Když se řekne les, většina z nás si představí hluboký, temný smrkový hvozd. Jenže česká krajina po tisíciletí vypadala naprosto odlišně – byla plná světla, pastvin a stromů, které naši předkové pravidelně ořezávali. V rozhovoru vysvětluje botanik, paleoekolog a ochranář Jindřich Prach, proč je mýtus o nedotčené přírodě nebezpečný, jakou roli v záchraně krajiny hraje obyčejný bobr a proč bychom měli do lesů vrátit pasoucí se krávy.
Jindřich Prach je geobotanik, paleoekolog, palynolog (odborník na pyly) a znalec historie krajiny. Působí na Katedře botaniky Přírodovědecké fakulty UK, v Centru pro teoretická studia a také v Agentuře ochrany přírody a krajiny v CHKO Český kras. Je jedním ze spoluautorů výpravné knihy Lesy středních Čech. V čem je naše krajina tak unikátní a jak se vyvíjela? O tom diskutoval s Pavlem Vondráčkem v podcastu Maxim, jehož přepis právě čtete.
Čím se vlastně liší lesy středních Čech od lesů třeba Karlovarského kraje, mého rodného? Když Čech řekne lesy, máme v paměti ty pohraniční hory. Středním Čechám bychom lesy primárně asi nepřisuzovali.
Já si myslím, že se zase tolik neliší. My v knize Lesy středních Čech spíš ukazujeme, že střední Čechy jsou tak krásně pestré a variabilní, že na území kraje, kam člověk z Prahy dojede na jednodenní výlet, můžeme obsáhnout celou tu variabilitu. Máme nížinné lesy v Polabí, borové lesy na píscích někde za Mělníkem, pokroucené dubové lesy na hranách kaňonu Berounky a Vltavy, až po horské nebo částečně smrkové lesy v Brdech.
Kdybys vyjel do Karlovarského kraje, bude to podobné. Dole u Ohře najdeš dubohabřiny a když vyjedeš na plato Krušných hor nebo Slavkovského lesa, bude to připomínat naše Brdy. Zmínil jsi, že se středním Čechám lesy nepřisuzují, ale máme tu Brdy, Křivoklátsko, Karlštejnsko... A každé to území má lesy jiné. A nejen přírodními podmínkami – např. že na Karlštejnsku jsou vápnité půdy a v Brdech kyselé – ale i historií hospodaření. Paleoekologie ukazuje, že lesy na Karlštejnsku a Křivoklátsku byly po tisíciletí spoluformovány člověkem. V Brdech naopak lidi v lesích dlouho nevidíme.
Mýtus o posvátném Řípu: Jak vypadal v době praotce Čecha?
Zajímaš se o historii krajiny. Jak se proměňovala ikonická hora Říp z pohledu vegetace? Kdyby prapředek kolem 5. nebo 6. století spatřil Říp, byl by skalnatý, nebo zalesněný jako dnes?
Říp se proměňoval zřejmě hodně. A zajímavou otázkou už je, jak to vůbec zjistit. Pokud nás zajímají poslední staletí, můžeme se podívat na staré fotky, letecké snímky a historické mapy. Jako botanika mě ale zajímá to, co roste v lese pod stromy. Často tam zjistíme zbytky populací světlomilných rostlin. V případě Řípu tam převládaly pastviny, nějaký řídký les, možná pár stromů na vršku ještě během středověku a novověku. Až někdy během 19. století se vrch osázel a nechal zarůst.
Když se dnes člověk prodere jižním svahem Řípu skrze křoví, pořád nachází ostrůvky travnatých stepí. Běžný turista si řekne: „Výborně, jsou tam stromy, je to zelené.“ Ale jako biolog vidím, že to, co je tam vzácné a plošně mizí, potřebuje světlo. To, co je na Řípu nejcennější, jsou ty okraje skal a fleky trávy.
Jsme v nejúrodnější a nejteplejší části Čech, ta krajina byla změněna už v neolitu. Bylo tam rozsáhlé odlesnění. Takže když se ptáš na 5. nebo 6. století, v té době byl v našem prostoru mírný útlum hospodaření během stěhování národů. Je možné, že to na pár set let trochu samozarostlo. Ale stromy tam byly určitě nařídko, mezi nimi se páslo. Vypadalo to spíš jako dnešní park – jdete po trávě a každých 50 metrů stojí strom.
"Běžný turista si na Řípu řekne: Výborně, jsou tam stromy, máme klimatickou změnu, zachycuje to vodu. Ale biolog vidí, že z naší krajiny mizí to nevzácnější - prosluněná společenstva rostlin."
Když se podíváme do Českého krasu, třeba do okolí Svatého Jana pod Skalou, najdeme tam nádherné smíšené lesy, dubové, habrové. Nejsou to klasické temné smrčiny...
A pro běžného Čecha zvyklého chodit do smrkového lesa na houby, to působí netypicky. Ale tyhle lesy mají mnohem blíž k tomu, co ve středních Čechách rostlo po staletí a tisíciletí. Nicméně, z pohledu ochranáře mají jeden problém: jsou moc husté a zapojené. Před druhou světovou válkou bylo v těchto lesích mnohem víc pastvin a lidé ten les využívali k topení a obživě zvířat. Bylo tam obrovské bohatství světlomilných druhů hmyzu a rostlin. To dnes mizí.
Co by se tedy stalo s českou krajinou, kdyby člověk úplně zmizel?
To je strašně zajímavá otázka. Pokud by člověk odešel teď, tak by ta krajina prostě postupně houstla a zarůstala. Ale mnohem zajímavější je otázka, co by bylo, nebýt člověka. Ta krajina by vypadala úplně jinak a rozhodně by nebyla tak pestrá, jakou ji dnes ceníme. Lidé tady totiž hospodaří mnohem déle, než se k nám vůbec stihly ze světa rozšířit dnešní dominantní dřeviny jako buk nebo habr! Buk přišel do střední Evropy v době zemědělství, habr ještě později. Takže ta rozšlapaná lesní pastvina vytvořená člověkem je tu stará třeba 7 000 let, zatímco ten buk 6 000 let. Člověk ten les spoluvytvářel už od samého začátku.
Proč ochranáři bojují s akátem a co je to „výmladek“?
Ochranáři dnes hodně nadávají na akáty. Člověk si na internetu přečte, že akát je nepůvodní a musí pryč. Proč vadí?
Akát byl přivezen ze Severní Ameriky v 19. století a sázel se na suchých a slunných stráních, hodně za první republiky. Dnes už ho nikdo nechce eliminovat úplně, občas plní funkce, třeba drží svah nad železnicí. Ale na cenných místech v rezervacích se ho snažíme zbavit.
Akát má totiž na kořenech bakterie, které fixují vzdušný dusík a to okolí de facto pohnojí. Takže pod akátem neroste pestrý lesní podrost, ale jen kopřivy a další ruderální byliny. Navíc vylučuje chemické látky, které potlačují ostatní rostliny. Nežije pod ním zkrátka ta pestrost, kterou chráníme.
"Představte si Josefa Ladu a jeho vodníka, který sedí na hlavaté vrbě. Přesně to jsou stopy po starém lesním hospodaření, kdy lidé neustále ořezávali pruty pro obživu a otop."
A jak naši předci lesy vlastně těžili? Na fotografiích ve vaší knize často ukazujete takzvané výmladkové lesy, o kterých dnes lidé nemají ponětí...
Lidé potřebovali po staletí topit, to byl hlavní zdroj energie. Ale neměli pily. Takže vzít do ruky sekeru a pokácet osmdesátiletý strom s půlmetrovým průměrem nikdo každý den nechtěl. Místo toho káceli stromy mladé – třeba po deseti nebo dvaceti letech. Nechali pařez a z něj velmi rychle obrazily takzvané výmladky. Ty měly tloušťku zápěstí, člověk je snadno osekal a donesl si je v nůši domů do kamen.
Takový pařez měl obrovskou výhodu, už měl v zemi připravený obrovský kořenový systém, takže na slunci obrazí velmi rychle. Dnes v lesích často najdete stromy, kde z jednoho místa roste víc velkých kmenů najednou – to je pozůstatek dávného výmladkového ořezávání. Tyto lesy dodávaly lidem palivo, ale zároveň vytvářely úžasně prosvětlené paseky, které příroda k životu nutně potřebuje.
Z české krajiny jedle prakticky zmizely jedle. Proč se u nás víc nesází?
Ve středověku byly naše lesy do velké míry jedlové. Ve dvacátém století jedle chřadla a měli jsme strach, že vymizí. Dnes by tu klidně rostla dál, problémem ale není primárně klima, nýbrž přemnožená lesní zvěř. Jeleni a srnci ty malé semenáčky jedle zkrátka sežerou. Pokud někde starou jedli oplotíte, okamžitě to tam kolem ní krásně zaroste novými stromky.
A co bobři? Když vidím, jak dokážou přehradit rovný potok a udělat obrovské mokřady, není s nimi ve středních Čechách spíš problém?
Pro nějakého chataře to možná problém je, ale celospolečensky si myslím, že je to spíš záchrana. My jsme dříve lesy a krajinu hrozně odvodnili, potoky jsme zregulovali do rovných rygolů. Bobr nám to teď vrací zpátky – ten potok rozvlní a vytvoří bažiny.
Sice se vám tudy půjde špatně na výlet, ale když přijde velká průtrž mračen, bobří dílo tu vodu bezpečně zachytí. Voda se vsákne do půdy v lese a nespláchne nám rychlostí blesku vesnice v údolí. Mnohem víc vody taky díky tomu zůstane ve studních a ve vodovodních zdrojnicích. Možná nám tam vyroste trochu méně dřeva, ale vrátí se nám to na ochraně proti suchu a povodním.
Jak dál: Má smysl sázet stromy za firemní peníze?
Dnes je obrovským trendem jistý druh "firemního odpustku". Lidé a firmy platí tisíce korun za to, že za ně někdo někde vysadí strom. Jak se na to díváš ty jako vědec, když se tu celou dobu bavíme o tom, že naše lesy potřebují spíš prosvětlit?
Nekritizoval bych to, nemyslím si, že to jde úplně proti sobě. Důležité ale je, kde se ten strom zasadí. Pokud firma za své peníze vysadí alej starých ovocných odrůd nebo ořešáků někde podél polní cesty, je to výborné. Pokud ale zaplatí někomu, kdo vlastní hospodářský les, dřevo z něj vytěžil, střelil ho na trhu a teď si nechá od lidí dotovat povinnou novou výsadbu, tak to mi přijde prostě jako vyhozené peníze a dotování cizího byznysu.
My opravdu potřebujeme rozdělit způsob, jak v krajině hospodaříme. Některé hospodářské lesy mohou sloužit výhradně jako plantáže pro těžbu surovin – klidně, bez toho se neobejdeme. Pak by měly být státní lesy, kde se hospodaří šetrněji. Někde naopak musíme nechat les kompletně přirozenému vývoji a i kůrovci, a v dalších lokalitách bychom jako ochranáři měli zase aktivně zavést ten „rázný“ historický způsob: prosvětlovat, sekat, hrabat a pouštět mezi stromy pasoucí se zvířata.
Z letadla vidíš střední Čechy jako jednu obrovskou svítící aglomeraci satelitních městeček. Nebojíš se, že z téhle krajiny už nám nezbude nic památného, vždyť z ní mizí dokonce i staré stromy...
Co se týče urbanizace, lidi tu zkrátka jsou všude, ale divočina se mezi nás vejde. Nejvíc ohrožené ale není to, co je za betonem a asfaltem, ale ten mezistupeň. Nám chybí ty staré způsoby mírného obhospodařování, které příroda milovala.
O staré stromy se teď opravdu hodně zajímám a není to tak beznadějné, v krajině jich je stále relativně dost. Ale všimněte si, že největší stromy, ti skuteční kmeti, většinou nestojí uprostřed lesa. Stojí na návsi u kapličky nebo někde na mezi v poli, kde měly zkrátka desítky a stovky let prostor růst. V klasickém moderním lese plném natěsnaných kmenů pro to nemají místo. A to bychom měli změnit.
Knihu si můžete objednat například zde.
