KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Od nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu uplynuly již více než dva měsíce. Americký prezident má v tomto ohledu horší postavení než „běžný“ politik, takže sto dní hájení pro něj neplatí. Ukončení ruské války proti Ukrajině bylo jedním z jeho nejvýraznějších slibů. A nemusíme přitom ani hledět na politickou deklaraci o jejím ukončení během čtyřiadvaceti hodin. Donald Trump chtěl mír, či alespoň příměří, co nejrychleji. Už nyní je jasné, že se mu to nepovedlo. A pokud se nestane zázrak, tak minimálně do Velikonoc ani nepovede.
Už letmý pohled na složení obou vyjednávacích týmů dával tušit, že to pro americký tým nebude zrovna jednoduché. Rusko totiž postavilo to nejlepší, co má k dispozici. Sergej Lavrov a Jurij Ušakov jsou diplomaté s extrémními zkušenostmi, Kirill Dmitrijev je pak člověk se vzděláním a zkušenostmi ze Západu.
Strategie tak byla jasná od prvního okamžiku: Ušakov a Lavrov měli primárně za úkol jakékoli nebezpečí příměří zamotat do spleti protipožadavků a přitom udržovat Američany v pocitu, že o příměří stojí, jen chtějí vyřešit praktické problémy. Úkolem Kirilla Dmitrijeva pak bylo předkládat Američanům návrhy na ekonomickou spolupráci, což je něco, na co americký prezident uslyší.
Už na první setkání přišel Dmitrijev s tabulkou, podle které američtí podnikatelé odchodem z Ruska ztratili 300 miliard dolarů. Proti nim, při vší úctě, neseděly adekvátní váhy. Ani John Ratcliffe, ani Mike Waltz nevynikali žádnou zvláštní kompetencí – kromě oddanosti Donaldu Trumpovi, Steve Witkoff projevoval oddanost spíše Vladimiru Putinovi.
Jedinou vyvažující osobností v tomto ohledu byl přeci jen zkušenější politik Marco Rubio. Američané dokonce nechali Rusy, aby jim vetovali Keitha Kellogha, zvláštního vyslance pro Ukrajinu a Rusko.
Výsledkem nemohlo být nic jiného než to, že Rusové žádné příměří nepřijali, ale přišli s dalšími požadavky. Zastavení útoků na energetickou infrastrukturu si každá strana vykládala po svém, navíc pro Rusko představovalo minimálně stejný přínos jako pro Ukrajinu – ne-li větší.
Druhé jednání nebylo o nic lepší. Jména se sice obměnila, ale výsledek v podobě zákazu útoků v Černém moři – poté, co bude zrušeno vyškrtnutí ruských bank ze systému SWIFT – dávalo Rusku bezpečí plavby jeho vojenských lodí Černým mořem „výměnou“ za opětovné přijetí do SWIFT. Zkráceně – Rusko dostalo všechno, USA nic.
