Tenkrát a dnes v Dalmácii: Jak se s léty (z)měnily prázdniny na Jadranu

Během tří dlouhých, skoro nekonečných prázdnin s kamarádem ve Splitu, na Brači a na Hvaru jsem si zemi na Jadranu, Dalmácii a její ostrovy, dnešní Chorvatsko, zamiloval na celý život. 

Od té doby sem s krátkou přestávkou, danou zničující občanskou válkou v devadesátých letech, jezdím už více než pětačtyřicet let a vím o té zemi kdeco. Jaké tedy Čechy milované i opovrhované Chorvatko doopravdy je?

Tak jako o všech dalších zemích i o dovolené v Chorvatsku platí, že je přesně taková, jakou si ji naplánujete a uděláte, byť je to možná maličko složitější než ve „starých zemích“ Evropské unie. 

Ještě pořád ale můžete jet do kempu třeba do Omiše nebo na Makarskou, nakoupit si v „sámošce“, vařit si sami, a pořídit tak týden či čtrnáct dní „za pár korun“. 

Nebo si můžete si Dalmácii užít ve stylu západoevropských a dnes už vlastně i části českých středních vrstev, tj. v pěkném penzionu či hotelu s dobrou restaurací a s plážemi, kde není hlava na hlavě. 

Anebo si ji můžete udělat luxusní, jako to dělají bohatí Američané, kteří sem jezdí ve stále větším počtu do exkluzivních letovisek s fantastickou středomořskou kuchyní a soukromými plážemi, kde za celý den, přijde-li na to, neuvidíte cizího člověka. 

V neposlední řadě můžete mít štěstí, že vám krásný dům u moře, v odlehlém koutě „ostrova uprostřed jadranských proudů“, půjčí přátelé, takže můžete prožít opravdu snovou „dofču“, jako se to letos podařilo nám.

Každému zkrátka podle jeho gusta. Není nic směšnějšího než nepodívat se pořádně, kam jedu, počítat každé euro, anebo jinak, chovat se jako držgrešle, a přitom nadávat na kvalitu a žádat od Chorvatů exkluzivní služby. 

Chorvatsko není Rakousko, Německo a už vůbec ne Švýcarsko, kde je vysoká úroveň služeb standardem. Tříhvězdičkový penzion na Jadranu proto většinou není a ve většině případů ještě dlouho nebude totéž co tříhvězdičkový penzion v Zell am See, v Ga-Pa nebo v Lausanne, abych jmenoval místa, která dobře znám. 

Tak to prostě je, je třeba s tím počítat a nevyvádět kvůli tomu. Když se mi to nelíbí, prostě sem nejedu. Chorvatsko není dokonce ani Itálie, kde báječné jídlo a pití pořídíte skoro v každé místní taverně za lepší cenu než na Jadranu. Jak ale říkám, je to každého volba. Stačí vědět, co chci a kolik jsem ochoten utratit.

Stejně komické jako spílání Chorvatsku kvůli špatné kvalitě služeb jsou každoroční (téměř stejné) články v českých mainstreamových médiích i v českém bulváru o tom, že Jadran zaplavily smrduté odpadky (nejčastěji na městské pláži u Splitu), že se tu objevil žralok (ve střední Dalmácii), nebo že na dalmatském pobřeží hoří (platí pro celé Chorvatsko). 

Ne že by se to snad nestávalo, samozřejmě že ano, k Chorvatsku to ale patří stejně jako třeba houfy turistů k Českému Krumlovu nebo k pražské Malé Straně a pozvedávat nad tím obočí je úplně zbytečné.

Všem výhradám navzdory ale stále ještě existují Češi, kteří se do Chorvatska vracejí rok co rok na stejné místo, do stejného apartmánu či penzionu, nezřídka od již zmíněných sedmdesátých let, přátelí se desítky let s majiteli a jsou tak trochu, za to půlstoletí, členy jejich rodin, stejně jako jejich děti a vnoučata. 

Čtrnáct dní na Jadranu na „jejich“ místě je pro ně svým způsobem letní vrchol roku. Posmívat se jim a pohrdat jimi může jenom úplně idiot, stejně jako tvrdit, že v Chorvatsku může trávit léto jenom pitomec, zoufalý „paštikář“, totální loser, anebo rovnou skutečný či potenciální dezolát, který se bojí vyrazit dál do světa, protože se tam, mimo jiné, nedomluví. 

Já sám jsem viděl bezmála celý svět, a přesto každé léto s úlevou mizím s rodinou minimálně na čtrnáct dní (ideálně na tři týdny) k Jadranu, ať už k „našemu“ Zlatanovi, anebo k jiným chorvatským přátelům, případně do hotelů, které znám – ve Splitu, na Brači, na Hvaru, v Dubrovníku, v Kotoru (v dnešní Černé Hoře), někdy i na zkušenou, kde jsme ještě nebyli, vždycky ale po doporučení přátel.

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, je jednoduchá. Chorvatsko, v našem případě střední a jižní Dalmácie, má nejen pro pamětníky neobyčejné, mimořádné kouzlo. Zdaleka si to nemyslím jenom já. 

Když jsem loni v jedné restauraci v Dubrovníku s omračujícím výhledem na moře a na město jednomu americkému obchodníkovi říkal, že pro některé Čechy je léto na Jadranu symbol „zaprděné, laciné po všech stránkách „nemožné“ dovolené pro losery“, myslel si, že si z něj dělám legraci a div že se neurazil. 

Pro něj a pro jeho přátele z Baltimoru to totiž byla a je luxusní dovolená „u nejkrásnějšího moře v Evropě s fenomenálním jídlem a romantikou jako blázen“, jak mi alespoň tvrdil. I moje mladší sestra, která žila ve Spojených státech dlouhých pětadvacet let a která se nespokojí jen tak s něčím, mi nejednou říkala to samé.

O létu v chorvatské Dalmácii navíc už dávno neplatí to, co pro ně bylo příznačné zejména v první polovině devadesátých let, kdy chudí Češi, Slováci a Poláci byli v restauracích, pokud do nich vůbec mohli zajít, arogantně a demonstrativně přehlíženi a obsluhováni s patřičným despektem jako poslední, dlouho po preferovaných Němcích, Rakušanech a Angličanech.

Osobně mám dnes s chorvatskými službami v drtivé většině velmi dobrou zkušenost; lidi jsou tady ochotní, vstřícní až vysloveně přátelští, a Česká republika/někdejší Československo tu má pořád, anebo spíš už zase, až se tomu kolikrát divíme, víc než dobré jméno.

Chorvati jsou si ovšem štěstí, které se na ně usmálo v podobně dlouhého jadranského pobřeží, velmi dobře vědomi, stejně jako toho, že od poloviny května do konce září (in extremis do počátku října) musí vydělat na celý zbytek roku, nebo na jeho velkou část, a podle toho se – tedy velmi „tržně“ – i chovají; většina italských letovisek (včetně jadranské riviéry) vyjde opravdu laciněji (někdy i výrazně) a kvalita není v ničem horší. 

Kus komunistické, respektive post-komunistické mentality zkrátka v mých milých Chorvatech pořád ještě je, jak o tom psala ve výtečné knížce Café Europa. Life after Communism novinářka a spisovatelka Slavenka Drakulićová (* 1949). 

Nedivme se jim, nejsme na tom o mnoho – pokud vůbec – lépe. Výše zmíněná knížka přesvědčivě, jako málokterá jiná, ukazuje, jak hluboko má mnoho z nás „komunistické dědictví“ v sobě, od každodenního chování až po životní hodnoty, ať už jsme si toho vědomi (a nemáme z toho žádnou radost), nebo nejsme a žijeme, pokud jde o to, ve sladké, bezelstné nevědomosti, že máme léta „totáče“ dávno za sebou… To by ale bylo na jiný text.

Na druhé straně, málokde jsem se setkal s takovou vřelostí a vstřícností k cizincům, zvlášť, viz výše, k nám Čechům, jako tady, na Jadranu. 

I proto míří do Chorvatska každý rok spousta zahraničních turistů. Loni to bylo přes dvacet milionů lidí, kteří zde strávili téměř čtyřiadevadesát milionů nocí, což bylo o 4 % více než v do té doby rekordním roce 2023. 

Na prvním místě byli Němci (17,7 %), poté Slovinci (9,3 %), Rakušané (8,9 %). Poláci (8,0 %) a pak už, na pátém místě Češi (5,5 %), následovaní Brity (4,4 %)

Když už jsem zmínil Němce, i oni mají k Chorvatsku „zvláštní vztah“ (special relationship; 😊) sui generis. 

Už dávno to nemá nic společného s druhou světovou válkou, ani s odpudivým chorvatským ustašovským (proto-fašistickým) státem, jenž byl v první polovině čtyřicátých let minulého století satelitem hitlerovského Německa (což zejména starší generaci Chorvatů významně poznamenalo, jak píše třeba Michael E. V. „Misha“ Glenny (* 1958) v knize Balkán 1804–1999. Velmoci a válka, kterou jsem před mnoha lety překládal se svou první ženou, nýbrž s tradicí, která začala v šedesátých, a hlavně v sedmdesátých letech 20. století.

Tehdy tvořili Jugoslávci včetně Chorvatů ve Spolkové republice poměrně početnou skupinu gastarbeiterů (díky čemuž dokázali navzdory složitým podmínkám výrazně zvýšit životní úroveň svých rodin) a Němci se pro změnu naučili jezdit k Jadranu, který si zamilovali podobně jako my (jenom měli mnohem víc peněz). I proto je jich dnes v Chorvatsku, od Istrie po Dubrovník, pokud jde o cizince, nejvíc ze všech.

Nedivím se. Split, kde každý rok svoji cestu po Dalmácii začínáme, je jeden z nejkrásnějších přístavů na světě (a že jsem jich viděl). Češi sem jezdili už za první republiky a písnička Nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem (prosím o odkaz) byla ve druhé polovině třicátých let v Praze velkým hitem. 

Ostrovy Brač, o kterém napsal skvělou knížku s názvem Dům ve stráni (Dom v stráni; 1911/12) slovenský lékař a spisovatel Matej Bencúr, známý jako Martin Kukučín (1860–1928) a kde má pomník bývalý německý ministr zahraničních věcí Hans-Dietrich Genscher (1927–2016), jenž se zásadně zasloužil o samostatnost Chorvatska, Hvar (se svými proslulými levandulovými „lány“) a Korčula (kde trávíme léto letos), patří k nejkrásnějším nejen na Jadranu, ale v celém Středomoří, v celém mediteránním světě. 

Dubrovník směle konkuruje Splitu a v lecčems ho i předčí, jakkoli postrádá monumentalitu a nenapodobitelnou vibe splitského Diokleciánova paláce, a jeho okolí je dech beroucí.

Pokud by ale pro Vás byly Split, Šibenik, Omiš, Makarská atd. příliš rušné a pokud byste z nejrůznějších důvodů nechtěli trávit léto na ostrově, můžete dát přednost třeba městečku Cavtat v bezprostřední blízkosti dubrovnického letiště. 

Jedná se o jedno z nejpůvabnějších míst na Jadranu vůbec, navíc v bezprostředním dosahu Prahy; jak mi říkal můj kamarád, profesor Antonín Pařízek, byly časy, kdy „jsem byl ještě ráno na vizitě na klinice a ve dvě hodiny odpoledne už jsem se koupal v Cavtatu v moři“. 

Cavtat a všechna podobná městečka v jižní Dalmácii mají navíc výhodu, že tu – vzhledem k dlouhé dojezdové vzdálenosti autem – potkáte minimum českých spoluobčanů a turistů vůbec, což je ve všech ohledech příjemné. 

O Černé Hoře, která je od Dubrovniku a okolí relativně „na dosah“, platí – s výjimkou Kotoru, přirozeně, totéž, dokonce ještě ve větší míře, jenom je to autem už přece jen docela daleko.

Chorvatsko ale není „jen“ slunné jadranské pobřeží. Země nabízí spoustu zajímavých míst, včetně těch, kde se natáčely slavné filmy o apačském náčelníkovi Vinnetouovi a jeho „bílém bratru“ Old Shatterhandovi, které má rád i můj syn, národní park Plitvická jezera či Krka, ale i nenápadné a v drtivě většině úplně neznámé „hluboké vnitrozemí“, třeba termální lázně Krapinske Toplice při hranicích se Slovinskem – více viz seriál INFO.CZ Balkánské serpentiny.

Chorvatská politika je podobně složitá jako každá jiná, na rozdíl od České republiky je ale relativně, opakuji, relativně stabilní.

Ministerským předsedou je již od října 2016 záhřebský rodák a bývalý diplomat a europoslanec Andrej Plenković (* 1970; prosím o fotografii), předseda konzervativního Chorvatského demokratického společenství, o jehož politických schopnostech vypovídá sama o sobě délka termínu.

Mimochodem, právě za Plenkovićovy vlády zavedlo Chorvatsko euro, stalo se součástí schengenského prostoru a opravilo již tak skvělé dálnice.

Pokud jde o premiérovu politickou obratnost, když před pár dny chorvatská i zahraniční média řešila koncert populárního zpěváka Marka Petroviće zvaného Thompson (* 1966; prosím o fotografii), který ve svých vystoupeních nezřídka odkazuje na symboliku výše zmíněného ustašovského proto-fašistického státu, v Záhřebu, jejž navštívilo téměř půl milionu lidí (!), zaujal k němu Plenkovič postoj, o němž (nejen můj letní) oblíbený deník Slobodna Dalmacija napsal, že „přechytračil všechny“, což je naprosto příznačné.

Tento článek ale nemá ani v nejmenším ambici analyzovat složité peripetie chorvatské politiky, to rád přenechám povolanějším. 

Jeho cílem nebylo nic jiného než říct, že dovolená v chorvatské Dalmácii stojí za to všem s despektem psaným poznámkám českých novinářů a že pokud máte tuto zemi rádi, můžete si ji náramně a bez výčitek z méněcennosti užít bez ohledu na ně. Já sám nedám na Jadran dopustit a nehodlám na tom nic měnit ani do budoucna.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.