Jak se žije v diktatuře: Brazilský film Tajný agent ukazuje temnou tvář autoritativních režimů

Latinskoamerické země jsou známé mimo jiné tím, že zde nezřídka dochází k politickým převratům, často vojenským, a k nastolení vlád zvaných junta. Moderní dějiny Brazílie nejsou výjimkou. 

Zatímco po druhé světové válce zde fungovala křehká demokracie, včetně vlády prezidenta českého původu Juscelina Kubitscheka de Oliveiry (1902–1976; prezidentem v letech 1956–1961), v roce 1964 svrhli vojáci vládu prezidenta Joãa Belchiora Marquese Goularta zvaného Jango, čímž skoncovali se čtvrtou brazilskou republikou a nastolili vojenskou diktaturu.

V čele země stanul jeden z vůdců pučistů, polní maršál Humberto de Alencar Castelo Branco (1897–1967), který později zemřel při letecké havárii. Třebaže pučisté mluvili o „revoluci“, nikoli o převratu, jednalo se v jejich podání o vládu klasické vojenské junty se všemi jejími stinnými stránkami: politickým útlakem, soustavnými, pečlivě dávkovanými represemi, korupcí, šikanováním, zatýkáním, vězněním a mučením politických odpůrců, zejména, byť nikoli výhradně z řad levice, odborů a studentů, kteří byli většinou obviněni z „podvratné protistátní činnosti“. 

Bylo tomu tak primárně v rámci tzv. Operace Kondor (portugalsky Operação Condor; španělsky Operación Cóndor), kterou hlavně od sedmdesátých let prováděly autoritativní režimy v mnoha latinskoamerických zemích včetně Brazílie – dlužno dodat, že v některých případech s podporou americké CIA, která tak činila v rámci boje proti „komunistickému nebezpečí“, tj. v reakci na pronikání kubánského a zprostředkovaně sovětského vlivu do tohoto regionu. Jednalo se o jednu z nejtemnějších kapitol moderních brazilských dějin.

Pád brazilské diktatury přišel v roce 1985, kdy vojáci po jednadvaceti letech vlády vzhledem k prudce se horšící ekonomické situaci a také v důsledku sílících protestů veřejnosti a masových protirežimních demonstrací a stávek sice neradi, ale přesto „postupně a řízeně“ fakticky vzato předali moc civilní vládě tím, že umožnili konání nepřímých prezidentských voleb, v nichž směli kandidovat i civilisté. 

Prezidentem byl zvolen právník a podnikatel Tancredo Neves (1910–1985), který ale zemřel ještě předtím, než stačil převzít úřad, a proto se první civilní hlavou státu stal jeho zvolený viceprezident José Sarney de Arajúo Costa (* 1930; v čele země v letech 1985–1990, následně dlouholetý senátor). A právě on se zasloužil o demokratizaci země a o přechod k – na latinskoamerické poměry – celkem stabilnímu civilnímu režimu.

Film Tajný agent (O Agente Secreto) natočil v roce 2025 brazilský režisér Kleber Mendonça Filho (* 1968), rodák z pobřežního města Recife, kde se také odehrává většina snímku.

Příběh je vcelku jednoduchý. Univerzitní učitel a výzkumník Armando se vzepře mafiánskému gaunerovi, který chce vydělat na jeho projektu. Armandova žena Fátima je zabita a on sám je donucen utíkat a skrývat se, aby zachránil svůj život a svého malého syna Fernanda, o něhož se starají prarodiče z matčiny strany.

Dvě a půl hodiny trvající snímek začíná scénou, která – jako jedna z nejlepších v celých dějinách filmu – ukazuje „každodenní život“ v policejní / vojenské diktatuře. Armando zastaví auto u venkovské benzínové stanice, kde leží na zemi několik dní stará mrtvola přikrytá novinami. Zatímco tankuje, přijíždí vůz se dvěma federálními policisty, nikoli kvůli výše zmíněné mrtvole, ale proto, aby jej „zkontrolovali“ a případně zatkli. Armando má nicméně všechny doklady v pořádku a poté, co „uplatí“ policisty alespoň krabičkou cigaret, je velkomyslně propuštěn a může pokračovat v cestě. 

Třebaže se během přibližně pětiminutové scény vlastně nic mimořádně dramatického, natož brutálního neodehraje, má vnímavý divák doslova husí kůži z absolutní moci dvou zkorumpovaných policajtů, na jejichž libovůli zcela závisí ten, kdo je podroben jejich zásahu.

Ve městě Recife, kde se Armando shledá se synem a kde se ukrývá v domě ženy, jež se stará o politické uprchlíky, probíhá typický latinskoamerický karneval, jehož veselá, nezkrotná až divoká atmosféra (během níž přijde o život jednadevadesát lidí, jak radostně konstatuje mafiánský policejní náčelník Euclides, jedna z nejodpornějších postav filmu – vynikající Robério Diógenes) ostře kontrastuje s dusivou náladou, jejíž příčinnou je vysoká zločinnost a policejní zvůle.

Peripetie, jimiž prochází hlavní hrdina, nejsou zase až tak důležité. Co ale dělá – ve značné míře – Tajného agenta skvělým filmem, je Wagner Maniçoba de Moura (*1976), herecký představitel Armanda. Chlapík, jenž získal světovou slávu (a Zlatý globus k tomu) jako představitel kolumbijského drogového bosse Pabla Escobara v seriálu Narcos, zahrál Armanda, muže, který je na útěku a který se nemůže zbavit vzpomínek na zavražděnou ženu a starostí o syna, s mimořádnou bravurou. 

Jeho nervózní oči, třesoucí se ruce a prakticky permanentní strach o život jsou nesmírně přesvědčivé (viz úvodní fotka k tomuto článku); cena za nejlepší herecký výkon na filmovém festivalu v Cannes, kde měl film v loňském roce premiéru a kde se stal senzací, další Zlatý globus a nominace na Oscara (a další ceny a nominace) mluví za vše.

Skvělí jsou i ostatní herci, včetně drobných, epizodních rolí, stejně jako těkavá ruční kamera Evgenie Alexandrové, hudba Tomaze Alvese Souzy a Matheuse Alvese atd. Film navíc dokonale evokuje neklidnou atmosféru sedmdesátých let minulého století (podobně jako třeba Francouzská spojka Williama Friedkina, Všichni prezidentovi muži Alana J. Pakuly, Tři dny Kondora Sydneyho Pollacka nebo Mnichov Stevena Spielberga, aby uvedl alespoň několik z mnoha), už jen proto stojí za vaši návštěvu, byť byste třeba nebyli stoupenci tohoto žánru.

Při sledování Tajného agenta jsem si přirozeně vzpomněl i na další filmy z časů vlády latinskoamerické junty. Rád bych vám při této příležitosti připomněl alespoň dva – snímek Nezvěstný (Missing; 1972) režiséra Costy-Gavrase, anebo film Dům duchů (A Casa dos Espíritos; 1993) režiséra Billeho Augusta, oba z Chile krátce po pinochetovském převratu ze září 1983, a to jak pro již zmíněnou atmosféru, tak pro skvělé herecké výkony Sissy Spacekové, Jacka Lemmona, Jeremyho Ironse či Meryl Streepové. Pusťte si je, stojí to rozhodně za to.

A ještě jedna poznámka. Při sledování filmů, jakým je brazilský Tajný agent, si, doufám, každý soudný člověk krom jiného bytostně uvědomí, jak nebezpečný je příklon k jakékoli formě autoritářství, jak nebezpečné jsou iluze a naděje, že ve srovnání s „nefunkční a zkorumpovanou demokracií“ může režim či vláda „pevné ruky“ fungovat efektivněji a obecně lépe, jak nebezpečné je sebemenší koketování s myšlenkou, že by se snad v jakémkoli autoritativním režimu mohlo žít lidem lépe než „v té věčně rozhádané demokracii“.

Nemusíte si vůbec pouštět slavné filmy o italském fašismu (třeba Zvláštní den Ettoreho Scoly), o německém nacismu (Soumrak bohů Luchina Viscontiho či Mefisto Istvána Szabóa) nebo o sovětském komunismu (Unaveni sluncem Nikity Michalkova či Dva prokurátoři Sergeje Loznicy, o kterém jsem nedávno psal na INFO.CZ).

Dejte si dvě a půl hodiny brazilského Tajného agenta a budete v tom, dokonce i vy, kteří byste snad – nevím proč – váhali, mít jasno. Alespoň doufám.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a vyrazte do kina. Díky.