GLOSA PAVLA VONDRÁČKA | Cesta do zapomnění je dlouhá a trvá mnohem déle než cesta z ostravského volebního štábu Stačilo! do Prahy. Na obě cesty se Jana Maláčová a Lubomír Zaorálek ale vydali dobrovolně.
Maláčová a především Zaorálek se už nikdy do velké politiky nevrátí, i když o tom budou stokrát mluvit a budou se stokrát snažit. Bude to jen iluze, marná, stejně jako když mrtvého u rakve voláme zpět do života. To, co udělali se sociální demokracií, je pro ně konečná.
Spojení s proruskou komunistkou Kateřinou a s neprůhledným podivným Vidlákem z nich udělalo toxické osoby, s nimiž se už žádný realistický politický projekt v budoucnu nespojí. Získali pověst tragikomických a trapných figurek a protože pověst, zvláště ta politická, je extrémně lepkavá, těžko ji smyjí.
Novodobý Fierlinger
Zatímco exaltovaná Jana Maláčová má vystavenou jistou omluvenku vzhledem ke své nemoci a společensky stále přetrvávajícímu pochopení vůči naivním ženám, tak Lubomír Zaorálek si to dokonale podělal a to slovo podělal lze nahradit trefnějším vulgarismem.
Zaorálek se stal novodobým Zdeňkem Fierlingerem, který po roce 1948 zradil svou vlastní sociálnědemokratickou stranu a rozpustil ji ve straně komunistické. Teď „Lubo“ zopakoval totéž – a navíc projevil až absurdní politický antitalent, když přijal polibek smrti v podobě podpory od Miloše Zemana, z jehož etanolového dechu nelze odstranit odér proruského a pročínského kolaborantského švába.
Další nepochopitelnou chybu předvedl ignorací ukázkově špatného scénáře ze sousedního Německa, kde v předvolebních průzkumech našláplá Sahra Wagenknecht o pár setin nepřekonala pětiprocentní hranici potřebnou pro vstup do Bundestagu se svou jedovatou kombinací levicových iluzí s praktickým pravicovým nacionalismem, servilností vůči Rusku a odporem k podpoře Ukrajiny.
Ve stejných německých volbách naopak uspěla čistokrevná extrémní levicová strana Die Linke a udělila lekci všem, kteří si myslí, že když nedržíte levou lajnu, tak to volič nepozná. Ale pozná. Kdyby Zaorálek racionálně přemýšlel, nikdy by tento scénář, spojení levicových myšlenek s připitomělou provinční xenofobií, nepřipustil.
Je to nepochopitelné myšlenkové selhání, které bychom od bývalého zkušeného ministra zahraničí a kultury nečekali. V jeho téměř sedmdesáti letech, s politickou praxí od roku 1986 (ještě za komunistického režimu byl zaměstnán v tehdejší kolaborantské Československé socialistické straně) a se zkušenostmi z praktické politiky, mohl předpokládat, že cesta k záchraně nikdy nevede přes zradu. A spojení s komunisty je zradou, která se neodpouští.
Vysoká cena za politické chyby
Měl přitom několik možností, jak si ve stáří zachovat důstojnost. Například čestně prohrát ve volbách se starou SOCDEM, nebo vůbec nekandidovat a živit se jako vysokoškolský pedagog. On si však zvolil tu nejhorší možnost – ztrátu vlastní důstojnosti, pohřbení nejstarší české politické strany, a navíc ještě logický hněv Kateřiny Konečné, které brzy dojde, že bez Maláčové a Zaorálka na kandidátce Stačilo! by do parlamentní lavice usedla. Voliči tuto mezalianci mezi demagogickými a zlými komunisty a pragmatickými a servilními socany nejspíš odmítli i proto, že chtěli vidět jasnou cestu a ne nekompatibilní politický zmetek.
Lubomír Zaorálek půjde do praktického důchodu, ale co bude dělat Jana Maláčová? Se svojí teatralitou ve střídmé české politické krajině narazila, teď ji zbylí sociální demokraté z funkce předsedkyně pochopitelně vyženou, a tak si bude hledat nový prostor k žití. Ale to už bude zajímat jen její blízké, ten široký politický svět se uzavřel. Za chyby se prostě platí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
