Takřka každá česká obec musela v 18. století dodávat ročně vrchnosti tisíce hlaviček usmrcených vrabců domácích. Pokud nesplnila stanovenou kvótu, musela za každou chybějící hlavičku platit „speciální daň“. Tento dosud málo popsaný a dnes prakticky neznámý fenomén odhalila unikátní studie historičky Blanky Čechové ze Státního archivu v Třeboni. Výsledky její práce svědčí hned o několik věcech. Především jsou ale důkazem toho, že představy dnešních lidí o moudrosti našich předků a jejich blízkém vztahu k přírodě jsou někdy možná až příliš idylické.
Článek Blanky Čechové, který je součástí právě vydaného každoročního sborníku Archivum Trebonense, popisuje deklarovanou snahu úřadů a vrchnosti vyhubit ptáka, těšícímu se od nepaměti mezi lidmi špatné pověsti.
I když člověk chytal a poté jedl nebo věznil (ke svému obveselení) takřka všechny druhy malých zpěvných ptáků, vrabec domácí (Passer domesticus) měl dlouho – prakticky už od antických dob – pověst nečistého a lidem škodícího opeřence.
„Živí se vším možným, hotové prasátko mezi ptáky zpěvavými a pro jeho menu by nestačila ani strana této knihy…,“ cituje studie jeden z dobových popisů vrabců.
Další zmiňuje fakt, který lidé těmto ptákům nejvíc vyčítali – tedy jeho adaptabilitu a schopnost parazitovat na lidech. „Vrabčák brzo poznal, že z blízkosti člověka, hospodáře, rolníka, kyne mu prospěch, a proto se jej po staletí přidržuje, jako ta Bída v pohádce, a pošinuje s ním i svoje bydliště, stávaje se tak obtížným ‚parasitem‘, spíše samozvancem.“
Právě údajný velký vliv vrabců na ničení úrody, který byl – jak se později ukázalo – značně přehnaný až nesmyslný, vedl k zavedení unikátní „vrabčí daně“. I když svého hubitele vrabců měl na zámku v Třeboni na začátku 17. století už Rožmberk Petr Vok a další šlechtici a panovníci, až v 18. století se vrabci dokonce dočkali svého speciálního „zákona“.
Pálení vrabčích hlaviček
Císařovna Marie Terezie se nechala inspirovat sousedními německými zeměmi, včetně tehdy nepřátelského Pruska, a po jejich vzoru vydala v roce 1750 „patent o povinném hubení vrabců“. Každé sídlo, panství nebo město muselo podle toho patentu odevzdat na nadřízený krajský úřad dvakrát ročně stanovený počet vrabčích hlaviček.
„Celá odvodová akce v režii krajského úřadu probíhala tím způsobem, že buď jednotlivé správy panství a statků odeslaly svého zástupce s vybranými vrabčími hlavami ke krajskému úřadu, nebo je zvláštní posel vyzvedl a doručil. Po jejich přepočítání byly za přítomnosti zodpovědného úředníka hlavičky spáleny, aby nemohlo dojít k jejich opakovanému použití, a subjektu bylo vydáno potvrzení o řádném odvodu,“ píše Blanka Čechová.
Jak se uvádí v její studii, určitě ne všichni úředníci byli tak pečlivými a znalými ornitology, aby mezi stovkami vrabčích hlaviček dokázali na první pohled rozeznat, zda jim obec nedodala vedle vrabců i hlavičky jiných ptáků. Nařízení tak mohlo ohrozit i řadu dalších druhů opeřenců.
Otázkou ale především zůstává, jaké sankce hrozily za nesplnění povinnosti dodat stanovenou kvótu vrabčích hlaviček. Odpověď na tuto otázku je možná až „kocourkovsky“ pikantní – za každého „nedodaného“ mrtvého vrabce do stanoveného počtu musely příslušná obec, sídlo či panství zaplatit speciální daň ve výši 1 krejcaru.
Tu ovšem nemusely dodávat do rozpočtů své země či monarchie, ale mohly jí celou investovat do sociální pomoci v místě. Jinými slovy: čím méně zabitých vrabců, tím více peněz pro chudé. Úřad definoval účel daně za nesplněnou povinnost jasně: „Vyměřená pokuta se má pro chudý lid jednoho každého místa obrátiti.“
Zvláštní daň
Z tohoto pohledu tak není úplně divné, když řada měst a obcí svou povinnost plnila jen zčásti nebo vůbec. „Předpis pro panství Netolice z prosince 1750 zněl na 3 914 vrabčích hlav, z nichž na konci roku po dvou odvodových akcích na sv. Jana a na vánoční termín jich zbývalo odvést 1 638,“ píše se ve studii.
V některých obcích, a to je důležité, přitom nemohli odvádět žádné mrtvé vrabce nebo jen málo vrabců zkrátka proto, že se u nich tito ptáci prakticky nevyskytovali. Předpis sice správně odpustil tuto povinnost horským oblastem bez vrabců, už ale nepočítal s tím, že i v některých níže položených částech českých zemí se tito ptáci nemusí vyskytovat. „Ad absurdum dotaženo, usedlosti měly platit za to, že u nich vrabci nejsou,“ píše Blanka Čechová.
Například města Lomnice nad Lužnicí a Soběslav se tak roku 1761 s lovem vrabců vůbec neobtěžovala a celou sumu rovnou odvedla na své obecní chudé. Z toho každopádně vyplývá, že původně deklarovaný zájem vrchnosti vyhubit vrabce se míjel účinkem a vlastně to ani jinak být nemohlo.
„To nařízení zřejmě nevycházelo zezdola, tedy od hospodářů, ale naopak shora a nemělo s realitou mnoho společného,“ řekla INFO.CZ Blanka Čechová. Kdo by v tom čekal paralelu s některými dnešními byrokratickými předpisy, zřejmě by nebyl daleko od pravdy.
Navíc čím více se snažily úřady udělat z vrabce „škůdce číslo jedna“, tím více se začaly ozývat hlasy na jeho obhajobu. V novinách Salzburger Intelligenzblatt již v roce 1794 zazněla otázka: „Jsou vrabci opravdu tak škodliví, za jaké je máme?“
Škůdci i zachránci
Jacob Reinhard (1714–1772), právník a významný poradce markraběte Karla Friedricha Bádenského, ve svých „Kamerálních úvahách o lovu“ v roce 1761 podle studie vcelku moderně poznamenává: „Mnoho zabitých lišek znamená mnoho přeživších myší. Hubením čehokoliv narušujeme rovnováhu v přírodě, aniž bychom mohli vždy odhadnout, co tím způsobíme.“
Také mnoho hospodářů a vědců postupně došlo k závěru, že tam, kde ubývá vrabců nebo jiných ptáků, se objevují problémy se „škodlivým hmyzem“ ničícím úrodu na polích i na ovocných stromech.
Kdy a za jakých okolností byl patent o odevzdávání vrabčích hlav definitivně zrušen, zůstává ale zatím nejasné. „Já výslovné zrušení nikde nenašla, ale soupisy mizí v 80. letech 18. století. Možná ten patent vlastně stále platí. Nechci tvrdit, že to skutečně vyšumělo, ale spíš došlo za Josefa II. k restrukturalizaci daňových odvodů,“ vysvětluje pro INFO.CZ Blanka Čechová.
Diskuse kolem kontroverzního patentu o „odevzdávání vrabčích hlav“ a jeho smyslu každopádně možná paradoxně přispěly k tomu, že se pověst vrabců v Česku výrazně zlepšila. Legendární Šírovo „Ptactvo české“ uvádí výsledky dotazníkové akce v Čechách v roce 1877, z níž vyplynulo, že na celkem 1001 zkoumaných lokalitách respondenti označili vrabce za užitečného ptáka (protože zbavuje mimo jiné stromy housenek), pouze na 192 lokalitách zvítězil názor, že je vrabec škůdce.
Vzhledem k anabázi, kterou vrabci domácí v Česku prošli, může být pro tento druh také částečným zadostiučiněním, že se v roce 2003 stal z rozhodnutí výboru České společnosti ornitologické vrabec „Ptákem roku“.
Snad nejlépe ale vystihuje vztah lidí k vrabcům arabeska Jana Nerudy „Mému vrabci“, která vyšla v almanachu Máj v roce 1859 a z níž cituje i Blanka Čechová: „Nemohu vůbec pochopit, proč se ti všude vynadává; zdá se, že lidé zvláštní zvířata sobě k potravě, potahu, zábavě a tedy také k vynadávání vybrali. Nadávání vůbec je velkou částí zábav lidských. Kdybys nebyl tak přítulný k lidem, nestal by si se jim tak obyčejným a měli by tě ve větší vážnosti. Zde u lidí je pravá nevděčnost,“ hovoří literární řečí Neruda k vrabcům.
