KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jednání mezi Spojenými státy americkými, Ukrajinou a Ruskem o třicetidenním příměří, budou, zdá se, složitá a nejspíš neúspěšná. Ukrajinci vedení prezidentem Volodymyrem Zelenským přistoupili pod silným tlakem Washingtonu na většinu jeho podmínek. Moskva se, přinejmenším podle posledních zpráv, staví k návrhu sice formálně vstřícně, současně ale svůj souhlas zatěžuje podmínkami, které si vyžadují další dlouhá jednání a jejichž cílem je podle většiny politiků i komentátorů věc zdržovat rozhovory do té doby, než ruská armáda postoupí ještě hlouběji na ukrajinské území. Příměří je tak reálně vzato v nedohlednu.
Kdo je Vladimir Putin
Prezident Ruské federace Vladimir Vladimirovič Putin (* 1952) je bývalý příslušník sovětské KGB a později její pokračovatelky, ruské Federální služby bezpečnosti (FSB), dokonale vycvičený profesionál pro boj s vnitřním nepřítelem, a hlavně se Západem.
Kdykoli vidím jeho fotografii, vzpomenu si na důstojníka NKVD Míťu z oscarového filmu Nikity Michalkova (* 1945) Unaveni sluncem z roku 1994. Právě tento muž (brilantní Oleg Meňšikov), jenž brutálně zlikviduje hlavního hrdinu, divizního velitele Sergeje Kotova (sám Michalkov), je pro mě dokonalým ztělesněním Vladimira Putina.
Přitom je to do značné míry ironie. Michalkov, jehož dílo je nejen podle mého názoru nejlepší film o hrůzách stalinismu vůbec, je totiž dnes veřejným neochvějným, téměř fanatickým zastáncem a „přítelem“ (všimněte si těch uvozovek, prosím, Vladimir Putin žádné přátele přirozeně nemá) ruského prezidenta, jeden z jeho významných celosvětově známých propagandistů a rozhodných podporovatelů války proti Ukrajině, v důsledku čehož skončil na sankčním seznamu Evropské unie.
Skutečnost, že evropští a světoví státníci Vladimiru Putinovi dlouhá léta důvěřovali (mezi jinými americký prezident Barack Obama či němečtí kancléři Gerhard Schröder a Angela Merkelová a mnozí další), anebo jej přímo označovali za svého přítele (italský premiér Silvio Berlusconi), je při zpětném pohledu vlastně fascinující, stejně jako appeasement Západu jako celku vůči putinovskému Rusku – dokonce i po útoku na Ukrajinu a po záboru Krymu v roce 2014.
Jednání v Minsku v únoru 2015 (Vladimir Putin, Angela Merkelová, francouzský prezident François Hollande a ukrajinský prezident Petro Porošenko, všichni jako hosté běloruského diktátora Alexandra Lukašenka) pak bylo jedním z nejostudnějších v celých dějinách poválečného evropského Západu.
Dodnes si vzpomínám na krutý kreslený vtip, na němž přichází Lukašenko jako číšník ke stolu a ptá se Merkelové a Putina, co si budou přát, na což jeden, nevím už který, odpoví: Červenou tužku a mapu Polska. Děsivé, leč trefné.
Ale zpátky k Putinovi. Pokud se snad někdo domníval a domnívá, že se mentalita člověka, jako je on, může změnit, byl a je neskutečně naivní.
Na prvním místě to dnes platí o americkém prezidentovi Donaldu J. Trumpovi (* 1946; v Bílém domě v letech 2017–2021 a znovu od ledna 2025), jehož výrok o tom, že Putinovi důvěřuje, neotřásl jen mnou, ale drtivou většinou lidí v mém okolí.
Já samozřejmě vím, že pro Trumpa slova příliš neznamenají, ale přesto! Dokonce i kdyby je nemyslel vážně, ale jako pouhou „vábničku“ ve snaze získat Putinovu důvěru (což v meritu věci nejde, protože lidé jako Putin nevěří a nedůvěřují vůbec nikomu), jsou to strašná slova.
