Předobrazem kultovního divadelního představení Hrdý Budžes, které dnes čeká již tisící repríza, byla kniha spisovatelky Ireny Douskové. Ta v rozhovoru s INFO.CZ podotýká, že příběh rozhodně není agitkou. Umění podle ní nemá být ideologickou masírkou, jinak funguje spíš kontraproduktivně. Zároveň ale upozorňuje, že už zase začínají strašit některé charakteristické rysy z dob minulých.
Osmiletá Helenka Součková se dívá na svět s upřímnou a neúprosnou dětskou logikou – v inscenaci Hrdý Budžes to znamená bezprostřední pohled na absurdní realitu husákovského Československa, kterému Helenka rozumí po svém: zmateně hledá smysl v heslech, které dospělí odříkávají jak básničky, a z věty „A hrdý buď, žes vytrval“ z básně Stanislava Kostky Neumanna tak povstane nový hrdina – Hrdý Budžes.
Směs naivity a trefného pozorování dělá z Hrdého Budžese silný, leckdy hořkosladký a přitom nesmírně vtipný portrét doby. Fenomenální výkon Báry Hrzánové v roli Helenky byl v roce 2003 oceněn Cenou Thálie. Za citaci jedné z replik při děkovné řeči si herečka „vysloužila“ záplavu anonymních výhrůžek a několik trestních oznámení za hanobení rasy, národa a přesvědčení.
Na představení ale chodí lidé, kteří dokonalý balanc humoru, ironie a kritiky režimu – který byl schopen vymýt (zdaleka nejen) dětem hlavu, aniž by si toho všimly – kvitují s povděkem a pořádným potleskem. Dnes večer se tak stane už potisící. Hrdý Budžes vytrval. Neúnavně křižuje celou republiku, vyprodává divadelní sály, a stále neztrácí dech.
Je to zázrak, shodují se autorka předlohy i ředitel divadla
„Je to takový divadelní zázrak, který se zcela nečekaně zrodil v roce 2002. V současné době je to třetí nejhranější představení v Česku,“ podotýká Petr Bednář, ředitel Divadla A. Dvořáka, kde inscenace před 23 lety vznikla pod režijním vedením herce, režiséra a horského vůdce Jiřího Schmiedta. Za její mimořádnou oblibou podle ředitele divadla stojí perfektní předloha, její dramatizace a velká profesionalita herců.
„Navíc autorka Irena Dousková, jako příbramská rodačka, v něm popsala své dětství. Takže Příbramáci, kteří tuto dobu pamatují, si za konkrétní role dosadí skutečná jména. Ve scénáři je vlastně zpracována historie příbramského divadla i města,“ dodává Petr Bednář.
Právě s autorkou knižní předlohy Irenou Douskovou přináší INFO.CZ rozhovor.
Když jste psala Hrdého Budžese, napadlo vás, že se z něj stane divadelní fenomén, který přežije celou generaci diváků? Jak si ten úspěch vysvětlujete?
Nic takového mě nenapadlo, knížku jsem psala z vnitřní potřeby vyrovnat se s dobou, ve které jsem prožila dětství a mládí. První pokusy vznikly už koncem 80. let, ale tehdy jsem se pořád ještě viděla spíš jako básnířka než prozaička a dlouho mi trvalo, než jsem našla odpovídající formu.
Do té dramatizace se mi původně moc nechtělo, dala jsem se přemluvit. Představení samozřejmě vděčí za úspěch Báře Hrzánové. A snad i tomu, že ten příběh není žádná agitka, to ráda nemám. Je osobní a obecně lidský. Hodně lidí se v něm nějakým způsobem našlo. Ale popravdě, já si ten úspěch ani vysvětlit nesnažím. Spíš to vidím jako zázrak.
Postava Helenky Součkové má v sobě obrovskou porci humoru i smutku – vycházela jste z nějaké konkrétní dívky, nebo je to ryzí literární fikce?
Je to román, takže fikce, ale s některými
autobiografickými prvky. Promítly se do něj moje vzpomínky na
odpudivou první polovinu 70. let. Divadelní prostředí, škola,
středočeské okresní město patřící k takzvanému „rudému
prstenci“…
Změnil vám Hrdý Budžes nějak zásadně život?
Díky němu jsem se dostala do povědomí čtenářů a kritiky. Později mi úspěšné představení Budžese spolu s inscenací Oněgin byl Rusák, která se v režii Jana Borny téměř deset let hrála v Divadle v Dlouhé, umožnilo zůstat na volné noze. Mimo jiné mě to udrželo nad vodou ve složitém období, kdy jsem byla vážně nemocná.
Vrací se k vám čtenáři a diváci i po letech s osobními reakcemi? Co vám utkvělo v paměti?
Ano, a jsem jim za to vděčná. Ale hlavně se vrací k té knize i k tomu představení. Často je až neuvěřitelné, kolikrát už to četli anebo viděli, umí nazpaměť celé dlouhé pasáže. Vypráví mi svoje vlastní příběhy nebo zážitky z četby a z divadla. Je toho hodně…
Ty nejosobnější věci zmiňovat nebudu, vyznělo by to moc pateticky. Ale nejvíc asi utkví, když lidé píší, že se k té knížce obrací v těžkých chvílích, a že jim dokáže přinést alespoň trochu radosti. To se pak ta radost zase kruhem vrací ke mně.
Jak se za těch více než dvacet let proměnila vaše vlastní optika na postavu Helenky a dobu, o které píšete?
Nejspíš nijak zásadně. Řekla jsem, co jsem chtěla, a nic bych na tom neměnila. Helenka je pro mě uzavřená kapitola. Té době jsem se ale věnovala i v dalších knihách, například v novelách O bílých slonech nebo Rakvičky.
Jiná věc je, že některé její charakteristické rysy už tu zase začínají strašit. Ještě nikdy od roku 89 jsem z politiky a z politiků nebyla tak zoufalá jako dnes. Bohužel prakticky ze všech. Neuvěřitelný úpadek v přímém přenosu.
Vnímáte téma dnes (v době ruské agresivní války na Ukrajině) jako aktuálnější? A může podle Vás umění otevírat oči i v podobných tématech?
Ruská agrese zase víc nasvítila naši zkušenost a naše vlastní trauma z okupace. To je jasné, ale do jaké míry to tak vnímají diváci, nedokážu posoudit. Budu optimistická, a řeknu, že umění určitou pozitivní roli sehrávat může. Ale musí to být umění, a ne ideologická masírka, a musí si k lidem nacházet cestu samo. Jinak je to spíš kontraproduktivní a fungovat to nemůže.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
