KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ve Spojených státech, v Latinské Americe a vlastně všude na světě včetně Evropy stále ještě v médiích rezonuje únos venezuelského prezidenta Nicoláse Madura do USA speciálními jednotkami, které do Caracasu vyslal prezident Donald Trump. O operaci se hodně mluví a píše i proto, že Trump otevřeně připouští, že nemuselo jít o ojedinělou akci. Mluví přitom o Kubě, o Grónsku a, snad nejčastěji, o další latinskoamerické zemi – o Kolumbii, v jejímž čele stojí první levicový prezident Gustavo Petro. Myslí Trump své výhrůžky vážně, anebo jen blafuje? A kdo je muž, který ho tolik provokuje?
Těžce zkoušená země (se složitou minulostí i současností)
Kolumbie je země, kterou jako jedinou z jihoamerických států relativně dobře znám, i díky několika delším pobytům zde, proto také ostatně píšu tento text. V první řadě je třeba říci, že je to již po několik desetiletí těžce zkoušená země, v níž se nežije ani trochu snadno, nejen lidem na okraji společnosti, ale ani mnoha příslušníkům středních vrstev i ekonomických a politických elit.
Gustavo Francisco Petro Urrego (* 1960) je unikátní především v tom, že se jedná o prvního levicového kolumbijského prezidenta, navíc s minulostí gerilového (po česku „partyzánského“) bojovníka.
Petro, rodák z města Ciénaga v severokolumbijském departementu Córdoba, je původem mestic. Tedy potomek evropského, v jeho případě konkrétně italského – odtud jeho italské, kromě kolumbijského, občanství – i zčásti místního/domorodého původu.
Od raného mládí inklinoval k radikální levici. Za studií na Colegio de Hermanos de la Salle spoluzaložil levicové studentské noviny a burcoval v nich proti „nespravedlivé společnosti“. V pouhých sedmnácti letech se pak přidal, ovlivněn radikální četbou a přáteli, k městskému gerilovému Hnutí 19. dubna (Movimiento 19 de Abril).
Kromě toho stihl Petro vystudovat (Universidad Externado de Colombia a Universidad Javeriana) – mimo jiné – ekonomii, což mu poskytlo nikoli nezbytný, ale důležitý akademický background pro působení ve vysoké politice.
V roce 1985, kdy výše zmíněné Hnutí 19. dubna provedlo útok na justiční palác v Bogotě, po němž zůstalo více než deset mrtvých, byl Petro zatčen a odsouzen k osmnáctiměsíčnímu vězení za neoprávněné držení zbraně. A právě ve vězení u Gustava Petra došlo k zásadnímu myšlenkovému zvratu, když dospěl k závěru, že násilí není správná, ani efektivní cesta k uchopení moci. Když o dva roky později zahájili vedoucí představitelé hnutí se zástupci kolumbijské vlády „mírové rozhovory“, byla to i jeho zásluha.
Pro pochopení celkového kontextu, včetně toho mezinárodního, je třeba dodat, že formativní léta Petrova mládí a zrání probíhala v době, kdy kolumbijské vlády se střídavými úspěchy bojovaly nejen s různými gerilami, ale také s drogovým králem z Medellínu Pablem Escobarem (1949–1993), a to až do jeho zastřelení v prosinci 1993 v „jeho“ Medellínu.
O tom, jak krutá a bezútěšná doba to pro celou zemi byla, si Kolumbijci, nejen ti z Medellínu, včetně mých přátel, vyprávějí dodnes a mnohé hluboké jizvy z těchto časů se doposud nezhojily. Escobar je sice mrtev již více než třicet let, četná traumata z jeho doby ale stále přetrvávají; to by ale bylo na jiný text, než jaký píšu dnes.
