Fízlování na sítích a absurdní tresty: Evropa se od Ameriky stále má co učit o svobodě

Když J. D. Vance ostře kritizoval britskou vládu za to, že potírá svobodu projevu, a v Mnichově pak totéž vmetl do tváře prakticky všem evropským zemím, způsobilo to na starém kontinentu značné rozhořčení. Jenže Vance měl pravdu – z amerického pohledu evropské země neumožňují svobodu projevu tak, jak ji chápe první dodatek americké ústavy, a to hlavně tím, že trestně stíhají projevy na sociálních sítích.

Evropané mohli Vanceovi odvětit, že Amerika sice projevy na sítích nestíhá, ale se svobodou projevu jako takovou to zejména na univerzitách nebo v korporátech nebylo „úplně růžové“. A předně mu mohli říct, že nemá pravdu, když tvrdí, že „svoboda projevu je napříč Evropou na ústupu“. Evropské pojetí totiž nikdy nebylo stejné jako americké.

Tuto odlišnost hezky ukazuje kniha historika Fary Dabhoiwaly Co je svoboda projevu? Dějiny nebezpečné myšlenky (v originále What Is Free Speech? The History of a Dangerous Idea), která vyšla na jaře tohoto roku.

Fara Dabhoiwala se narodil ve Velké Británii, řadu let přednášel na Oxfordu a nyní působí jako profesor na americkém Princetonu. Jeho předchozí knihu Počátky sexu: dějiny první sexuální revoluce vyhlásil v roce 2012 týdeník The Economist knihou roku. 

Hned v úvodu trefně poznamenává, že zatímco dějinám cenzury byly věnovány stovky knih, dějinám svobody projevu velmi málo. A naznačuje možný důvod: dějiny myšlenky svobody projevu se odehrávaly ve sledu náhod, kdy určité reformy často produkovaly nepředvídané důsledky.

Přesvědčivě ukazuje, že předmoderní společnost všech kultur verbální projevy regulovala a prohřešky trestala stejně, ne-li přísněji než činy (sem řadí i tresty za rouhání a kacířství ze strany církevních orgánů). „Naše moderní rozlišení mezi slovy a činy – a jejich domněle odlišné účinnosti – je prostě jen mýtus, který se nám hodí do krámu,“ píše a dodává, že „ideologie svobody projevu“ je v posledku jen „vratká fikce“.

Počátky této myšlenky sleduje až do doby občanské války v Anglii. Do té doby byla svoboda projevu vyhrazena jen určitým lidem a vázána na konkrétní místo. V Anglii, jež má dlouhou tradici parlamentní demokracie, to byla samozřejmě sněmovna – na její půdě mohli poslanci říkat věci, které by „venku“ byly trestné.

Doba puritánské revoluce (která byla mimo jiné bojem za svobodu svědomí) a nástupu cromwellovské republiky dala vzniknout a uchytit se myšlence, že právo na názor nesmí být nikomu upíráno a že pravda se nakonec ukáže a zvítězí.

Je ovšem třeba podotknout, že šíření katolické víry bylo dál potíráno. Z významných myslitelů tyto myšlenky šířili například básník John Milton nebo – v umírněnější podobě – filosof John Locke. Podle něj byla tolerance k různým názorům jediným způsobem, jak ukončit svár, jenž jeho zemí zmítal v uplynulém století.

Jakkoli to může znít nadneseně, na přelomu 17. a 18. století do hry zásadním způsobem vstoupily noviny: levné tištěné slovo, které se zároveň stalo neobyčejně mocným nástrojem v politickém boji. Dabhoiwala provokativně zdůrazňuje, že myšlenka skutečně důsledné svobody projevu nebyla výsledkem promýšlení nějakých vznešených ideálů, ale plodem technologické změny a snah z této příležitosti ekonomicky a mocensky těžit.

Tato teze je možná lehce přehnaná, k čemuž se ještě vrátíme. Nicméně Dabhoiwalou dobře a nade vší pochybnost doloženým faktem je, že radikální pojetí svobody slova, do té doby naprosto bezprecedentní, se zrodilo z klimatu technologické změny a politického kvasu. A zároveň v době, jež se vyznačovala hlubokými změnami ve společnosti, umožněnými především vysokou společenskou mobilitou.

Zrod této myšlenky lze navíc docela přesně datovat. Konkrétně jde o rok 1720, kdy dva relativně neznámí novináři (a neznámí širšímu publiku zůstávají dodnes) Thomas Gordon a John Trenchard začali v časopise London Journal vydávat anonymní „listy“, spíše vlastně pamflety. Ty podepisovali jménem římského politika, Caesarova soupeře Cata mladšího. Soubor těchto pamfletů tak do historie vstoupil jako Cato Letters nebo Catovy dopisy.

Myšlenka zásadní svobody slova, která nemůže být ničím omezována (s výjimkou těch případů, kdy by šlo o pomluvu, která by zcela zjevně a konkrétně způsobila újmu nějakému jinému konkrétnímu jednotlivci), se rychle uchytila. Začalo se o ní živě diskutovat, a to nejen v londýnských kavárnách. Obrovskou popularitu si získala i v tehdejších anglických koloniích v Severní Americe, kde mimo jiné silně zapůsobila na tehdy šestnáctiletého Benjamina Franklina.

V roce 1789 americký kongres přijal zákon o právech (Bill of Rights), který definoval slavné dodatky k Ústavě Spojených států amerických. Státy unie zákon ratifikovaly o dva roky později. Hned první dodatek, jehož autorem byl Alexander Hamilton, zaručuje svobodu projevu.

Hamiltonovými slovy: „lid nebude zbaven nebo krácen na své svobodě mluvit, psát či zveřejňovat své názory; svoboda tisku coby bašta svobody bude nedotknutelná“. Inspirace texty anglických novinářů je zjevná; ostatně jak Dabhoiwala ukazuje, v některých případech („bašta svobody“) jde o přímé citace.

Hamiltonův text v průběhu diskusí doznal jistých změn, ale zásadní myšlenka byla zachována – jak americký historik podotýká, hlavním smyslem bylo omezit pravomoci federální vlády. 

Na stole přitom byl jiný návrh, vypracovaný Thomasem Jeffersonem v Paříži. Jefferson se zjevně inspiroval Deklarací práv člověka a občana přijatou francouzským národním shromážděním během Francouzské revoluce. Sepsal proto podobný, detailně propracovaný návrh, a ten poslal dopisem Jamesi Madisonovi. Nicméně v době, kdy dopis dorazil do Ameriky, kongres už přijal Hamiltonovu verzi.

Dabhoiwala tak dochází k závěru, že první dodatek je vlastně náhoda. Že pokud by francouzský ústavodárný sbor zasedal dříve nebo dopis dorazil rychleji, ani Spojené státy by dnes neměly tak radikální pojetí svobody slova. Naopak, pokud by přijaly Jeffersonův návrh, jejich pojetí svobody projevu by bylo prakticky totožné s tím evropským.

Vedle nezpochybnitelné historické hodnoty je na Dabhoiwalově knize pozoruhodná ještě jedna věc, totiž její politická agenda. A zde nechávám stranou jeho anachronistické útoky na přední evropské liberální myslitele (hlavně Johna Stuarta Milla) – ostatně, že se ho Millovo nevalné mínění o civilizaci Indů dotklo, lze celkem dobře pochopit.

Pozoruhodnější je důraz na to, že radikální svoboda slova je dílem a) náhody; b) partikulárních zájmů podnikatelů a politiků – a z toho pak vyplývající závěr, že je to vlastně historická nahodilost, ba snad aberace.

Je to pozoruhodné především proto, že skupina hájící radikální svobodu slova se v posledních desetiletích úplně proměnila. Zatímco před zhruba čtyřiceti lety ji hájila levice, často extrémní levice, dnes je to přesně naopak.

Jenže v tomto případě by mělo být úplně jedno, kdo svobodu projevu hájí; stejně jako by mělo být jedno, že s myšlenkou nepřišel žádný „velký“ myslitel západní tradice, nýbrž dva neznámí žurnalisté. Ti tvrdili, že omezování svobody slova v posledku vede ke sváru a rozpadu společnosti. Dnes, v době sociálních sítích, zase vidíme, že to vede k neustálému fízlování a absurdním trestům. Evropa by se ve věci svobody skutečně měla od Ameriky učit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.