KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Lamanšským průlivem klidně plují lodě s ruskou ropou a vojenským náčiním, aniž by proti nim někdo zasáhl. Takhle vypadá oslabení NATO v praxi. Vojenská síla není jen počet lodí a ponorek, ale odvaha je použít.
Kolegové Martin Schmarcz a Martin Kovář v uplynulých dnech psali o tom, jak moc oslabuje NATO současný rozkol se Spojenými státy a jak moc NATO oslabí, pokud se Spojené státy z organizace stáhnou a Evropa se bude o bezpečnost muset starat sama. A to nebude snadné, protože zejména ochota některých zemí aktivně se bránit se limitně blíží nule. Výmluvným příkladem jsou ruské manévry v Lamanšském průlivu, které Anglie s úžasem sledovala několik posledních dnů.
Optimisté tvrdí, že i bez americké vojenské síly si Evropa dokáže poradit. Na důkaz tohoto tvrzení uvádějí čísla, počty ponorek a dalšího vybavení, přičemž se samozřejmě zdůrazňují jaderné zbraně. Ke smůle Evropy však těmito zbraněmi (zatím) nedisponuje nějaká ze skandinávských zemí nebo Polsko, nýbrž Francie a Británie.
Lamanšský průliv jako test evropské odhodlanosti
To, co se dělo v posledních týdnech v britských vodách - a o čem rozhořčeně referoval britský tisk, nelze nazvat ničím jiným než ponížením někdejší námořní mocnosti. Admirál Nelson se musí v hrobě obracet. K čemu vlastně došlo? Událostí je několik - předně vyšlo najevo, že ruské ponorky dál šmejdily po mořském dně a ohrožovaly podvodní kabely a produktovody. Tam je britské námořnictvo nechalo působit více než měsíc, přičemž je jen uctivě pozorovalo. Ministr obrany Healey pak zdvořile upozornil Vladimira Putina, že o aktivitě ví a že jakýkoli pokus o poškození „nebude tolerován“. Těžko říct, co znamená, že nebude tolerován. Vzhledem k historii ruských sabotáží by možná neuškodila razantnější reakce.
Stejně tak je nejasný význam slov britského premiéra Starmera, který prohlásil, že britské námořnictvo „půjde po ruských lodích“ - to v reakci na to, že tankery ruské stínové flotily ze Severního moře zamířily právě do britských vod. Britský premiér dokonce dal ozbrojeným silám svolení tyto lodě zadržet, pokud vstoupí do britských vod.
Ruské ponorky u kabelů a pasivní britský dohled
A ony skutečně vstoupily. Dokonce dva ruské tankery, Belgorod a Kolomna. Nepluly samy. Aby se Putin vysmál Starmerovu varování, poslal za nimi ještě fregatu Admirál Grigorovič, která je průlivem eskortovala. Tankery míří Lamanšským průlivem k Gibraltaru a odtud k Suezu. Už předtím kanálem nerušeně propluly další dva tankery a dokonce i loď, která měla údajně vézt pro Rusko vojenský materiál. Ani proti jednomu z těchto plavidel britské námořnictvo nezasáhlo, pouze je z uctivé vzdálenosti sledovalo.
Lze si představit horší potupu? Těžko. Putin ví, že ve Starmerovi má velmi slabého protivníka, kterému nějak nevadí ztrácet veškerý respekt. Silně kriticky se vyjádřil i někdejší premiér Johnson: „Podle mě je to strašlivé. Nechápu, proč naše armáda na tyto lodě obcházející sankce nevnikla. Jen zásobují Putinův válečný stroj a financují jeho vraždění nevinných Ukrajinců. My přitom měli skvělou příležitost to zastavit. Myslím, že kdybychom to udělali, hodně by nám to pomohlo získat zpět něco z respektu, který Británie nedávno ztratila pro svou neschopnost bránit naše přátele v Zálivu a použít našich základen na Kypru.“
Právo, azyl a alibismus místo reakce
Ještě větší ostudou než absence akce jsou ale vysvětlení, která Starmerova vláda podala. Tím prvním je - jak by se dalo čekat - mezinárodní právo. Za něj se alibismus dokáže schovat vždy a Keir Starmer je coby právník v tomhle velmi obratný. Stejně tak se nerozpakuje právní zbraně používat jako zbraně útočné proti slabším protivníkům, třeba když něco špatného říkají nebo si myslí. To však nebyl konec celé té frašky.
O několik dní později přišly britské úřady s na první pohled „pragmatickým“, v reálu však naprosto absurdním vysvětlením: kdyby totiž britské jednotky vnikly na palubu lodí a zatkly personál, tito ruští námořníci by mohli v Británii požádat o azyl - a ten by dostali. A protože mezi nimi určitě budou agenti ruských tajných služeb, tak by výsledkem operace bylo, že by v Británii působili další agenti, navíc s politickým azylem. A tak úřady rozhodly nedělat nic.
Zní to celé jako z nějaké uhozené komedie. Bohužel je to realita obranyschopnosti a akceschopnosti Evropy. A taky obrovské licoměrnosti. Vzpomeňme na dobu před pár měsíci, kdy vztahy mezi evropskými členy NATO a USA ještě nebyly tak špatné, kdy evropští představitelé tlačili na Donalda Trumpa, ať zpřísní sankce vůči Rusku. Sami však nejsou ochotni vynucovat ani ty sankce, které už existují.
Britská ostuda je v mnohém symbolická. Zároveň jasně ukazuje, že v jádru kritiky - a teď nehodnotíme ostatní jeho kroky a výroky - měl americký prezident pravdu. Zároveň se lze snadno dovtípit, že oprávněnou nedůvěru k akceschopnosti evropských partnerů, zejména některých, budou sdílet i jeho nástupci, včetně těch demokratických. Pokud Spojené státy opustí NATO, anebo výrazně omezí své angažmá v alianci, zbylí členové nebudou hlasovat o tom, zda přijmout Ukrajinu či nikoli, ale budou ji prosit, aby do aliance vstoupila.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
