KOMENTÁŘ RADKA KOVANDY | Máte pocit, že mladým lidem „hnije mozek“ z toho, jak neustále swajpují na instáči nebo TikToku z reelska na reelsko? Tak si nejdřív zkuste vyndat hlavu z boomerské bubliny plné četby knih, poslechu rádia, sledování televize a hraní videoher. A pak se teprve můžeme začít bavit o tom, co s našimi mozky dělají uměle vytvořené podněty, které se na nás valí z vnějšího světa.
🧠 Brain Rot? Ne, spíše „předrátování“
Když dnes někdo prohlásí, že sociální sítě „rozežírají mozek“, zní to až postapokalypticky – ale pro pamětníky, mezi které se řadím, zároveň až podezřele povědomě.
Podobné varování se objevilo už minimálně v druhé polovině 19. století, kdy se masově rozšířil strojní knihtisk a s ním i dostupnost levné literatury. Lékaři i duchovní tehdy psali o „duševní lenosti“ a „rozkladu morálky“, které způsobilo čtení brakových lehkých románů a listování obrázkovými časopisy. Zábavná literatura měla z lidí udělat nepozorné a zpohodlnělé tvory neschopné hlubšího myšlení.
Podobně to bylo po nástupu televize, ostatně zvyk zasednout večer před obrazovku a do několika hodin u ní (často přežrán) usnout rozhodně rozvoji lidského mozku a inteligence také příliš neprospívá.
Dnes ten samý příběh sledujeme znovu – jen místo knihy držíme v ruce telefon a místo krátkých fejetonů, obrázkových vtipů nebo komiksů listujeme krátkými videi. Rozdíl tu ale je, v jednom podstatném detailu: tehdejší média měla začátek a konec. Kniha se dočetla, časopis se odložil...
TikTok ani Instagram takový konec nemají – jejich „mediální krmelec“ je nekonečný. A právě tahle bezbřehost je tím, co v mozku vytváří zcela nové vzorce chování: ne úpadek, ale trvalé přizpůsobování se systému, který nikdy nekončí.
Vědci dnes pomocí magnetické rezonance sledují, jak se mozek přizpůsobuje tomuto nekonečnému toku podnětů – a výsledky nejsou tak apokalyptické, jak napovídají virální titulky. Ukazují spíš, že mozek se mění stejně, jako se měnil vždycky, když se mění média, ze kterých přijímáme vnější podněty.
Co na to věda?
Zatímco veřejná debata se točí kolem expresivních slov jako brain rot či dopaminový detox, vědci používají méně dramatický jazyk. Nejčastěji se mluví o tzv. „short-video addiction“, o přeučování mozkových okruhů spojených s pozorností a odměnou.
Studie publikovaná v únoru 2025 v odborném časopise NeuroImage se soustředila na chování lidí, kteří svůj volný čas tráví kompulzivním sledováním krátkých videí. Pomocí magnetické rezonance vědci zjistili zvětšení objemu šedé hmoty v orbitofrontální kůře a zvýšenou aktivitu v částech mozku odpovědných za rozhodování a impulzivitu. Jinými slovy – mozek se přizpůsobuje prostředí a vnějším podnětům, které neustále vyžadují rychlé reakce a okamžitou satisfakci.
Podobné výsledky přinesl i výzkum americké univerzity UNC Chapel Hill, publikovaný v dubnu 2025 v JAMA Pediatrics. Ten po tři roky sledoval vývoj mozku u teenagerů, kteří často „kontrolují“ sociální sítě – jednak co je na nich nového, jednak jaké reakce přibývají k jejich příspěvkům.
Výsledky ukázaly, že čím častěji lidé sahají po telefonu, tím silněji reagují jejich mozkové okruhy spojené se sociální zpětnou vazbou – s „odměnou“ v podobě lajku nebo komentáře. I zde je patrné, že se mozek přizpůsobuje nové rutině.
Ještě dál zašel experiment čínských vědců, kteří v MRI porovnávali mozkovou aktivitu při sledování personalizovaných a nepersonalizovaných klipů. Ukázalo se, že videa doporučená algoritmem aktivují tzv. ventrální tegmentální oblast = centrum dopaminové odměny, a části tzv. default-mode network, které souvisejí se sebereflexí a pocitem uspokojení.
Mechanismus, který nás přiměje swajpnout „ještě jednou, ale už fakt naposled...“, je nejen velmi podobný tomu, který reaguje na projevy uznání v rámci společenské skupiny (ať už v rodině, ve škole nebo v práci – třeba rozesmějete kolegy vtipem, a hned máte chuť říct jim ještě jeden).
Ale podobný mechanismus vzniku závislosti na odměně funguje také u fyzické aktivity – ať již jako takové (po tělesné námaze se do těla vyplavují endorfiny), tak u soutěžních sportů, kde je navíc odměnou výhra či pokoření soupeře. A stejné je to i u bažení po sladkých věcech či alkoholu... ačkoli v posledně jmenovaném případě je už závislost neurotoxická a mozek skutečně zabíjí.
Protože kompulzivní doomscrolling a swajpování sice lidské mozky mění, ale ne nutně k horšímu (jak to ukazuje experiment v následujícím videu).
Když opět zabrousíme do historie – podobně změnila naše mozky četba, poslech rádia, sledování televize, internetu... A také hraní her, byť ty jsou ve skutečnosti ze všech těchto fenoménů nejstarší, jen se díky počítačům a sítím přenesly na nové „jeviště“. Akorát tehdy to nikdo takto dopodrobna nezkoumal.
„Brain rot“, slovo roku 2024 podle lexikografů Oxfordské univerzity, není doslova hniloba, ale jasně identifikovatelné změny v mozku, které nemusejí nutně škodit. V digitálním prostředí však ztrácí přirozené rytmy začátku a konce.
Jak z toho ven?
Pokud něco současný fenomén „brain rot“ s jistotou odhaluje, není to všelidová degradace mozku, ale únava pozornosti. Lidé nejsou hloupější než dřív – jen se ocitli v prostředí, kde se neustále soutěží o každý zlomek jejich mentálních kapacit a času.
Coby pamětník (* 1974) si ještě pamatuji doby, kdy informací všeho druhu bylo málo a byl po nich hlad – v televizi dva kanály, v rádiu o něco víc, knih ve srovnáním s dneškem poskrovnu, novin i časopisů taky jen pár, v nichž se něco dalo číst. Pak přišly první osmibitové počítače, které už tehdy prostřednictvím pár jednoduchých her dokázaly u teenagerů způsobit „brain rot“.
Ale zatímco dříve bylo nutné si zábavu a informace aktivně hledat, dnes díky mobilům máme vše 24/7/365 po ruce a o naši pozornost se starají algoritmy natrénované tak, aby nám nabízely nekonečný proud věcí, zaměřených na naše touhy i slabiny.
Výsledky vědeckých výzkumů dokazují, že mozek je složitý a „plastický“ orgán, přizpůsobující se tomu, co pravidelně děláme. Jestliže většinu dne trávíme v rytmu krátkých podnětů, mozek se naučí „přeskakovat“ a dělá mu problém se dlouhodobě soustředit. Prostě jako byste si sami dobrovolně vybudovali ADHD syndrom.
Ale nic není ztraceno, jde o reverzibilní změny. Jakmile mu dopřejeme také ticho, soustředění a čas, aby mohl věci domýšlet, naučí se opět hlubšímu a soustředěnějšímu přemýšlení. Není třeba mozek „detoxikovat“, ale vědomě kultivovat.
Proto možná není největší hrozbou „brain rot“, nýbrž to, že mu uvěříme doslova. Že zapomeneme, že mozek není oběť, ale adaptivní orgán – nástroj, který se vždy mění podle světa, který mu dáme k dispozici. Otázka tedy není, zda nám sociální sítě mozek ničí, ale jaký „nový“ mozek vytvářejí.
A hlavně, zda tento mozek obstojí v rámci vnitrodruhového boje, který neustále probíhá – prostě zda s jeho pomocí budeme i nadále schopni plnit hlavní smysl života – obstarávat si obživu a zajistit potomstvo. A jak tedy uspějeme v rámci neustále probíhající evoluce, v níž se slabé články řetězu dříve či později ukážou jako zbytečné a vyhynou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
