však mají být i části Donbasu, které Rusko dosud neokupuje.
Na nich by měl vzniknout „neutrální“ a „demilitarizovaný“ cordon sanitaire – mezinárodně uznaný jako území Ruské federace, kam by však ruské ozbrojené síly nesměly vstupovat. Nabízí se otázka, kdo přesně by jim v tom zabránil? Není pochyb o tom, že cordon sanitaire by při první, Ruskem zinscenované zámince, přestal být neutrální i demilitarizovaný.
Bod číslo 22, další zásah do suverenity Ukrajiny, oběti agrese zakazuje, aby v budoucnu podnikla vojenské akce k navrácení těchto území.
Bod číslo 25 požaduje od Ukrajiny uspořádání voleb ve lhůtě 100 dní od podepsání dokumentu. I to je zásahem do její suverenity. Volby jsou vnitropolitickou záležitostí demokratické země. Nehoráznost tohoto bodu vyniká ještě víc, když si uvědomíme, že od agresora se uspořádání svobodných voleb nepožaduje.
Bod číslo 26 pojednává o plné amnestii válečných zločinů a souhlasu se vzdáním se všech nároků nebo žalob v souvislosti s těmito zločiny. Jako by jakási „bumážka“ měla větší právní sílu než platné národní a mezinárodní právo.
