REPORTÁŽ RADKA KOVANDY | Občerstvovací stánek naproti vchodu do pražského Výstaviště tam prý stojí už víc jak století, jeho nynější nepřehlédnutelná podoba ve formě dřevěného kvádru natřeného nazeleno je ovšem mladší. Ještě mladší je David, ústřední osoba, která z něj již od roku 2018 dělá ikonické místo pro náhodné kolemjdoucí i pravidelné štamgasty. Mistr sportovní gymnastiky i správně načepovaného piva.
Nejnovější kapitoly dnes již legendárního občerstvovacího stánku naproti stejně legendárnímu „parku kultury a oddechu“ se píšou navzdory stavbě viaduktu na modernizované železniční trati na pražské letiště a do Kladna. A to díky dohodě mezi jeho majitelem – benešovským pivovarem Ferdinand – a vlastníkem pozemku, Správou železnic.
„Když začala rekonstrukce vlakové trati, vypadalo to, že padne. Nepadl. Výpověď z nájmu Pivovar Ferdinand nedostal, majitel pozemku Správa železnic to nechal na nájemci,“ píše se na stránkách webu, který se věnuje akcím a životě v Praze.
Ale stejně jako sládek pivo vaří (přičemž značka Ferdinand za mě rozhodně patří k těm výrazně „lepším“) a hostinský ho dělá, platí i to, že kontinuální, byť spíše fajnšmekrovsky minoritní obliba tohoto stánku je dána osobou, kterou mnozí vnímají jen jako povinnou obslužnou stafáž.
Přes okénko se na vás z útrob stánku ozývá „Dobrý den, co si dáte?“ z úst Davida Halušky (*1976) už od roku 2018. Nepřehnaně zdvořilý, přiměřeně usměvavý a výčepně zručný – jím načepované do skla se může směle měřit s hvězdami ověnčenými výčepáky z kamenných hospod.
„Učil jsem se od předchozího výčepního,“ vzpomíná David na období několika měsíců při svých začátcích za pípou, během nichž mu původní nájemce pivní stánek předával – nechtěl totiž, aby mu jeho následovník zkazil pověst.
„Učil mě, jak rychle a důkladně umývat sklenice i jak je uchovávat, aby zůstaly čisté a chladné, to je jeden ze základů dobrého piva… A taky jak čepovat ideálně na jeden zátah, aby bylo pěny tak akorát, i když každý druh má svoje specifika. Ale trénovali mě i lidé z benešovského pivovaru...“
Ve stálé nabídce je desítka, jedenáctka a polotmavá třináctka Sedm kulí (jako v Sarajevu – inu, Ferdinand), občas tu mají i speciály v petce, do které si můžete nechat jakékoli pivo načepovat.
„Já jsem si tenhle stánek vysnil,“ říká David na dotaz, jak se tu vlastně ocitl. „Jako kluk jsem kolem něj běhal na tramvaj…“ David pochází z „hospodské rodiny“, jeho maminka Marie, s níž stánek provozuje, pracovala dlouhá léta v pohostinství.
On sám se ale v dětství vydal úplně jinou cestou: chodil na gymnastiku a z tělocvičny u Výstaviště (tehdy ještě PKO Julia Fučíka) měl nejbližší zastávku tramvaje naproti tomuto stánku. Na konci osmdesátých let byl v reprezentaci, procestoval tehdy celou Evropu, dostal se v rámci toho i do Buckinghamského paláce na pohoštění (čaj a sušenky) od královny.
Jenže pak se mu v sedmnácti na republikovém přeboru „povedl“ nepovedený dohmat na hrazdě: obě ruce vykloubené v lokti a zároveň přeražené v předloktí. Operace, šrouby a dráty, dlouhé měsíce léčení… (Teď, když to víte, si možná těch jinak nenápadných, ale dlouhých jizev táhnoucích se od zápěstí nahoru všimnete, až vám bude podávat pivo, limo nebo párek v rohlíku.)
Vystudoval ekonomku a v roce 1997 se vydal na „výlet“ za oceán, protože chtěl „vidět svět“. V Kanadě se sérií náhod dostal až na trenérskou pozici gymnastiky.
Dodnes vzpomíná na zvláštní moment, kdy předváděl cviky na kruzích připojených k šikmé pojízdné plošině připevněné na žebřinách: „Nikdo tam tehdy tenhle typ posilování ‚vlastní vahou‘ neznal, všichni na mě koukali jak na zjevení... A pak jsem za pár měsíců viděl, jak to samé předvádí v nějakém teleshoppingu kdo jiný než Chuck Norris.“
Vydržel zde tři roky, ale táhlo ho to zpátky domů, kde pokračoval v trenérské dráze – nejdřív gymnastů a judistů, pak už „jen“ v sokolovně ve vršovické Bohemce. Přichomýtl se přitom ke jménům jako Lukáš Krpálek, Eva Samková nebo Jiří Korn.
Pak spatřil na internetu inzerát, že se hledá nový nájemce pivního stánku u Výstaviště – hned věděl, že do toho musí jít. Protože vždycky něco takového dělat chtěl. A protože si ho pamatoval z dětství.
Bylo mu jasné, že se bude muset otáčet. A že co vydělá ve „vysoké sezóně“ přes léto, si bude muset schovat na hubenější měsíce v zimě. Ale už měl zácvik z jiného stánku, který býval na Evropské u Šárky.
Od dubna do října má pravidelně otevřeno od tří do devíti, ale jinak se tu snaží být prakticky celoročně, zejména když jsou na Výstavišti nějaké akce – otevíral třeba i loni dva dny před Vánoci. „I kdybych nevěděl, co se zrovna naproti koná, poznám to podle zákazníků. Nejvíc limonády prodám při hobby a rodinných akcích nebo rappových koncertech, naopak rock, metal nebo setkání harleyářů zvyšuje výtoč piva.“
Chodí sem i štamgasti? Prý hlavně pánové ve středních a pokročilejších letech si tu pravidelně před nebo po procházce v přilehlé Stromovce dávají pivo – což Davida těší, protože za rohem mají dost hospod, kde by člověk možná čekal něco lepšího než ve stánku, přitom nemají o moc vyšší ceny...
„Dost se to liší podle sezóny, někdo sice chodí celoročně, ale většina jen na jaře a na podzim, protože v létě pravděpodobně zmizí z Prahy někam na chatu či chalupu... pardón...,“ omlouvá se David, protože k okénku právě přistupuje slečna či paní, takový ten typ jakoby odněkud z korporátu: „Jednu vodku!“
Se stejnou rychlostí, jakou stakan přistane na výdejním pultíku, mizí i vodka s typickým manévrem zvrácení hlavy v hrdle zákaznice a vzápětí i ona sama. „Kde jsme to přestali... aha, štamgasti. Tak tohle je taky jedna z těch spíše nepravidelných.“
Při poslední otázce se mi už trochu chvěje ruka s půllitrem sedmi kulí, protože poblíž právě vibrační válec zpevňuje štěrkové lože.
„Pamatujete si, jak jsem si tu jednou večer dřepnul vedle lavice tak šikovně, že jsem ji vystřelil jako katapult? Vy jste mi tenkrát přispěchal okamžitě na pomoc...“ ptám se a David se na mě pozorněji zadívá: „Aha, tak už vím, proč jste mi přišel nějak povědomej… takové věci se nezapomínají, zas tak často se tu nedějou. I když to nevypadá, je tady klid, žádné divoké incidenty… Až na toho pána, co se mi sem jednou připlazil z tramvaje po čtyřech. Ale jelikož ctím starou dobrou zásadu ‚podnapilým nenaléváme‘, měl smůlu.“
Smůlu naštěstí nemá pivní stánek, který se nejen podařilo udržet v provozu, jakkoli byl David smířen s tím, že jej bude muset vyklidit; ale podle jeho informací (a na základě smlouvy, kterou má do roku 2028) tu bude pokračovat nadále, zřejmě i s nově vybudovaným venkovním sezením, třebaže možná v jiné podobě, než je současná ikonická zelená budka s širokou plochou střechou. „Jsem rád, že tu můžu bejt, jsem za to šťastnej,“ říká mi na rozloučenou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
