KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Spolková republika Německo je největší evropská ekonomika a klíčový stát Evropské unie, Francie promine. Na výkonnosti jejího hospodářství v řadě ohledů závisí ekonomický vývoj celé EU, stejně jako na jejím přístupu ke společným politikám unie, nemluvě o přístupu k Evropské komisi atd. Platilo to nejen v době, kdy v čele SRN stála kancléřka Angela Merkelová, v řadě ohledů je tomu tak i dnes.
V politické oblasti je to s leadershipem Spolkové republiky složitější; dlouhé stíny nacistické minulosti bonnskou a nyní berlínskou vládu v lecčems omezovaly a stále ještě omezují. V posledních měsících a týdnech se nicméně situace, zdá se mi, mění; tak se na to pojďme podívat v několika bodech podrobněji.
Dlouhé stíny nacistické minulosti
Pokud jde o Evropu, žádná země s výjimkou Ruska, nástupnického státu někdejšího Sovětského svazu, které ale není evropskou zemí v „klasickém slova smyslu“, nýbrž spíše svébytnou euroasijskou mocností, rozkročenou do obou kontinentů, za sebou nemá ve 20. století tak strašlivou minulost jako právě Německo.
Významný podíl na rozpoutání Velké (první světové) války z let 1914–1918 a zejména zločiny nacistické třetí říše včetně druhé světové války a holocaustu (1933–1945) logicky poznamenaly celý svět i Německo samotné.
Hluboká traumata, která si Němci hlavně z let vlády nacionálního socialismu odnesli, zčásti přeléčil čas, většina pomyslných jizev je ale stále ještě dobře viditelných a stačí málo, aby začaly znovu bolet a staly se zřetelnějšími.
Zbrojit, nebo nezbrojit?
Když nový německý kancléř, šéf křesťanských demokratů Friedrich Merz (* 1955), nedávno řekl, že by Německo mělo začít zbrojit a že by mělo mít největší armádu na kontinentě, vyvolalo toto prohlášení celou řadu reakcí, které lze v zásadě rozdělit do dvou skupin.
První, bez ohledu na to, že od konce druhé světové války uplynulo již osmdesát let, což je několik lidských generací, v zásadě říkala, že Němci ve 20. století vybudovali velkou armádu již dvakrát a pokaždé to skončilo světovou válkou, kterou sice prohráli, ale která zanechala starý kontinent v troskách. A že by bylo nejlepší, kdyby na tak „pitomý nápad“ zapomněli, protože to, bez ohledu na historickou zkušenost, skončí stejně.
Aby mi bylo dobře rozuměno – neobhajuji tento názor, jen konstatuji, že existuje a že ti, kteří jej zastávají, jsou hodně slyšet. Zdaleka se nejedná pouze o příslušníky starších generací, kteří druhou světovou válku buď zažili, nebo ji mají v paměti díky svým prarodičům a rodičům; na otázku věku to rozhodně zjednodušit nejde.
