Češi válčí s vlastní zahradou. Architekt Ferdinand Leffler vysvětluje, proč je to chyba

Zahrada není o dokonalém anglickém trávníku a úhledně zastřižených keřích. Je to i místo, kde se člověk střetává s vlastním egem, snahou kontrolovat chaos a nevyhnutelností zániku a smrti. Český zahradní architekt Ferdinand Leffler v textovém přepisu podcastového rozhovoru rozebírá tuzemskou posedlost betonovými ploty, válku s rostoucí trávou, napadaným listím i strachem z divočiny. Celý podcast si můžete pustit zde.

Sedíme ve studiu u staré oprýskané truhlářské hoblice. Stůl nese stopy stovek hodin práce, zářezů a stárnutí. A právě tento kus nábytku se pro Ferdinanda Lefflera, muže, který formuje mnoho českých zahrad, stává dokonalou metaforou jeho profese.

„Dřív jsem zahradu vnímal jako kus hotového, zafixovaného designu, který zahradní architekt předá klientovi s pocitem že je hotovo. Dnes to ale vnímám jako ten tvůj omlácený ponk,“ ukazuje Leffler na rozpraskané dřevo. „Užívám si pomíjivost a živost materiálu. Zahrada se nedá zakonzervovat do vitríny. Je to nekonečná práce a v tom spočívá její největší půvab.“

Ferdinand Leffler si kdysi na vizitky psal „zahradní designér“. Dnes už vizitky nenosí vůbec: „Už pět let je nepoužívám. Čím dál tím víc se cítím jako prostý zahradník“. Odkazuje tak na životní období, kdy mu jeho profese a ego stoupaly do hlavy. Trvalo dekádu, než pochopil, že zahrada není jeho malířské plátno, ale prostor pro přírodu a pro soukromý život klienta.

Když cestujete českým venkovem, vzorec se neustále opakuje. Lidé si za mnoho milionů postaví luxusní vilu s výhledem do krajiny, ale okamžitě kolem ní vztyčí vysoký betonový plot z prefabrikátů a vysadí hradbu z tújí. Vznikají tak izolovaná, vizuálně toxická ghetta s omezeným výhledem do okolí. Je to opačný trend, než ten, který můžeme spatřit například na bavorském, rakouském nebo švýcarském venkově, kde ploty jsou nižší nebo chybí úplně.  

„Betonové ploty, co se navíc ještě snaží imitovat dřevo nebo lámaný kámen, jsou vizuálně naprosto otřesná záležitost,“ komentuje Leffler estetický smog současného českého venkova. „Hodí se to tak maximálně k oddělení průmyslového areálu nebo uhelného skladu. Do privátního bydlení to vůbec nepatří.“

Podle něj se Češi na svých pozemcích zabetonovávají zcela zbytečně ze strachu o soukromí. Recept je přitom jednoduchý: postavit kvalitní kamennou nebo cihlovou zeď jen tam, kde vám soused opravdu kouká přímo do obýváku. Zbytek má dýchat. A to samé platí pro kdysi tolik oblíbené túje.

„Tújový plot je sterilní zelená zeď, která do naší krajiny nepatří a nenabízí přírodě žádný život,“ vysvětluje nekompromisně. „Pokud už je tam ale máte a nemůžete je vytrhat, existuje jednoduchý trik. Zkuste před ně vysadit nějaké jemné, kvetoucí keře nebo okrasné traviny. Objem tújí poslouží jako temné pozadí a ta nepropustná stěna se rozbije.“

Dá se tenhle masový, nejen betonový nevkus léčit? Leffler vidí kořen problému v českém školství: „Chybí nám estetická výchova. Barvou fasády nebo typem plotu ovlivňuješ veřejný prostor pro všechny. Učitelé by proto měli vzít děti ven na ulici a ukázat jim: Podívejte, tenhle dům, tento plot té ulici sluší, a tenhle křiklavý ji naopak ničí. Musíme je naučit číst architekturu přímo na ulici, nejen kreslit čerty vodovkami ve třídě.“

Český boj s přírodou se ale nezastavuje u plotu. Pokračuje přímo na pozemku, kde si majitelé hýčkají dvoucentimetrové anglické trávníky, do kterých pouštějí robotické sekačky a tuny chemie. Leffler to považuje za boj s větrnými mlýny.

„Když v létě přijdou horka, tak dvoucentimetrový střižený anglický trávník se okamžitě spálí na prach. Prostě proto, že na rozdíl od Anglie u nás nemáme vlhké oceánské podnebí. Vyšší středoevropský luční porost si ale stíní vlastní kořeny, udrží si tak ranní rosu a letní sucha zvládne,“ radí zahradník Ferdinand používat selský rozum. Kousek dokonalé trávy má smysl podle něj tam, kde si děti kopou s míčem, zbytek obří parcely by ale měl fungovat jako přirozená louka.

Je také důležité vědět, kdy a kde skončit s kultivací zahrady a kdy prostě nechat prostor přírodě. "Spousta lidí má dnes obrovské pozemky, na které svými silami zkrátka nestačí. A je proto velmi rozumné a osvobozující si včas říct: „Tuhle část zahrady budu aktivně udržovat, ale tuhle nechám volné sukcesi - přirozenému vývoji. Divočina v zahradě není nepřítel, ale obrovský pomocník."

A pak je tu absurdní podzimní rituál – hrabání listí, které mnoho majitelů zahrad považuje za odpad, který je nutný zlikvodovat. „Mě fascinuje ta obrovská směšnost,“ rozohňuje se v podcastu Leffler. „Lidé na podzim pečlivě, do posledního lístku, vyhrabou zahradu, narvou to do pytlů a odvezou někam do obecní kompostárny. A o pár dní později si jdou do hobbymarketu koupit předražený pytlovaný mulč nebo chvojí, aby si zazimovali záhony! Přitom ten strom ví přesně, co dělá. On si tu organickou tepelnou peřinu ustlal sám.“

Hrabat listí má podle něj smysl jen z okrasného trávníku, kde by jinak tlelo a plesnivělo. Kdekoliv jinde – v záhonech a pod stromy – má zůstat přesně tam, kam spadlo.

Když jsem se připravoval na podcast s Ferdinandem Lefflerem, vybavil se mi rozhovor s jedním krajinným architektem – myslím, že to byl Skandinávec. Ten při navrhování cest v parcích a zahradách vždy počkal na sníh a tam, kde si lidé zcela přirozeně cestičky vyšlapali sami, teprve navrhl definitivní trasy chodníků. 

Ferdinand Leffler postupuje podobně. "U rekonstrukcí starších zahrad je to naprosto snadné. Tam jasně vidíš, co lidé reálně používali a co jim vyhovovalo. Tyhle přirozené trasy prostě zachováš a naopak se vyhneš zbytečnostem. Kolikrát vidíš na pozemcích drahé altány, ve kterých v životě nikdo neseděl, protože byly umístěné nelogicky. Ale tenhle skandinávský princip funguje všude. I když jako architekt cestičky naplánuješ špatně, lidé si to nakonec stejně vyšlapou po svém. Dobrý zahradní designér to pochopí, ustoupí svému egu a tu cestu tam prostě dodělá. Hloupý návrhář jim do té vyšlapané cesty navalí kameny a bude se je mermomocí snažit donutit chodit po tom, co si vymyslel on u stolu. Ale to stejně nikdy nepřetlačí. Lidé jsou v tomhle jako voda – cestu si vždycky najdou."

Proč nás vůbec pohled do zeleně tak uklidňuje? Leffler odmítá tezi, že jde jen o samotnou zelenou barvu na sítnici. Jde o hluboký psychologický přesah. Zahrada je totiž jediné místo, kde jsme ještě schopni konfrontovat se se smrtí.

„Téma smrti a zániku je u nás obrovské tabu, schováváme se před ním. Ale zahrada naprosto přirozeně ukazuje koloběh zániku a obnovy – vidíš, jak listí hnije, jak květiny odkvétají. Ukazuje to nenásilně,“ zamýšlí se.

Zahradní architekt musí vědět, kdy s designem přestat a nechat nastoupit takzvanou sukcesi – přirozený vývoj přírody. Jako příklad dokonalé rovnováhy dává pražskou Stromovku, která díky nedávným úpravám částečně zdivočela. „Kam se na ni hrabe Central Park v New Yorku! Způsob, jakým ten park stárne, je jedinečný. Máš tam bažiny, zarostlé potůčky, děti se hrabou v bahně. Jsou tam v přímém kontaktu s přírodou.“

Ferdinand Leffler není příliš tolerantní k vizuálním zločinům běžných Čechů. „Třeba když vidím, jak nasypali  doprostřed české návsi pod keř bílý mramorový kačírek z Itálie... to je prostě katastrofa. Proč nepoužili drcenou kůru nebo dřevní štěpku z místního lesa.“

Navzdory bizarním požadavkům některých klientů a betonovým pevnostem českého venkova zůstává Leffler optimistou. „Cítím obrovský nárůst respektu k naší profesi. Lidé začínají chápat, že se nemusí stát otroky své zahrady, ale že zahrada má sloužit a léčit je.“

Takže až teď na jaře vytáhnete z kůlny zahradní sekačku, možná si na jeho slova vzpomenete. A tu vzrostlou trávu necháte s klidným svědomím růst a vysekáte si v ní jen úzké chodníčky.