Mark Twain „po česku“: Proč jsou Páni kluci nejlepší český film pro děti i jejich rodiče

Věřte mi, že kdyby můj syn zrovna neměl tenisový turnaj a kdybychom Petru Pálovi neslíbili, že za svůj oddíl nastoupí, nemohli bychom v Zubrnicích v žádném případě chybět. Já i malý Martin film nesmírně milujeme, a já mám navíc za to, že žádný lepší snímek pro děti u nás nikdy nevznikl. Pevně přitom věřím, že to alespoň někteří z vás mají stejně.

„Není přesně známo, kde všude Mark Twain byl, kam až ujel před berními výběrčími, milými přáteli a ještě dražšími příbuznými. Ale kamkoli přišel, všude mu vyprávěli příběhy. Jenom tak si lze vysvětlit, že se v jeho notesu ocitla i tato historka, která se ve skutečnosti udála v našem dětství a v našem městečku…“ 

Právě těmito kouzelnými slovy vypravěče, jímž byl pro svůj charismatický hlas herec Martin Růžek, film Páni kluci začíná. Málokdo z nadšených diváků v kinech a později u televizních obrazovek a videorekordérů ovšem věděl, že jejich autorem nebyl v titulcích uvedený herec, scénárista a režisér Vít Olmer (* 1942), nýbrž jeho kolega, někdejší vedoucí dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov, rovněž scénárista, spisovatel a politik Jan Procházka (1929–1971).

Jeden z protagonistů tzv. Pražského jara, podle jehož próz a scénářů byly natočeny některé slavné filmy (nejen) „nové české vlny“ – Kočár do Vídně, Noc nevěsty (podle povídky Svatá noc) nebo Ucho. Procházka byl totiž nejen již několik let mrtvý (†1971, film se natáčel až o čtyři roky později), ale – a to hlavně – jeho jméno se nesmělo v čase „vlády“ normalizačního ministra kultury Milana Klusáka (1973–1988) v médiích, natož ve filmu objevit…

To ale – při veškeré úctě k autorovi scénáře a při veškerém despektu k husákovským posluhovačům moskevských bolševických gangsterů, kteří se snažili, seč mohli, aby jeho jméno neproniklo na veřejnost – nebylo to hlavní.

Primárně šlo o to, že se Procházkovi s genialitou jeho vlastní podařilo něco neuvěřitelného a zdánlivě nemožného, tj. přenést na české maloměsto z počátku 20. století poetiku, náladu a atmosféru díla jednoho z největších autorů Ameriky, zejména amerického jihu, Marka Twaina (vlastním jménem Samuel Langhorne Clemens; 1835–1910), konkrétně z jeho románů Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer; 1876) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (The Adventures od Huckleberry Finn; 1884).

Jak to Procházka a Plívová-Šimková dokázali, mi není úplně jasné, ale přesto z příběhu odehrávajícím se u českého městysu Levín v okrese Litoměřice (nad údolím Loubního potoka) dodnes při sledování Pánů kluků cítíme víc než dost z fiktivního St. Petersburgu, jemuž bylo předlohou město Hannibal ve státě Missouri na stejnojemenné řece (které má dnes přibližně sedmnáct tisíc obyvatel jako můj rodný, idylický maloměstský Jičín), kam Mark Twain svoje romány zasadil. 

„Finta“ spočívá v tom, že Páni kluci jsou zároveň – aniž by se to vylučovalo – hodně, ale hodně český příběh horkého léta u babičky, neboli konkrétně v tomto případě u tetičky Apolenky (Twainova, respektive Tomova teta Polly). A ten je tolik podobný těm, které v dětství prožíval na českém venkově skoro každý z nás – a odnesl si na ty časy „malin nezralých“, řečeno pro změnu s Jiřím Hubačem, nezapomenutelné vzpomínky.

Režisérka Věra Plívová-Šimková (1934 v Lomnici nad Popelkou – 2024 v Semilech) je v českém filmu pro děti obrovským pojmem. Ponecháme-li pro tuto chvíli stranou Pány kluky (1975), režírovala rovněž snímky Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970), Přijela k nám pouť (1973), Jak se točí Rozmarýny (1977), Krakonoš a lyžníci (1980), jehož genialita se téměř vyrovnala filmu Páni kluci, nebo Artuš, Merlin a Prchlíci (1995).

Diváci, děti i jejich rodiče si je téměř bez výjimky zamilovali, zejména v sedmdesátých o osmdesátých letech, kdy nemalou část české filmové produkce tvořily normalizační sračky – čest všem výjimkám, jako byli Jiří Menzel (1938–2020; Na samotě u lesa – 1975; Báječní muži s klikou – 1978; Postřižiny – 1980; Slavnosti sněženek – 1983; Vesničko má středisková – 1985) a další (když už jim „soudruzi klusákové“ dovolili znovu točit), jejichž filmy byly podobným „pohlazením po duši“ jako dětské, pro bolševickou věrchušku „neškodné filmy“, které dělala právě Věra Plívová-Šimková.

Největší český režisér moderní doby Miloš Forman (1932–2018), jediná skutečná česká režisérská hollywoodská Super Star, kdysi v jedné diskusi, jíž jsem měl tu čest být v devadesátých letech minulého století shodou šťastných okolností svědkem, řekl, že k tomu, abyste natočili opravdu dobrý, výjimečný film, musíte mít nejen skvělý scénář (to hlavně), skvělé spolupracovníky a herecký tým – a v případě amerických blockbusterů také, přirozeně, dost peněz –, ale i veliké štěstí na to, aby se všechno potřebné sešlo, což – jak říkal –„nemůžete nikdy úplně ovlivnit“.

O snímku Páni kluci to platí ve všech ohledech. Režisérka totiž takové štěstí měla, a právě proto vznikl film, který je i padesát let od svého vzniku tak oblíbený a hlavně i tak moderní, jako by byl natočen „včera“.

Kromě již zmíněného geniálního Procházkova scénáře a brilantní režie, kterou – jak říkával jiný český vynikající režisér, Karel Kachyňa (1924–2004; Ucho, Zlatí úhoři, Lásky mezi kapkami deště, Vlak dětství a naděje a další) – poznáte podle toho, jak dobře pracuje s dětskými herci, se „na place“ sešel věru exkluzivní filmový štáb. 

Za kamerou stál fenomenální Emil Sirotek (1937–1999, který se Šimkovou-Plívovou točil i „Lišáky“, „Rozmarýny“ a „Krakonoše“), hudbu včetně senzační písničky Nestůj a pojď (kterou nazpíval Václav Neckář a kterou si, světě div se, si občas prozpěvuje můj syn, jehož světem je jinak svět klasických amerických komiksů, všech těch Batmanů, Jokerů, Spidermanů a Kapitánů America atd.) složil Petr Hapka (1944–2014).

Kostýmy, dokonale evokující náladu z časů „báječné civilizace fin de siècle“ (film se odehrává v roce 1901), navrhl výtvarník, scénograf, malíř (a bývalý automobilový závodník), hlavně ovšem také držitel Oscara za nejlepší kostýmy k Formanovu filmu Amadeus (1984) – Theodor Pištěk (* 1932), střihačem byl Miroslav Hájek (1919–1993)...

Samostatnou kapitolou filmu je herecké obsazení. Zásadní byli dětští herci – Michael Dymek (Tomáš – Tom), Petr Starý (Jožka), Petr Voříšek (Hubert) a Magda Reifová (Blanka), kteří byli naprosto senzační, zejména díky citlivému vedení režisérky a díky náladě, již dokázala vytvořit. Ačkoli občas to asi nebylo úplně „na pohodu“, jak nedávno zavzpomínal představitel Toma: Hypnotizovala mě a já brečel.

Mezi dospělými dominovala fantastická, opakuji fantastická Iva Janžurová jako tetička Apollen(k)a, Karel Augusta (Tomášův strýček Václav), Zdena Hadrbolcová (Jožkova maminka), Petr Nárožný (řídící), Josef Somr (učitel) a Václav Lohniský (školník), stejně jako filmoví padouši (Karel Dellapina, Jiří Lábus a Lubomír Kostelka). Tolik hvězd a tolik skvělých hereckých výkonů v jednom filmu pro děti se vidí opravdu zřídka.

Udělení Zlatého střevíčku, hlavní ceny na Zlínském festivalu filmů pro děti, v roce 1976 všechny tvůrce bez výjimky jistě potěšilo, hlavní ale bylo i je něco jiného. Vzhledem k mimořádnému kumštu všech zúčastněných a shodě šťastných okolností se režisérce Věře Plívové-Šimkové na přelomu jara a léta 1975, uprostřed tvrdých, ve všech ohledech odporných časech tuhé normalizace, podařilo vytvořit době navzdory malý, anebo spíš možná velký filmový zázrak. 

Film, který měl okamžitý úspěch a který si udržel svoje diváky dodnes. Jak jsem už řekl: skutečnost, že ho miluje můj desetiletý syn, který je přirozeně „odkojen“ zcela jinou kulturou, jinou poetikou, a který klade na nejen filmovou zábavu úplně jiné nároky, říká všechno.

Tak si ten skvělý film, přátelé, se svými dětmi v létě pusťte. A pusťte se s nimi i do nějakého toho letního prázdninového dobrodružství. Nic lepšího na světě není. Věřte mi, vím, co říkám.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.