KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Současný styl předvolební kampaně na jednu stranu diskriminuje část potenciálních kandidátů, na druhé straně generuje politiky s přebujele narcistním přístupem k životu. Možná nastal čas s tím něco udělat.
Sociální sítě jsou
fenoménem naší doby. Někdo je využívá prakticky neustále,
někdo občas, někdo (v naprosté menšině) vůbec. Pro politiky se
ale staly nezbytnou a podstatnou součástí jak osobní propagace,
tak volební kampaně. Na tom není nic k divení. Kdyby politikům
právě sociální sítě nepřinášely potřebné body, v tak hojné
míře by je určitě nevyužívali.
Ale pak se například od jedné známé političky dozvíme, že „oplzlosti maže“, protože jí zřejmě část lidí nevhodně komentovala fotky v plavkách. A ona to (asi) nečekala.
Jiná politička zásobuje národ videi ze svých ranních běhů a přitom přeje „krásný den všem“. Další politik předvádí sledujícím, kolik udělá shybů, protože prý některé z nich zajímalo, jestli to ještě dokáže. Jiný honí s obří pomlázkou manželku po zahradě, případně vytahuje miniaturní u moře.
Záměrně neuvádím konkrétní jména ani odkazy, protože tento způsob osobní a politické prezentace je mezi politiky tak běžný, že by bylo nespravedlivé někoho jmenovat a druhého vynechat.
Zároveň to ale vybízí k několika otázkám. Dnes je totiž (pro někoho) příliš narcistní propagace sebe sama na sociálních sítích nutnou součástí předvolební kampaně. Kdyby to nefungovalo, politici by to nedělali. Jenže tím se zároveň diskriminuje ta část případných uchazečů o vstup do politiky, která tuhle „taškařici“ není schopna absolvovat.
Vůbec nejde o to, že by snad tito lidé nechtěli svým případným voličům představit své názory a nápady. Jen k prostě nedokáží přehnaně exhibovat. Bylo by jim trapné, kdyby se prostřednictvím stylizovaných videí a fotografií vydávali za někoho jiného, než ve skutečnosti jsou, a dávali tím na odiv své prvoplánové „chlapáctví“ či naopak ženství, doufajíce, že to na voliče zabere.
Lživá prezentace
Někdo samozřejmě může namítnout, že politici tímto způsobem vlastně vcházejí mezi lid, odhalují voličům svou osobnost. Opak je ale pravdou. Sociální sítě totiž neslouží k tomu, aby se jimi politik (či kdokoli jiný) představil takový, jaký je. Slouží k pokusům přesvědčit sledující (voliče), aby dotyčného viděli tak, jak on chce, aby ho viděli. A kdo této formy vlastní prezentace není schopen, zjevně dnes nemá v politice šanci. A to je škoda.
Zkuste si vybavit ze svého okolí či příbuzenstva nějakého opravdu charismatického jedince (muže či ženu), kterého si představujete jako někoho, kdo by díky svých schopnostem a vlastnostem mohl „vést davy“ . Má čistý štít, charisma, nápady, plán, jak společnost změnit k lepšímu. Dovedete si ale představit, že by se takový člověk, stvořený pro vůdcovství v politice, prezentoval způsobem, jakým to dnes dělá většina českých politiků?
Točil by se na telefon při ranním běhu, fotil by se při sekání dřeva nebo se ukazoval v převleku za krabici hranolek? A přitom ještě byl schopen i utrácet svůj drahocenný čas na reakce na komentáře všeho druhu, včetně těch vulgárních a satirických? Propůjčil by se k tomu váš otec, strýc, dědeček... prostě někdo, koho byste vy sami považovali za přirozeného vůdce?
Politika jen pro někoho?
Tenhle výčet vůbec nemá být nějakým nabubřelým povyšováním jedněch nad druhými. Kdo občas „narcistně“ nezneužívá sociální sítě, ať hodí kamenem. Navíc každý má jiný práh toho, co už považuje za trapné.
Na druhou stranu však způsob současné předvolební a politické prezentace politiků ukazuje, že politika je dnes vyhrazena prakticky pouze těm, kdo mají laťku nepřekročitelného narcismu (snad až trapnosti) extrémně nízko. Ti ostatní se do politiky jen těžko dostanou. A to je určitě škoda.
Jako společnost se tím možná zbytečně připravujeme o řadu schopných a poctivých lidí uplatnitelných v politice, ovšem neschopných absolvovat kampaň v současné stylu, a to zejména na sociálních sítích. A kdo není vidět jako by nebyl, ve volbách pak nemá šanci.
Piráti našli společnou řeč se Sugar Denny. Dětská láska pansexuální influencerky Ivan Bartoš pookřál
Řešení je z oblasti utopie. Bývalá ombudsmanka Anna Šabatová po svém nástupu do funkce odešla ze sociálních sítích, protože nepovažovala za důstojné (ani smysluplné), aby komunikovala s veřejností zkratkovitým způsobem. Natož, aby na této „zkratkovitosti“ byla založena její osobní prezentace.
I když se jedná o těžko realizovatelný návrh, možná by nebylo od věci uvažovat o tom, že by bylo – minimálně v předvolení kampani – politikům zakázáno komunikovat přes sociální sítě jiná témata, než vlastní programové návrhy a postoje.
Žádná „luxusní tělíčka“ v plavkách, pejsci, koníčci, běhy kolem rybníka, „dobrá rána všem“ a podobně. Pouze strohá politika. Chceš být poslancem nebo premiérem? Tak se vyhni osobnímu exhibicionismu a řekni, co chceš a budeš v politice dělat.
Třeba by to vedlo k pozitivní změně minimálně v tom smyslu, že tuhle, od přebujelého narcismu okleštěnou kampaň, by byla schopna absolvovat i dnes velmi utlačovaná skupina lidí s méně narcistními sklony. A možná by se tak do politiky dostali i lidé, kteří by více času věnovali správě věcí veřejných a méně osobní prezentaci.
Vyprázdněnost politických programů, která smazává rozdíly mezi stranami a přesouvá politický boj na úroveň „lajků a hejtů“ na sociálních sítích, každopádně svědčí o tom, že bychom měli najít způsob, jak otevřít cestu do politiky i jinému typu lidí než tomu, jaký ji takřka výhradně ovládá dnes. A to nejen v Česku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
