Film o Putinovi dorazil do kin. Čaroděj z Kremlu vyvolává rozpaky

V pražském kině Lucerna měl slavnostní premiéru film Čaroděj z Kremlu francouzského režiséra Olivier Assayas (Le Mage du Kremlin; 2025), věnovaný vzestupu ruského prezidenta Vladimir Putina a jeho poradce Vadima Baranova. Film vychází z velké části ze skutečných osudů a příběhů ruské politiky od devadesátých let minulého století téměř do současnosti.

Za zmínku stojí i to, že román spisovatele Giuliano da Empoli Le Mage du Kremlin, podle nějž byl film natočen, vydalo v Česku již v roce 2023 nakladatelství Bourdon pod názvem Mág z Kremlu.

Samotná kniha i film začíná návštěvou Moskvy anonymního vypravěče (novináře píšícího pro magazín Foreign Policy), který hledá informace o spisovateli Jevgeniji Zamjatinovi, autorovi dystopického románu My. Ukáže se, že nepolapitelný Baranov má pro Zamjatinovo dílo slabost. Setkání na sociálních sítích zavede vypravěče do typické ruské dači, odlehlého domu na venkově, kam se Baranov po zdánlivém konci své politické kariéry uchýlil. Během jediného dne pak kremelský „čaroděj“ vypráví svůj životní příběh.

Příběh Vadima Baranova – poradce „cara“ (jak říkají Putinovi) – je napsán a natočen relativně volně podle životních osudů byznysmena a politika Vladislava Surkova. Ten byl ovšem mnohem více politikem než literární a filmový Baranov. Surkov (* 1964) ruskou nejvyšší politiku významně ovlivňoval od konce devadesátých let minulého století, v zásadě od konce Jelcinovy éry (Boris Jelcin, první ruský prezident, 1931–2007; ve funkci v letech 1991–1999), a to jako Putinův poradce a jako místopředseda vlády v roce 2011, kdy byl Putin ruským premiérem (prezidentem byl tehdy s ohledem na ústavu Dmitrij Medveděv).

Surkov je dodnes pokládán za jednoho z tvůrců putinovské politické strany Jednotné Rusko, stejně jako za spolutvůrce tzv. řízené demokracie a některých směrů ruské zahraniční politiky, včetně té ukrajinské. V jejich biografiích existují značné rozdíly, ale Baranov je ve filmu i v románu rozpoznatelným portrétem právě Surkova. 

V knize britského novináře Petera Pomerantseva Nic není pravda a všechno je možné se ostatně argumentuje, že pochopení Vladislava Surkova je jedním z klíčů k pochopení současného Ruska. Surkov je zde popisován jako zbabělý, ale brilantní postmoderní Machiavelli, který proměnil ruskou politiku v obrovskou reality show s Putinem v hlavní roli.

Devadesátá léta, během nichž Surkov / Baranov vyrostl, to byla skutečně divoká doba, kdy bylo možné opravdu úplně všechno, stačilo jen, jak zazní a je vidět i v Assayasově filmu, mít tvrdé lokty, nulové skrupule, pár peněz získaných téměř jakkoli do začátku a trochu štěstí. 

Zatímco běžní Rusové brutálně zchudli, bezskrupulózní byznysmeni, mafiáni a šejdíři všeho druhu včetně těch mediálních zažívali zlaté časy. Přečtěte si ostatně geniální knížku běloruské autorky Světlany Alexijevičové s názvem Doba z druhé ruky: konec rudého člověka (2015) – nic lepšího na toto téma nikdo nenapsal.

Vladislav Surkov a Vadim „Vaďa“ Baranov byli – respektive jsou – „děti“ výše popsané doby, jejími „produkty“ se vším dobrým i zlým, stejně jako další ruští velcí hráči z devadesátých, nultých a desátých let. Jako typický příklad lze uvést oligarchu Borise Berezovského (1946–2013), který stál podle všeho u zrození Vladimira Putina coby ruského prezidenta a který hraje v románu i ve filmu velmi důležitou, ne-li klíčovou roli.

Pokud byste nicméně od filmu očekávali strhující politické drama s důkladným „insiderským“ vhledem do neznámých či alespoň méně známých událostí z ruské politiky ve výše zmíněných letech, byli byste, myslím, trochu zklamaní. Olivier Assayas film pojal hodně „románově“, tj. jako vyprávění Baranova americkému novináři, klidně, rozvážně a povlovně, bez větších vzruchů a emocí. Děj je navíc velmi lineární a předvídatelný, bez výraznějších zvratů a bez napětí. Film plyne téměř stejným tempem od začátku do konce a po několika dnech po zhlédnutí může z divákova dojmu zůstat spíše amorfní, neostrý obraz.

Scénář, na němž kromě režiséra pracoval rovněž Emmanuel Carrère, je zkrátka hodně popisný až didaktický, místy až „polopatistický“. V některých momentech připomíná spíše politický slabikář než filmové drama. Možná je to i tím, že film je zjevně určen primárně americkému divákovi. Evropan – a už vůbec ne český divák, který je s vývojem v Rusku a se vzestupem Putina poměrně intimně obeznámen – může mít pocit, že sleduje spíše vysvětlující přehled než skutečné drama.

Casting byl podle nás naopak vynikající. Paul Dano v roli Baranova se Surkovovi podobá nejen fyzicky, ale i svým poněkud „mdlým“, unaveným projevem. Naprosto skvělý je rovněž Will Keen jako Boris Berezovskij, Andris Keišs jako Jevgenij Prigožin (ve dvou krátkých, ale dost možná nejlepších scénách z celého filmu). 

Jude Law (v roli „cara“ Vladimira Putina) je bezpochyby fenomenální herec; hrát Putina s jeho nehybnou maskou důstojníka KGB, respektive FSB (Federální služba bezpečnosti, nástupce obávané sovětské KGB) je ale strašně těžké, takže si nejsme jistí, jestli jisté rozpaky, které z Judowa výkonu máme, vlastně neznamenají, že „cara“ zahrál na výbornou.

Film je vyprávěn především z pozice moskevské elity a někdy to vypadá, jako by právě tento svět představoval typické Rusko. Jenže skutečné Rusko je jiné. Ve filmu je jen málo vidět zmar ruské periferie – právě ty sociální a historické kořeny, z nichž vyrůstá Putinova popularita mezi desítkami milionů obyčejných Rusů. Některé důležité věci jsou navíc pouze naznačeny – například arogantní vztah západních politiků k Rusku nebo vztah Moskvy k bývalým republikám Sovětského svazu.

Film je opravdu pomalý a místy až rozvláčný. Interiéry a scény natáčené v Lotyšsku jsou sice vizuálně velmi romantické a některé momenty – například ty odehrávající se na Baranovově dače – mají své velkoruské kouzlo a vřelost. Celkově však atmosféra působí až příliš sterilně. Jako by ten film jednoduše „nevoněl Ruskem“.

Po projekci jsme o filmu debatovali v kavárně Lucerna – kromě nás s námi u stolu seděl i politický komentátor Bohumil Pečinka a glosátor Jan Špaček. Shodli jsme se v podstatě na tom, že film v nás zanechal poněkud rozpačitý dojem. Na premiéře byla komentátorka Lucie Sulovská, která nám později napsala, že film jí připadal jako „Russia for dummies“. Na serveru Rotten Tomatoes má film zatím zhruba 49 %, což docela odpovídá rozporuplným reakcím kritiků.

Závěrečná scéna filmu působí poněkud předvídatelně. Hlavní hrdina Baranov je v ní zezadu ... (co se mu stane, zjistíte v kině) a to ve chvíli, kdy si krátce předtím hraje se svou dcerou. Tento kontrast má zjevně dodat závěru dramatičnost a naznačit, že v Rusku se práskačům nic neodpouští. Zdánlivě překvapivá scéna možná měla zabránit tomu, aby film vyzněl příliš jako happy end. V určitém smyslu tak symbolizuje i celkový charakter snímku – kompromis mezi evropským autorským filmem a americkou prvoplánovou produkcí. Čaroděj z Kremlu se snaží být zároveň analytický i dramatický, ale nakonec není úplně ani jedním.

Aby ovšem nedošlo k nedorozumění. Výtky, které jsme filmu adresovali výše, neznamenají, že byste na něj neměli do kina jít. Připomenout si, jak vypadalo jelcinovské Rusko v devadesátých letech a z jaké nálady a v jaké atmosféře se zrodily „fenomén Putin“ a putinismus, je samo o sobě zajímavé.

Běžte tedy do kina – v tomto ohledu vás Čaroděj z Kremlu podle našeho soudu nezklame.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a sledujte s námi vzestupy i pády diktátorů i volených vůdců. Díky.