Kůrovec je náš přítel. Profesor Hruška boří mýty o české krajině, zemědělství a iluzi biomasy

• Proč je biodiverzita v Rakousku či Bavorsku násobně vyšší než u nás.
• Jak pesticidy z polí kontaminují podzemní vody a co to znamená pro naše studny.
• Proč bychom měli dát prostor „inženýru Bobrovi“.
• Jak klimatická změna posouvá jaro a proč nám častěji mrznou ovocné stromy.
• Proč je pálení biomasy (dřeva, slámy) ve velkých elektrárnách energetický i ekologický nesmysl.
• Proč je kůrovec příležitostí pro naše lesy a proč bychom měli sázet více jedlí.
• Jak smysluplně rekultivovat krajinu po těžbě (např. v dolech či pískovnách).
• Proč strategie na papíře nestačí a kde vázne změna v zemědělství a lesnictví.

Mám rád Facebook. Kdysi býval pouhou „žvanírnou“, později se z něj stala platforma, kde člověk občas narazí na podnětné myšlenky a informace, které jdou do hloubky. Příspěvky profesora Jakuba Hrušky o zemědělství, herbicidech a pesticidech, jsou mi blízké, protože pocházím z venkova. Chtěl jsem vědět víc, proto jsem ho pozval do studia INFO.CZ.

Profesor RNDr. Jakub Hruška Csc. působí v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR a v České geologické službě. Sám o sobě ale skromně říká, že je přírodovědec.

Pane profesore, držím v ruce sušenou hrušku. Mám ji od rybníka Sekera ve Třech Sekerách na Mariánskolázeňsku. Nad rybníkem je pole, kde hospodaří otec se synem. Syn v ekologickém režimu, otec v klasickém. Otec nasypal na pole jakési modré krystalky, možná hnojivo. Dole pod svahem roste stará hrušeň. Dostanou se chemikálie z hnojiv nebo postřiků do té mé hrušky? Mám se bát?

Myslím, že uvnitř té dužiny není prakticky nic škodlivého. Samozřejmě může být něco na povrchu té hrušky, protože když se stříká, odlétává to z toho pole. Na povrchu tedy něco může ulpět. Takže pořádně umýt.

A co když zaprší? Dostanou se chemikálie do spodních vod? Pijeme je?

Ano, dostávají se do podzemních vod, což je samozřejmě špatně. Jestli máte studnu a máte ji poblíž nějaké zemědělské výroby, dostanou se tam asi určitě. A pozor, to, že je voda křišťálová, neznamená, že není kontaminovaná chemikáliemi.

Když bych se nad Třemi Sekerami vznesl vrtulníkem, viděl bych naše velká pole, dvacet hektarů i více...

To jsou ještě docela malá, máme i větší.

...ale jen pár kilometrů dál, za hranicí v Bavorsku, je krajina úplně jiná. Fragmentovaná, s dělenými políčky, s remízky. Stejný rozdíl je patrný na moravsko-rakouském pomezí. Jaký je rozdíl z pohledu biodiverzity?

Za hranicemi to vypadá daleko lépe. Tam zůstal zachován model hospodaření na relativně malých rozlohách. A přestože Bavor nebo Rakušan už dnes také jezdí nakupovat do supermarketu, strukturu vlastní krajiny jakž takž udržují. Vypadá jako ta naše před osmdesáti lety.

U nás byl drastický předěl po roce 1945: nucený odsun Němců, po nichž v pohraničí zůstala prázdná, dosud plně nedosídlená země. Pak přišel rok 1948 a s ním kolektivizace, scelování, tvorba obrovských polí, která, nutno přiznat, jsou vlastně ekonomicky výhodná. Zemědělství je totiž oblast, kde, když děláte věci ve velkém, skutečně ušetříte. Ovšem je to něco za něco.

Drobná krajina s pestrou strukturou, jako třeba v Rakousku, má větší biodiverzitu: to znamená bohatství motýlů, brouků, ale třeba i zajíců, syslů, koroptví, a to násobně větší než u nás. Je to dané nejen strukturou krajiny a způsobem zemědělství, ale menší mírou používání pesticidů.

Problém je i monotónnost. Když máte rozsáhlé monotónní pastviny, které jsou dnes typické pro podhorské oblasti, protože tam je zemědělství málo výnosné, není v tom pestrost, jaká byla za našich prapředků. Ti měli všechno – kus orné půdy, kus louky, kus pastviny okolo chalupy. To je ale svět, který se už těžko dá vrátit zpět.

Na rybníce Sekera ve Třech Sekerách se nám usídlil bobr. Zpočátku to způsobilo pnutí u místních rybářů, chtěli ho vyhnat. Dnes už si zvykli. Když se dnes podíváme pod hráz, co tam za ty roky vytvořil za konstrukce, žasneme. To jsou už desítky tůní. Z mého pohledu je to pozitivní. Jaký je v áš názor na činnost „inženýra Bobra“?

Inženýr Bobr je staronová záležitost. My jsme ho na skoro stovky let vyhubili, protože se nám nelíbilo, jak právě takhle „inženýruje“ krajinu. Chtěli jsme krajinu pěkně využitelnou pro naše hospodářské účely... a „inženýr Bobr“ to lidem kazil, tak ho eliminovali.

Dnes jsme v situaci, kdy už si „inženýra Bobra“ zase můžeme minimálně v určité míře dovolit. On skutečně dokáže „inženýrovat“ krajinu neuvěřitelně. Má to „v oku“, prostě umí, a určitě jsem pro to, abychom bobrovi nechali prostor pro život. Voda stejně proteče, ale on to rozloží do delšího časového intervalu, takže snižuje riziko bleskových povodní.

Měli by ho zastupitelé obce Tři Sekery pozvat na zasedání a dát mu medaili?

Ano, to rozhodně, zaslouží si to. Předpokládám ale, že ten potok je tam alespoň částečně meliorovaný a narovnaný, jak to tak bývá. Takže by měli potok zrevitalizovat. Renaturovat, jak se dneska říká, minimálně v té části nad Ptačím mlýnem (profesor Hruška se přitom dívá do mapy). A „inženýr Bobr“ jim rád pomůže.

Ale proč mi pak vloni zmrzly hrušky na zahradě? A nejen mně, kamarád vinař přišel o 100 % úrody vína v Čechách, zatímco na Moravě víno i ovoce měli.

No právě proto. Stromy reagují na délku dne a na teplotu – podle toho začínají rašit a kvést. A když je na jaře brzy teplo, začnou kvést hrozně brzo. Ale pak přijdou mrazy, které k nám budou přicházet velmi pravidelně. Vpády studeného vzduchu ze severu budou existovat i nadále, přestože se nám průměrně pořád otepluje. A to se přesně stalo loni, kdy stromy vykvetly o tři až čtyři týdny dřív, načež přišel ten mrazivý vpád vzduchu někdy v první půlce dubna. Všechno to zmrzlo.

Kolegové mi říkali, že doba, kdy rostliny mohou začít kvést, se od 60. let do dneška posunula o více než tři týdny. A tím pádem se zvětšilo okno, kdy květy mohou zmrznout. Dřív to okno bylo asi deset dní, právě na konci dubna a začátkem května. Dnes je to prakticky od začátku dubna.

Chtěl jsem si koupit Velkou knihu českých pranostik jako dárek. Má to ještě smysl?

Moc ne, zvlášť u těch jarních pranostik to přestává fungovat.

Kamarád Jirka Syrovátka ze Zámeckých sadů Chrámce mi říkal děsivou věc: Že ze „zahrady Čech“ na Litoměřicku se stává spíš „úhor Čech“. Jeho sousedé a kolegové ovocnáři sady klučí a přitom nesází nové. A co víc, přijíždějí tam velké stroje z Německa, ze spalovny mezi Lipskem a Drážďany a vyrvou najednou třeba 10 hektarů ovocných sadů, na místě to rozštěpkují a vše odvezou do spalovny. Podobně se tam odváží i sláma z polí. To je to, co jsme chtěli? Masu biomasy?

Určitě ne, takto je to úplná blbost. Zrovna vyrábět elektrickou energii v elektrárnách tím, že tam budeme pálit dříví, je nonsens, který by měl brzy skončit.

Je to energeticky strašně nevýhodné – spotřebujete objemově desetkrát tolik dříví než třeba uhlí. To dříví je úplně skvělé na lokální topení – je to lokální surovina, obnovitelný zdroj. Ale převážet ho stovky kilometrů do elektrárny nedává smysl, energeticky to určitě nevychází dobře.

A stejně tak ta sláma. Ta by měla zůstat na polích, když už se nepodestele zvířatům a nevrátí se zpátky jako hnůj, měla by se aspoň zaorat. Nebo když už, tak by se měla spálit v lokální spalovně, která vyhřívá obec. Ale převážet ji stovky kilometrů, aby se za nějakou dotaci spálila někde jinde, to je špatně. To pak chybí v tom ekosystému, ať už takto na poli nebo v lese, odkud se odváží klestí.

Vy máte les na Vysočině. Viděl jsem váš hezký post na Facebooku, jak to tam hezky divoce roste. To jste nesázeli, že?

No, částečně jsme sázeli, vysázeli jsme nějaké břízy a ten zbytek už byla příroda. Problém ale je, že nám to tam žere spárkatá zvěř, která je přemnožená.

Když jedu za Jurajem Lukáčem na východní Slovensko, tak tam moc okusů nevidím, hlavně v soukromých lesních rezervacích. On říká, že se tam ta zvěř někdy ani nevejde, jak je to husté.

Pokud máte ty převrácené klády starého lesa, který sfoukl vítr, sežral kůrovec a ono to takhle popadalo – to je skutečně přirozená ochrana proti spárkaté zvěři, protože ona tam do toho nepoleze. Zvlášť v oblastech, kde se vyskytují predátoři jako vlci nebo rysové. A tam to pak roste samo úplně dokonale. Takhle to funguje třeba i na Šumavě.

Ale když tam máte holinu, zachrání vás jenom oplocenky. A když je té zvěře moc, tak vás nezachrání ani ty oplocenky. Stavy spárkaté zvěře jsou nejvyšší za mnoho set let a bylo by efektivnější je razantně snížit. Vidím to jako veliký problém.

A co kůrovec? Mění krajinu a myslím si, že ji i mění k lepšímu, stejně tak jako požáry. Kdo byl v Českém Švýcarsku dva roky po požáru, musel vidět, jak je to úžasné, jak se zeleň dere zpátky a jak nahrazuje nepůvodní smrkový les...

Ano, smrkovou monokulturu hospodářsky vysázenou zhruba ve 20. letech 20. století.

Jak budou vypadat naše lesy za 50, 100 let s kůrovcem?

To můžeme predikovat relativně slušně, ovšem za předpokladu určitých scénářů, jak s tím lesem budeme zacházet. 95 % lesů u nás jsou hospodářské lesy. Bude záležet na tom, jak hospodáři zareagují na to, že víme, že se nám už teď oteplilo o dva stupně od roku 1960. Dva stupně v průměrné roční teplotě jsou pro přírodu strašně moc.

Prší pořád stejně, ale daleko více vody se z krajiny odpařuje. Podmínky pro růst typických středoevropských smrkových a borových monokultur se strašně zhoršily.

Tak proč se pořád sází smrky?

Protože lesníci nevěří tomu, že klimatická změna tady opravdu je a že je trvalá. Oni to pořád vidí jako nějakou „chybičku v Matrixu“. Myslím, že budeme potřebovat ještě takové dvě, tři pořádné kůrovcový gradace, aby fakt pochopili, že takhle to dál nejde, že ty lesy musí být smíšené, druhově i věkově pestré. To druhové složení můžeme začít měnit tady a teď, hned.

Ale oni celý život sází smrky, starají se o ně...

Je potřeba jim říkat: „Chlapi, takhle jste se to sice naučili, takhle to dvě stě let fungovalo, ale teď už to tak fungovat nebude.“ Neříkat jim, že to dělali celý život blbě...

A když už nevědí kudy kam, tak vám řeknou: „No jo, ale my jsme povinni tady vypěstovat surovinu pro dřevozpracující průmysl.“ Mají dojem, že musí dodat ty smrky, protože se z nich dobře dělají trámy a prkna. Ale ono to jde i z něčeho jiného, jen jsme to zapomněli.

Existuje strom jménem jedle, která byla dominantním jehličnanem střední Evropy, ale zmizela s tím smrkovým hospodařením a pak kvůli emisím. Dnes by jedle rostla v dnešním klimatu na většině území úplně skvěle. Ale zvěř ji sežere okamžitě jako první.

Jedle rostou pomaleji, nesnášejí holiny, je s nimi víc práce. Lesníci jedle pěstovat nechtějí. Raději by nějaké americké exotické dřeviny. Ale já si myslím, že to není cesta. Cesta je opřít se víc do té jedle, i když je komplikovaná.

Juraj Lukáč mi ještě dal jednu otázku pro vás. Byli jsme spolu v dole ČSA na Mostecku. Těžba tam končí. Co s tím územím? Jurajův názor je: Nechte to být. Udělejte z toho Jurský park. Ale jsou tam tlaky developerů, na fotovoltaiku atd. Jaký je váš názor?

To je složitá otázka. Jsem pro, aby se významná část toho dolu, přesně jak to říká Juraj Lukáč, ponechala přírodě. Na druhou stranu je to obrovská díra do země a když se tam udělá nějaká fotovoltaika na těch brownfieldech, je to asi také v pohodě.

Ale je tu i otázka takzvaného ochranářského managementu. To znamená, že se tam vyskytují masta, která nikde jinde v naší krajině neexistují – místa s obnaženým půdním horizontem, syrové plochy, které z naší „uklizené“ krajiny zmizely.

Ale dřív tu byly v podobě úhorů či vypasených míst. Hostily spoustu druhů, které tenkrát nebyly vzácné, ale my jsme je vytlačili. Já bych tam kus, který by pořád simuloval tu disturbovanou, obnažovanou krajinu, také nechal.

Takže s Jurajem souhlasím na 75 %, zbylou čtvrtinu bych nechal ochranářskému managementu, aby tam ty dříve běžné a dnes vzácné druhy měly své místo.

A co jezero, které se tam plánuje? Je tam vůbec dost vody? Teče tam jen říčka Bílina.

Myslím, že se to právě začíná stávat technicky trochu nemožným. Některé ty velké staré doly zaplavené jsou, jako například jezero Most, které se neustále dopouští, protože je tam veliký výpar vody.

Z té Bíliny už vody na tohle jezero také moc nezbyde. Zrovna v tomto případě bych byl s jezerem opatrný. Spíš by se to mělo nechat zarůst, nechat tomu z velké části volný průběh. Což neznamená, že by tam nemohly být cesty, aby se tam lidi mohli podívat.

V Rakousku pod Vídní jsem viděl golfové hřiště na místě bývalé pískovny, vedle rezidenční bydlení u další pískovny, pak rekreační chaty u další, pak pískovnu pro veřejné koupání a dvě pískovny jako rezervace pro ptáky. Mají to promyšlené. Váš kolega geolog Josef Godány mi říkal, že u nás se nové pískovny a kamenolomy skoro neotvírají, že je to byrokraticky svázané a proto dovážíme už i písek. Vy jako přírodovědec, když se podíváte na pískovnu – je to z vašeho pohledu dobrý zásah do krajiny?

Pískovna je vlastně něco podobného jako ten kus lomu ČSA, kde by zůstala surová krajina s obnaženými substráty. To samé jsou pískovny. Ovšem, ty se pak nesmí rekultivovat, jak se to často u nás dělalo – že se tam všude „napíchají“ borovice a pěstuje se tam borová monokultura.

Aby pískovna měla smysl pro přírodu, musí zůstat v surovém stavu, aby tam vzácné druhy – motýli, brouci, rostliny – měly volnou niku, kde není krajina přezásobená živinami, která by je vytlačila.

Takže ano, pískovna může být pro přírodu cenná, ale nesmí se „uklidit“ a zalesnit. Samozřejmě, pokud chceme stavět, musíme někde písek brát. Je to ožehavé téma, nikdo nechce mít pískovnu za domem, je to klasický NIMBY efekt (Not In My Back Yard – ne na mém dvorku).

Ještě poslední věc, pane profesore. Jaký je vlastně rozdíl mezi hnojením chemickým a přírodním – hnojem? A co říkáte na meziplodiny, které se teď občas vidí na polích, jako je třeba hořčice?

Pro rostliny v tom velký rozdíl není, ale je v tom velký rozdíl pro půdu a celkový charakter ekosystému. Nemůžeme si samozřejmě myslet, že při té dnešní obrovské produktivitě zemědělství bychom si vystačili se statkovými hnojivy. Navíc jich máme čím dál tím míň, protože chováme méně dobytka.

Bez syntetických hnojiv se neobejdeme, ale nemusíme jich na ta pole dávat tolik a v kombinaci se statkovými hnojivy je to dobrá, kompromisní cesta. U nás zemědělství jede z 90 % na syntetická hnojiva.

A meziplodiny – to je něco, co se zaseje po sklizni hlavní plodiny, třeba v červenci, kdy by jinak pole zůstalo holé, vysychalo a podléhalo erozi. Je dobré tam dát tu meziplodinu. Používá se typicky třeba hořčice (to je ta žlutá, kterou si lidé pletou s pozdní řepkou) nebo bob, případně směs více druhů, ideálně i s bobovitými rostlinami, které fixují vzdušný dusík.

Nechá se to růst třeba až do listopadu a pak se to zaorá – a podotýkám, ideálně bez toho, že by se to předtím postříkalo totálními herbicidy, jak se to bohužel u nás často dělá, aby to uschlo a lépe se s tím pracovalo.

Zaoraná biomasa do jisté míry nahrazuje ono statkové hnojivo, dodá organickou hmotu, živiny, kořeny provzdušní půdu. Je to skvělá praxe, poslední dobou se rozmáhá trochu víc, ale třeba v Dolním Rakousku se to dělá masově.

Takže jestli jsem to z našeho hovoru správně pochopil: klimatická změna tu je, musíme se na ni připravit. Řešením není primárně například elektromobilita, ale spíše adaptace a především řešení stavu naší krajiny – její tvárnost, struktura, zdraví půdy a lesů?

Ano, říkám to dost často a některým lidem se to nelíbí, ale s krajinou můžeme začít něco dělat hned teď, ne až zítra. A neděláme to. Už jsme to měli dělat 20 let a neděláme nic.

A kde to vázne? Na ministerstvech si to uvědomují?

Tady existují mraky koncepcí a různých strategií, které o tom mluví. Až na to, že se žádná z nich zatím neuplatnila v praxi. Je to špatná známka pro byrokraty, že nedokážou přemluvit status quo podnikatelského prostředí, který profituje z toho, jak to teď funguje, a které vlastně žádnou změnu nechce. Ať už se to týká lesnictví nebo zemědělství. A ta byrokracie je naprosto bezmocná...

Celý díl podcastu MAXIM s profesorem Hruškou si můžete pustit ZDE.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.