REPORTÁŽ MICHALA BORSKÉHO I Jít se v sobotu v Praze „cournout“ na náplavku se už před pár lety stalo zásadní „IN“ záležitostí a povinnost navštívit místo na vltavské říční navigaci neopomíjí ani žádný turistický průvodce. Narvat si chřtán burgerem a Aperolem v prostoru mezi Železničním a Palackého mostem prostě patří k bontonu všech, kteří se rádi cítí být součástí „něčeho velkého.“ Provozování takového cirkusu je samozřejmě velký byznys, který je už deset let v moci městské firmy TCP. Její praktiky připomínají doby dnes už legendárního městského podnikatele Romana „Mazánka“ Janouška.
„Veškerá jednání s TCP vždy začínají otázkou: Nechcete to prodat?“ – popisuje obvyklý modus operandi 100% městské akciovky, která má ve správě pražské náplavky, René Soukup, spolumajitel kultovní Restaurace Vltava.
Jednoduchá dřevěná stavba o zastavěné ploše 179 m² stojí, přilepena k nábřežní zdi mezi Palackého mostem a Mánesem, na svém místě od roku 1945.
Fakt, že samotný podnik, který je už třicet let zapsaný na seznamu kulturních památek, vlastní obyčejná pražská rodina, dlouhé roky dráždí mocné lidi uvědomující si mimořádný komerční potenciál místa, kde „hospoda“ stojí.
Romatika uprostřed chaosu
Centrum Prahy je vedle kvalitních podniků průběžně zamořováno neosobními rychlokvaškovými provozovnami nabízejícími gastronomii různé úrovně. Nájemci jednotlivých prostor se střídají a po těch předchozích se nikomu nestýská.
Pak jsou zde ovšem také příklady lidových podniků, v nichž se v dobrém smyslu slova zastavil čas a rádi do nich chodí i „místňáci“, ne jen turisté. Ano, hospody U Rotundy, U Kocoura, nádražky v Braníku a Dejvicích, stánek U Ferdinanda nebo bar Al Capone’s se za roky svého provozu staly součástmi městského kulturního dědictví.
Stejně nezastupitelnou funkci má i Restaurace Vltava, kterou si v roce 1945 nechal postavit vedoucí kuchyně u Pražské paroplavební společnosti Jan Soukup. Blízkost přístaviště výletních lodí plného žíznivých cestujících byla samozřejmě velice strategická.
Se svojí ženou Kristinou a synem Janem (1927) si však zakladatel restauratérské dynastie Soukupů vlastní restaurace moc neužil. V roce 1950 byl podnik bez náhrady znárodněn a rodina jej musela opustit. Až do roku 1990 fungoval pod názvem Paroplavba a vystřídalo se zde několik provozovatelů, kteří se s údržbou moc netrápili.
V restituci vrácenou hospodu musel syn původních majitelů Jan se svými potomky Janem a Reném dát znovu dohromady a od roku 1991 Soukupovi „Vltavu“ vlastní a provozují dodnes.
Za pípou v útulném výčepu v nejvyšším místě restaurace (ano, vltavská voda je zde častým hostem) už dnes úřaduje člen nejmladší generace Soukupů Vojta (25). Šikovný kluk by mohl mít jakékoliv povolání, rodinná tradice i fakt, že v restauraci prakticky vyrůstal, jej ale drží tam, kde je doma. Stejně je na tom i jeho bratr Jakub (27), strýc Jan (59) a maminka Kateřina (52), která v rodinném podniku drží kasu.
Dřevěný interiér plný lodnických a rybářských artefaktů má svá útulná zákoutí i vyhlídková místa u oken, především však nenapodobitelně uklidňující nevystresovanou atmosféru říkající si o označení „solidní jistota.“
Týká se i jídla – člověk by měl tendenci v „oldschoolově“ vedeném podniku hledat sázku na smažené pokrmy, jenže dát si můžete i překvapivě chutné těstoviny a samozřejmě říční ryby.
Velké hlavní jídlo za cenu mezi 250 – 300 Kč a velké pivo za 65 Kč je v této lokalitě a s přidanou hodnotou mimořádně milé obsluhy zcela ok. Hlavně ale můžete sedět v okně či na prosté lavičce před hospodou, srkat nápoj a neomezeně dlouhý čas hledět na vodu. Ta ovšem ve Vltavě plyne o poznání klidněji než v městské politice.
Náplavka jako byznys
Dá rozum, že hlavní město se o všechny své rozsáhlé majetky není s to starat přímo, pročež si zřizuje akciové společnosti, na které tyto povinnosti smluvně přenáší. Do portfolia Trade Centre Praha (TCP) patří stovky nemovitostí často na nejexponovanějších místech městského centra. Firma má v gesci jejich údržbu, rozvoj a také pronájem třetím osobám.
Pozemky pražských náplavek přirozeně patří městu, a tím pádem na nich vládne TCP. Velkou část provozoven sama vlastní, existují ale dvě výrazné výjimky v soukromých rukou, které si své místo od města, resp. TCP, pronajímají. Vedle Vltavy to je torzo kolesového parníků známé jako (A)void Gallery, která proslula jako netradiční kulturní prostor nebo třeba sauna.
TCP se ale z nějakého důvodu nemožnost přímo kontrolovat provoz soukromých zařízení nelíbí a k jejich majitelům se chová přinejmenším zajímavě. V případě Restaurace Vltava nabylo TCP začátkem dvacátých let našeho století pocitu, že nájem, který rodina Soukupových za oněch 179 m² platí, není pro město uspokojivý.
„Jsme sice ve skvělé lokalitě, jinak je ten pozemek ale prakticky nepoužitelný. V letech 1957, 1965, 2002 i 2013 nás prakticky spláchla povodeň a po tisícileté velké vodě v roce 2002 jsme restauraci de facto museli postavit znovu. Dá rozum, že takovou nemovitost vám nikdo, byť jde o kulturní památku, nepojistí, status památky naopak do určité míry komplikuje provoz.“
Na druhou stranu je potřeba říct, že nebýt právě památkové ochrany, Vltava by na svém místě už dost možná dávno nestála.
Soukupovi si s městem „užívali“ své už za časů pražského panování Kolibříka s Mazánkem alias primátora Pavla Béma a jeho všehoschopného přítele Romana Janouška. Náplavka začala být po roce 2008 velice lukrativním místem a jako taková nemohla uniknout pozornosti politicko-podnikatelských jestřábů.
Tehdy ještě žijící otec současných majitelů Reného a Jana a současně syn zakladatelů podniku Jan mladší vrhnul zbytek své životní energie do soudu o výši nájemného, za kterou restauraci žalovala právě městská firma. Vleklý soudní spor i díky veřejné podpoře ex-prezidenta Havla, který byl ve Vltavě pravidelným hostem už od normalizace, nakonec rodina vyhrála, ale Jan Soukup brzy na to zemřel.
Následující dědické řízení se vinou rozporování ze strany jednoho z dědiců – vyděděného syna p. Soukupa z prvního manželství – opět protáhlo na dlouhé roky, což mělo za následek nemožnost uzavření nové nájemní smlouvy na pozemek pod restaurací.
Když potom v roce 2021 soud bratrům Soukupovým Vltavu konečně pravomocně „přiklepl“, prvním krokem ze strany TCP byla „ostrá nóta“ od jejího právníka vyzývající k jednání o dalším využití pozemku a v případě neuposlechnutí hrozba žalobou na vyklizení pozemku a odstranění stavby, což je v případě kulturní památky krok pochopitelně protiprávní.
Nezapíranou snahou TCP je získání rodinné restaurace do městského vlastnictví a logicky se nabízí záměr podnik případně zpětně pronajmout Soukupovým jako provozovatelům, avšak s možností zasahovat do jeho řízení.
S tím rodina z mnoha důvodů v čele se závazkem pokračovat v díle předků nesouhlasí, pročež je ze strany TCP podle Reného Soukupa vystavována šikanózním praktikám včetně nemožnosti blízkého parkování, potížemi s odvozem odpadu a dalšími drobnými „detaily“ zpříjemňujícími denní život oblíbené restaurace.
Nejvážnějším problémem je ale probíhající soudní spor, kdy TCP žaluje Soukupovi za bezdůvodné obohacení, resp. několikamilionový ušlý zisk v podobě údajně nepřiměřeně nízkého nájemného za pozemek, na kterém Vltava stojí.
Během několikerých soudních stání se obě strany zaštiťují vlastními znaleckými posudky na „cenu obvyklou“, jejíž výše se však zásadně liší. Znalec najatý TCP jej aktuálně vyčíslil 286 000 Kč, odborník protistrany na 136 000 Kč.
Poslední pokus o jednání s TCP podnikli Soukupovi na konci dubna, skončil však fiaskem, neboť byli vypoklonkováni ještě před vstupem do kanceláře městské firmy s tím, že není o čem mluvit.
Podle tiskového mluvčího TCP Ondřeje Šrámka má ale společnost snahu spor vyřešit po dobrém. „V rámci snahy o smírné vyřešení sporu s vlastníky stavby byl vznesen záměr odkupu stavby – v tomto směru však dosud konkrétní kroky činěny nebyly a výsledek tedy nelze předjímat, stejně jako komentovat probíhající soudní spor.“
Zastupitel z Prahy 2, do jejíhož katastru pravobřežní náplavka spadá, Tomáš Čada, si servítky nebere: „Problém je, že kroky, kterými se snaží městská firma TCP Vltavu získat, korespondují s jejími předchozími kroky v jiných kauzách, nejtypičtěji u prostoru (A)Void. Tzn. posudky, které lze dle libovůle měnit, šikanózní kroky, které zasahují do chodu zařízení, i nemístné požadavky ohledně finanční kompenzace. To, že máme obecnou neúctu ke kultuře, že máme neúctu k tradici, horko těžko skousávám, ale tady je navíc elementární neúcta k soukromému majetku a lidské práci.“
Kde je lidský přístup?
Na první pohled malicherný obchodní spor má při bližsím zkoumání rovinu stavějící jej do mnohem vážnějšího světla. Jde o typický případ střetu nelidského anonymního molochu plného za nic nezodpovídajících byrokratů s lidským faktorem v nejužším slova smyslu, tedy rodinou, její tradicí a geniem loci jednoho z nejunikátnějších pražských gastroprovozů.
Soukupovi nejsou rozhodně z těch podnikajících občanů, kteří by na své práci zbohatli. Za uplynulých 34 let naopak nechali ve Vltavě doslova ruce i srdce, když museli mnohokrát čelit živlům přírodním i jiným, jakož i každodenní pohostinské rutině.
Proč má tedy městská firma potřebu házet bezohledně klacky pod nohy něčemu, co jí dělá dobré jméno na jednom z nejatraktivnějších míst v Praze? Takových podniků není nikdy dost a byla by škoda přijít o další kvůli hlouposti, absenci smyslu pro duševní hodnoty nebo čímsi nečistým záměrům.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
