Smrkový les na slovensko-polské hoře Pilsko a smrkový les v Českosaském Švýcarsku – větší vizuální, ale i dotykový rozdíl si nedovedete představit. Před dvěma týdny jsem se procházel ve vlhkém slovenském lese, jehož půda byla vodou prosáklá a o týden později jsem se ze saské strany hranice díval na České Švýcarsko a divil se, že ten jak troud vysušený smrkový les ještě nehoří. O pár dní později hořet začal. Když jsem si následně přečetl hysterické reakce v médiích, kde za jediného viníka je považována neuchopitelná klimatická změna, musel jsem si vzpomenout na uchopitelné mrtvé rozpadající se dřevo, sebrané kdesi na zemi v Pilsku, z něhož stiskem mé dlaně kapala voda.
Neměl jsem do toho smrkového (pra)lesa vůbec chodit, neměl. Neměl jsem se prodírat mlázím a podrostem z kapradí a borůvčí na slovensko-polském pomezí v Oravských Beskydech, přelézat gigantické mrtvé kmeny, z nichž vyrůstají desítky malých stromečků, šlapat po měkké, nabobtnalé a leckde zrádně (ne)pevné půdě, opírat se o gigantické živé smrky nebývalé výšky a dívat se na stopy vlků a medvědů. Kdybych do tohoto (pra)lesa nevstoupil, mohl jsem dál žít v poklidné iluzi, že to, co roste v mé oblíbené Šumavě, Českém lese, Krušných horách, Jeseníkách, Beskydech a Českém Švýcarsku je přirozeně krásný smrkový les, který kvůli změně klimatu likviduje sveřepý „zlý“ kůrovec.
Jenže to bych nesměl s Michalem Kozoněm, nadšencem do ochrany přírody, vystudovaným ekologem a oravským rodákem, který má tuhle unikátní horskou krajinu zadranou pod kůží už od mládí, vstoupit toho červencového rána do pralesa Pilsko, jednoho z největších původních smrkových lesů ve střední Evropě, kde nejsou cesty, jenom zvěří a pár lidmi vyšlapané cestičky, kde kmeny stromů různé velikosti a stáří rostou ve vzájemně uctivých vzdálenostech – někdy blízko, někdy dál, kde spatříte i kmety staré tři sta let a kde zemi nepokrývá jenom temné mrtvé jehličí, jak to známe z českých smrkových lesů.
Bují zde různě vysoká, neuspořádaně rozcuchaná bylinná patra, kde nemůžete jen tak v pohodě sbírat houby, protože je v tom podrostu ani neuvidíte, stejně jako jsem neviděl své teriéry, kteří tu byli ve svém živlu, pokud zrovna nevylezli na kámen, padlý kmen, vyvrácený kořen.
Chtěl jsem napsat též „pařez“, jenže ten tu nikde neuvidíte. Kde by se také vzal uřízlý spodek stromu v bezzásahové zóně. Toto je les, kterému možná sémanticky chybně říkáme prales.
Slovo „prales“ vyvolává pocity vztažené ke stáří, umírání, zániku, k temnotě, pachu a úzkosti. Jenže opak je pravdou. V tomhle lese žijí všechny generace smrků od nejmladší po nejstarší, více než zánik vidíte vznik, tenhle les voní, je tmavý i světlý, cítíte se v něm dobře a bezpečně, i když si zároveň nemůžete být jistí, co na vás vykoukne za nejbližším rohem. Asi proto, že na podobný typ lesa už nejsme několik generací zvyklí – les pro nás znamená stejnověké, druhově více (či spíše méně) rozmanité porosty, které se uměle vysazovaly už od dob Marie Terezie, a ty dnešní pocházejí povětšinou z éry oné „ideální“ první republiky.
Ne tak ovšem zde, na Pilsku, jehož název prý pochází od toho, že se v tamních lesnatých kopcích ukrývali zbojníci a zahřívali se kořalkou. S ochranou přirozeného lesa se zde začalo již před více než padesáti lety, ale teprve teď nese své ovoce. Tak to ale ostatně chodí v každém lese – je to běh na dlouhou trať.
Do tohoto lesa patří zcela přirozeně i kůrovec. Napadá stromy – některé (ty staré či slabé) zahubí, některé (ty mladé a silné) se mu ubrání, některých si ani nevšimne, nebo k nim přes porosty jiných druhů ani nedolétne. Schopnost obrany a obnovy přirozeného vícegeneračního smrkového lesa smíšeného s jinými druhy dřevin je totiž mnohokrát vyšší než u našich českých stejnověkých smrkových plantáží. Ano, naše „české smrčiny“ jsou ve skutečnosti smutné, temné, geometrické uměle vysázené farmy na dřevní hmotu, které s lesy mají asi tolik společného jako anglický trávník s divokou horskou loukou.
