Během devíti dnů zdolali 3800 kilometrů, navštívili téměř stovku památníků a projeli tři státy po stopách rumunských vojáků padlých v letech 1944–1945. Plukovníci ve výslužbě Marius Popenta (59) a Adrian Teodorescu (51), veteráni zahraničních misí v Afghánistánu, Africe a na Balkáně, se na cestu vydali na vlastní pěst – 800 kilometrů ujeli v sedle kola, zbylé tři tisíce autem. „Cílem bylo dostat se na místa, kde naši lidé bojovali a umírali,“ vysvětluje Popenta. Když mi o své cestě vyprávěli, jako vlastence mě nejvíc potěšilo jejich spontánní nadšení. „Češi byli přátelští a otevření. Rumunské hroby byly pokryté květinami a svíčkami, jako by tam leželi jejich vlastní lidé,“ dodává Teodorescu.
Oba pánové vstoupili do armády už ve čtrnácti letech. Oba také strávili většinu kariéry na Land Forces Academy v Sibiu, kde se věnovali výcviku a výuce mladých vojáků. Společné mají i to, že patří mezi padesátku vojáků zapojených do rumunské iniciativy Invictus Romania, která podporuje vojáky, kteří během služby vlasti utrpěli težká zranění.
Popenta, původně důstojník horských jednotek, říká jasně: „Válečné kampaně našich horských jednotek byly moje první seriózní studium vojenské historie.“ Teodorescu byl ten, kterého na misích Popenta „přesvědčoval, že jeho místo je u studentů jako učitel“. Zůstalo jim to. Po odchodu do výslužby začali organizovat přednášky, běhy a pietní akce pro mladé vojáky a veterány.
Proč vyrazili: rumunská armáda neskončila v Carei
V Rumunsku má silnou tradici akce Invictus Veterans Relay – štafeta pořádaná vojáky raněnými při službě vlasti. Ti každoročně běží napříč zemí po třech trasách symbolizujících rumunskou trikolóru. Štafeta propojuje památníky padlých na území Rumunska a končí v Carei, posledním rumunském městě osvobozeném v roce 1944.
Popenta ale popisuje, že právě konec v Carei ho léta dráždil. „Pořád jsem si říkal: Proč tam? Armáda tam přece neskončila. Pokračovala dál do Maďarska, Slovenska a Československa. Tam naši lidé umírali, tam jsou jejich hroby. A často neoznačené, zapomenuté, mimo všechny trasy.“
Jeho rozhodnutí prý přišlo náhle, když si uvědomil, že když ne on, tak kdo? „Byl jsem připraven jet i o samotě,“ říká. Nakonec to dopadlo tak, že vedle něj již poněkolikáté v životě stanul právě Teodorescu. Stejně jako na misích.
Chtěli jsme obejít všechna místa, která rumunská armáda prošla po vstupu na území Maďarska, Slovenska a Československa. Navštívili jsme přibližně 75 lokalit.
veterán z misí v Afghánistánu, Balkánu a Afriky
Projekt, který společně vytvořili, dostal přímé a vojenské jméno: Invictus – Ad Finem et Ultra (Až do konce a ještě dál). Název podle nich přesně vystihoval cíl: zjistit, v jakém stavu jsou památníky rumunských vojáků v zahraničí, zanést na mapu i odlehlá místa a vytvořit podklady pro další generace vojáků.
Popenta jejich motivaci popisuje stručně: „Chtěli jsme jít tam, kam armáda skutečně došla. Nejen tam, kde se o tom učí ve škole.“
Kromě vlajky a výstroje Invictus vezli i dokumenty a dopisy rumunských dětí adresované „pradědečkům, kteří se nikdy nevrátili domů“. Teodorescu popsal, že to mělo i praktický význam: mladí lidé uvidí, že místa, o kterých se učí, skutečně existují. „Pokud chcete předat historii kadetům, musíte ji vidět sami. Nestačí prezentace.“
Veteráni proto pojali cestu jako určitý typ průzkumu: chtěli zjistit, zda jsou památníky dohledatelné, zda je jejich poloha správně vyznačená v mapách a v jakém jsou stavu. A pokud někde informace chybějí, chtěli je dodat.
„Byli jsme v podstatě jako průzkumné jednotky v armádě,“ říká Popenta. „Naším úkolem bylo zjistit, jak ta místa dnes vypadají. A připravit vše tak, aby tam mohli jít další – kadeti, instruktoři, dobrovolníci.“
Cesta začíná: 3 800 kilometrů, dvě trasy a jasný plán
Popenta a Teodorescu vyrazili ze Sibiu s jasným plánem: pokrýt celou západní kampaň rumunské armády z let 1944–45 v takové míře, v jaké to zatím nikdo neudělal. Nešlo jen o pietu, ale o ověření trasy v terénu.
Existuje totiž interaktivní mapa vyhotovená rumunskou pravoslavnou církví v zahraničí, která zaznamenává známé památky a hroby. Problém? Ne všechna místa odpovídají realitě, souřadnice jsou často nepřesné a některé památníky v terénu prostě nejsou tam, kde by být měly.
„Bylo potřeba to fyzicky zkontrolovat,“ říká Teodorescu. „Na místě poznáte, co je skutečně přístupné, co je špatně zanesené, a hlavně – v jakém je to stavu.“
Rozhodně nešlo o rekreační cestování. Bylo nutné držet tempo: devět dní, téměř stovka navštívených lokalit. To znamenalo vstávání za svítání, krátké pauzy, přesuny mezi malými obcemi a mnohdy hledání památek v terénu, kde nevedla žádná značená cesta.
Popenta to popsal jednoduše: „Jelo se, dokud bylo světlo.“ Oba vezli minimální vybavení – základní nářadí, vodu, vlajku, pamětní předměty a dopisy od dětí. Zápisky doplňovali průběžně. Z tohoto hlediska to byla vlastně doslova akce s taktickým rozvrhem.
Maďarsko: první úsek a první střet s reálným terénem
První etapa vedla přes Debrecín, Nyíregyházu, Tiszalök a Miskolc – místa spojená s těžkými boji rumunské armády na podzim 1944. V těchto městech se nachází několik menších pietních míst. Terén je zde přehledný, dostupný, ale památníky jsou roztroušené.
„V Maďarsku jsme si ověřili, že bez fyzického průzkumu se ta trasa jednoduše nedá správně zanést,“ říká Teodorescu. Některé pomníky byly posunuty o stovky metrů oproti mapám. Jiné byly bez informačních tabulí.
První úsek také ukázal rozdíl mezi „umístěním pomníku“ a „živou pamětí“. V Maďarsku byla místa většinou udržovaná technicky dobře, ale chyběl tam osobní vztah místních obyvatel k padlým Rumunům. To kontrastovalo s tím, co oba muži uvidí později v Česku.
Slovensko: těžiště rumunské kampaně a logisticky nejtěžší část cesty
Po přejezdu hranic vstoupili na území, které mělo pro Popentu osobně velký význam. Jako původní důstojník horských jednotek znal podrobně jejich postup v zimě 1944–45. A právě Slovensko je oblast, kde rumunští „horští myslivci“ bojovali nejtvrdší boje celé kampaně.
Trasa vedla přes Lučenec, Michalovou, Brezno, Valaskou, Banskou Bystrici, Zvolen, Španiu Dolinu, Hodrušu–Hámre, Trenčín, Trenčianskou Teplou a Piešťany.
„Byla to kombinace horských cest, údolí a vesnic, kde jsme museli doslova hledat památky podle popisu místních,“ říká Popenta. V některých případech bylo nutné opustit auto i kolo a pokračovat pěšky polními a lesními cestami.
Ve Zvolenu navštívili největší rumunský vojenský hřbitov mimo Rumunsko, kde leží více než 11 000 padlých vojáků. Popentova poznámka k tomuto místu byla stručná: „Je to číslo, které vás vrátí do reality. Nejsou to data. Jsou to lidé.“
Logisticky to byla nejsložitější část celé cesty. Památek je zde mnoho, některé velmi malé, jiné značně izolované. Do toho kopcovitý terén a proměnlivé počasí.
Teodorescu potvrzuje, že právě na Slovensku se ukázalo, jak málo stačí k tomu, aby se místo stalo „neviditelným“ – stačí špatná souřadnice, chybějící cedule, zarostlý vstup. „Tam jsme si uvědomili, že bez systematické práce a aktualizace dat ta místa prostě zmizí z veřejného povědomí.“
Vstup do Česka: rychlý přechod ze studií do praxe
Když překročili hranici u Strání, přišla zajímavá změna, kterou prý vůbec nečekali. Nešlo o terén ani o logistiku. Šlo o přístup lidí. „Češi byli přátelští, komunikativní a otevření,“ shrnuje to Teodorescu. „Samozřejmě jsme se ale domluvili jen tak, jak angličtina dovolila.“
Oba veteráni se shodují, že právě v Česku narazili na nejvyšší míru povědomí o místní historii. Ne že by lidé znali názvy jednotek nebo konkrétní data, to ne. Ale věděli, že „někde v lese je rumunský hrob“, nebo „za vsí je pomníček vojákům z roku pětačtyřicet“. To prý na Slovensku ani v Maďarsku nezažili.
Trasa se tím pádem rozšířila o řadu obcí, které na mapě nebyly, ale pro rumunskou vojenskou historii mají specifický význam: Strání, Javorník, Žeraviny, Uherský Ostroh, Popovice, Strážnice, Bojkovice, Luhačovice, Horní Lhota, Březnice, Tečovice, Napajedla, Boršice, Bzenec, Vracov, Kostelany, Jankovice, Staré Hutě.
Popenta uvádí, že množství památníků a hrobů bylo vyšší, než podle map předpokládali. „Byly tam desítky míst, o kterých se v Rumunsku téměř nemluví,“ říká. „A přesto reálně existují, když si dáte práci je najít.“
České památníky překvapivě dobře opečovávané
Už během prvních zastávek na Moravě si oba všimli zásadního rozdílu: stav památníků byl nejlepší ze všech tří zemí, které projeli. A také konzistentní. Teodorescu říká jednoznačně: „Rumunské hroby byly pokryté svíčkami a květinami. Stejně jako běžné české hroby.“
Samozřejmě, část toho připadla na období Dušiček. Ale podle obou veteránů to nevysvětluje všechno. Výrazně lepší stav památek byl patrný i tam, kde žádné sezónní dekorace nebyly. Popenta k tomu dodává: „Na všech místech v Česku, kterými jsme prošli, byly hroby a památníky rumunských vojáků v dobrém stavu. Nemohlo jít o nějaké symbolické gesto. Byl to jasně viditelný výsledek práce, která se musí dělat průběžně.“
Největší a pro oba muže nejzásadnější zastávkou v Česku byl Brněnský ústřední hřbitov, kde leží více než 1 500 rumunských vojáků. Poslední zemřel 19. června 1945, tedy více než měsíc po oficiálním konci války.
Popenta říká, že zde nejvíc vynikla absurdita poválečných přesunů jednotek. Někteří vojáci zemřeli na zranění, jiní na infekce nebo následky zimního tažení. „Je to místo, kde si uvědomíte, že války mnohdy nekončí prostým podpisem kapitulace,“ dodává.
„Tento památník je standard, jak by měla vypadat pietní místa zahraničních vojáků v cizí zemi,“ popisují oba pánové své nadšení z úrovně, jakou podle nich má brněnská připomínka rumunských padlých.
Hřbitov je přehledný, označený, přístupný a technicky dobře udržovaný. A také má něco, co oba považují za klíčové – důstojnost bez přílišných cinkrlátek a nevkusných ozdob. „Když tam stojíte, nic vás neruší,“ říká Popenta. „Vidíte jména. A vidíte i ta místa, kde jméno není a nikdy nebude.“
Vysočina a Humpolec: neoznačené stezky a konec rumunského tažení
Po Brně vedla cesta do terénu, kde už mapy přestaly stačit úplně – Vysočina je totiž oblast, v níž se rumunské památníky objevují i na místech, která nejsou součástí žádných oficiálních tras. A právě tady se ukázalo, jak rozdílná může být realita oproti archivním údajům.
U Michalovic narazili na místo, které v mapách prakticky nefiguruje: malý lesní oltář označovaný místními jako mierový križ. Podle obyvatel zde po válce probíhaly společné bohoslužby vojenských kaplanů a vesničanů. Místo není označené, ale je vidět, že se o něj někdo stará. „Takové lokality najdete jen pěšky,“ říká Popenta.
U Klanečné objevili jednoduchý pamětní kámen rumunským padlým a vedle něj lavičku natřenou v rumunských barvách. Opět bez cedulí, bez propagace, jen stopa iniciativy neznámých místních.
Posledním bodem cesty byl Humpolec, nejzápadnější místo postupu rumunské armády v roce 1945. Památník tvoří betonový kříž ve tvaru dřeva, se stylizovanou rumunskou trikolórou. Stojí stranou, na okraji lesa. „Je přesný a funkční,“ hodnotí Popenta. „Připomíná, nekomentuje.“
Češi očima pánů z Rumunska
Když Popenta a Teodorescu po návratu hodnotili celý svůj počin a jednotlivé země, česká část cesty jim utkvěla v paměti nejsilněji. V mnohých rozhovorech pro rumunská média oceňovali fakt, že stav památníků byl stabilní napříč regiony a že rozdíl mezi městskými a odlehlými místy prakticky neexistoval. To je mimořádně pozitivní výpověď z českého pohledu, který má ve své DNA určitý zvláštní druhy cynismu.
Stejně výrazně vnímali přístup místních. Lidé prý byli neobyčejně ochotní poradit, ukázat směr nebo doplnit informace, které v mapách chyběly. Popenta několikrát zmínil i chování řidičů, které označil za profesionální a ohleduplné, což bylo důležité hlavně v úsecích, kde šlapal na kole.
Ze své cesty si přivezli i jednu drobnou zkušenost, kterou komentovali spíš se smíchem: zákony jim neumožnily dát si místní pivo tak často, jak by si ideálně představovali.
V celkovém hodnocení to prý ale nijak nehraje roli. Oba veteráni vnímají český přístup jako něco, co se dlouhodobě drží nad rámec pouhé povinnosti, a to doufám mnohého z nás upřímně potěší.
A co dál?
Do budoucna počítají s tím, že práci převezmou mladší ročníky. Především kadeti a studenti vojenských škol, u nichž chtějí podporovat vztah k historii prostřednictvím konkrétních zkušeností, ne jen výuky v učebnách. Zároveň plánují rozšířit metodiku o moderní technologie – drony pro identifikaci špatně dostupných hrobů, přesnější záznam souřadnic i online databáze, které umožní propojit jednotlivá místa v rámci širší sítě.
Jejich ambicí je také navázat na už existující kontakty se zahraničními vojenskými školami a využít zkušeností z výměnných programů, například mezi Akademií v Sibiu a Univerzitou obrany v Brně.
Popenta shrnuje, že jejich úkolem bylo především zjistit, jak celá trasa vypadá dnes – kde jsou slabá místa a body ohledně zanešení do map. „Teď už víme, co je potřeba doplnit a kde je třeba pokračovat. Další generace má na čem stavět.“
V dlouhodobém horizontu by rádi navázali na práci i směrem na východní frontu, až to politická situace dovolí. Držme jim palce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
