Přestáváme umět číst. Společnost to promění způsobem, jaký si nepředstavovaly ani nejděsivější dystopické knihy

O úpadku čtení se hovoří už dlouho. Nicméně v poslední době, zejména s rozvojem AI, nabrala diskuse na intenzitě. Někteří dokonce mluví o době „post-gramotné“: upozorňují na skutečnost, že generaci mladých lidí se uzavírá přístup k obrovskému dědictví minulosti – literárnímu, ale i historickému a v neposlední řadě vědeckému. 

Nejde ale zdaleka jen o to: často zjednodušeně říkáme, že se naše společnost zrodila v době osvícenství. Ona se však zrodila s masivní explozí čtení, k němuž ve vyspělém světě docházelo po celé osmnácté století. Pokud se dnes tato schopnost vytrácí, je ohrožena samotná forma společnosti, jak ji známe – včetně demokracie, lidských práv apod. Tato otázka je zcela jistě na místě.

Historik Anthony Pagden ve vynikající knize The Enlightment, And Why It Still Matters (Osvícenství, a proč je stále důležité) velmi přesvědčivě ukazuje, že osvícenství není jen instrumentalizace přírody a tolik proklamovaná nadvláda rozumu, ale především to je též koncept univerzálních lidských práv, mezinárodního práva a v neposlední řadě i zrod demokratických institucí, jak je známe. 

Zrození moderní demokracie, moderního kosmopolitismu, konceptu lidských práv, kapitalismu a prudký rozvoj všech vědních oborů, následovaný průmyslovou revolucí, to vše se odehrálo v poměrně krátké době, která souvisela s něčím, co se dá nazvat čtenářskou revolucí – masivním rozšířením čtenářské obce.

Rozšíření gramotnosti mělo několik příčin: technologickou, ekonomickou a společenskou. S rozvojem tiskařských technologií byly knihy čím dál dostupnější, navíc se začal mohutně rozvíjet tisk, deníky a týdeníky. Ty přinášely lákavou kombinaci poučení a zábavy, doplněné o zpravodajství. Je nade vši pochybnost, že právě rozvoj novin a výrazné rozšíření gramotnosti stálo za rozvojem demokratických institucí a vlastně i celou demokratizací společnosti.

Vedle dostupných novin a knih sehrály nezastupitelnou demokratizační roli i kavárny. Dobrým příkladem mohou být ty anglické, tedy „coffeehouses“, neboť právě Anglie byla v rozvoji novinařiny nejdále. 

Anglické kavárny (první otevřel v Oxfordu židovský obchodník jménem Jacob v polovině 17. století) se velmi záhy staly společenským centrem, kde se četlo a diskutovalo. Stejně jako v pozdějších kavárnách po celé Evropě, i tyto nabízely návštěvníkům různé tiskoviny k volnému použití. 

Ale od tradičních hospod se nelišily jen tím. Hlavní odlišnost spočívala v tom, že zatímco hospody byly poměrně přísně společensky stratifikované, v kavárnách se potkávali lidé z širokého sociálního spektra – a vedli zde diskuse o kultuře a politice.

Právě v tomto podhoubí se zrodila kultura racionální argumentace, která svého vrcholu dosáhla v brilantních řečnických výkonech například (ale nejen) v britském parlamentu. Vyžadovala rétorické schopnosti, soustředěnost na argumentaci a krocení emocí. 

Přitom hodně z těchto kvalit se zdokonalovalo právě četbou – a zdaleka to nebyla jen četba románů. Ostatně nejslavnější britský literární kritik Samuel Johnson opovržlivě prohlásil, že romány jsou pro „ženy a zahálčivé lidi“; vyzýval k četbě náročné literatury (míněno poezie) a literatury vzdělávací.

K popularitě čtení samozřejmě přispělo i to, že to byla poměrně levná forma zábavy. Někteří literární historikové s nadsázkou (ale skutečně jen malou) říkají, že četba u chudších vrstev definitivně zvítězila, když jakmile by přístup ke čtení levnější než gin. 

Důležité je však dodat a zdůraznit, že čtení pro zábavu bylo jen jedním, jakkoli výrazným aspektem exploze čtenářského zájmu. Tím druhým – a pro život společnosti naprosto zásadním – byla snaha o poznání, poučení, vzdělání.

I proto se taky zhruba v této době začalo tvořit něco, co dnes nazýváme „kánon“. Nejprve na úrovni jednotlivých jazyků, postupně čím dál kosmopolitnější. Nikdy nebyl stabilní, vždy podléhal neustálému kritickému přezkumu a diskusi – diskusi právě v intencích racionální argumentace, jak nám ji zůstavilo osvícenství. 

Vždy přitom však platilo, že kritické soudy jsou soudy hodnotové, bez nich kritika existovat nemůže. Tyto hodnotové soudy se však – pokud šlo o dobrou kritiku – musely týkat kvality díla samotného.

V posledních desetiletích dvacátého století se samotný koncept kánonu začal drolit. Často však nikoli vlivem jasně argumentované kritiky, nýbrž na základě ideologickém. Autoři dlouho pokládaní za konstanty kánonu byli zpochybňováni na základě své „privilegovanosti“ a nahrazování autory jinými. 

Je přitom samozřejmě nezpochybnitelné, že v minulosti četné skupiny obyvatel (v západní společnosti typicky ženy, ale nejen ony) čelily ubíjející diskriminaci. To si dnes nikdo soudný nedovolí zpochybňovat. Jenže stejně tak nesoudné je tvrdit, že kánon se utvářel jako stvrzení určitého privilegia. Nikoli, utvářel se na základě literární kvality, kterou generace čtenářů a kritiků argumentačně ověřovali.

Tento kánon tvořil taky základ četby ve školách. Ta však s úpadkem čtení, dostupností moderních technologií a úpadkem společenského statusu učitelů (který se nejlépe projevuje na platech) nakonec dospěla v parodii, kdy studenti memorovali obsahy načtené z Wikipedie. 

Proto někteří učitelé, nepochybně v bohulibém záměru nějak své žáky pro čtení nadchnout, začali experimentovat a do výuky zařazovat literaturu čím dál jednodušší, přístupnější, zábavnější. Ostatně jejich argument by patrně zněl: když ze všech stran slýcháme, že kánon je mrtev, je vlastně jedno, co budou číst, hlavně že budou číst.

Úplně jedno to není. Jednak kánon – ať se nám to líbí nebo ne – stále tvoří naši paměť, takže i když chci proti něčemu protestovat, musím to především znát. Za druhé, náročnější texty pěstují právě onen druh porozumění, který lze jen stěží něčím jiným nahradit.

Za třetí, jako mylná se ukázala hypotéza, že čtením nekvalitní literatury se člověk nějak propracuje ke čtení té kvalitní. Vůbec to neplatí. Když člověk začne číst brak a nebude muset číst nic jiného než brak, u braku taky zůstane. Za čtvrté, pokud si člověk navykne číst brak, snadno se nechá zlákat jinými médií – nebude totiž rozumět tomu, proč je čtení specifické a výjimečné.

O úpadku čtenářské praxe existují četné studie. Asi nejvýmluvnější jsou ty z anglosaského světa, protože tam ona čtenářská revoluce odstartovala. Na přiloženém grafu je dobře vidět změnu dynamiky čtenářských návyků amerických teenagerů.

Ten graf je dostatečně výmluvný, takže nemá smysl ho podrobněji rozebírat. Závažnější jsou další zjištění: například že řada studentů (dokonce i studentů směřujících na humanitní obory) má problém porozumět delšímu a složitějšímu textu, přičemž jako příklady nebyly dávány žádné experimentální výstřelky, nýbrž realistická próza devatenáctého století.

V českém prostředí se často konejšíme tím, že máme pevný základ, že jsme kdysi byli čtenářskou velmocí. A s dojetím (pochopitelným) si prohlížíme fotografie dlouhých čtvrtečních front před knihkupectvími, případně se díváme na náklady uváděné v tirážích. 

Jenže si už moc neuvědomujeme, že v koncentráku socialistického tábora byla tohle z nouze ctnost. Dnes jsme na tom stejně jako ostatní vyspělé země.

Úpadek čtení bude nepochybně pokračovat. Je dobré mu čelit, nicméně stejně tak je bláhové si představovat, že by trend šlo obrátit. Ostatně, v delším časovém horizontu je s námi psaný text je velmi krátce – pokud budeme mluvit o nějaké masové gramotnosti a výrazné čtenářské obci, je to nějakých tři sta let. 

Zároveň je ale dobré mít na paměti to, že společnost, jak ji známe, je úzce spojena s masivním rozšířením čtení. Je dost dobře možné, že s úpadkem čtení budeme postupně ztrácet i další aspekty společenského uspořádání, včetně politické soutěže pravice a levice (ostatně dneska už tyto termíny vůbec nefungují), parlamentní demokracie či právního státu. 

Zda to nutně bude znamenat apokalypsu, těžko soudit. Nicméně změna se rýsuje na horizontu a je dobré si minimálně uvědomit, co ztrácíme. A než to ztratíme úplně, číst krásná a hodnotná literární a vědecká díla.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.