Proč Trumpův útok na Írán nejvíc bolí Ukrajinu a evropské peněženky?

Evropští lídři se neodvažují, s výjimkou španělského premiéra Pedra Sáncheze, kvalifikovat americko-izraelské počínání jako porušení mezinárodního práva, ačkoli operace naplňuje všechny znaky takového chování. Nechtějí se dočkat zlé sliny z úst amerického prezidenta Donalda Trumpa, který svolal hromy blesky na Sánchezovu hlavu. Zuřil o to víc, že šéf španělské vlády neposkytl americkým vojskům oporu na španělských základnách ve Středomoří a Indickém oceánu, na rozdíl od Portugalska nebo Velké Británie.

Členské státy EU nejsou jako obvykle jednotné ani tentokrát, tedy vůči operaci vedené Trumpem a jeho izraelským souputníkem Benjaminem Netanjahuem. Otevřeně ji nepodporují, ale ani nezatracují. Tuto minimalistickou kompromisní pozici dobře zformuloval předseda Evropské rady António Costa:

„Evropská unie vyzývá všechny strany k maximální zdrženlivosti a k návratu k jednacímu stolu. EU stojí dlouhodobě po boku trpícího íránského lidu. Podporujeme jeho právo žít v míru a rozhodovat o své budoucnosti. Věříme, že je třeba plně respektovat jeho lidská práva a svobody. Jenže svobody a lidských práv nelze dosáhnout bombami. Podpoří je jedině mezinárodní právo (….) Musíme zabránit dalšímu vyhrocení; tento způsob ohrožuje Blízký východ, Evropu a dál. Má zlé důsledky, včetně ekonomických.“

Costa tak v projevu ke shromáždění velvyslanců EU v Bruselu Trumpovy Spojené státy za počínání vůči Íránu odsoudil. A šel ještě dál: „Známe novou realitu – Rusko ničí mír, Čína narušuje obchod a Spojené státy se vzpouzí mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech,“ prohlásil a podotkl, že „unilateralismus nesmí být nikdy zvolenou cestou“.

Naléhavě upozornil na to, že zatím má tato válka jenom jednoho vítěze, a tím je Rusko. Způsobuje pošlapávání mezinárodního práva, což škodí postavení Ukrajiny. Žene do výše ceny energií, takže poskytuje Rusku další prostředky na válčení na Ukrajině. Odklání na Blízký východ zbraně, které by jinak mohly směřovat na Ukrajinu. Rusko také vydělává na poklesu pozornosti ukrajinské válce, zatímco nový konflikt se dere do popředí.

Costa tak přímo obvinil Trumpa z proruského počínání – což prezident posléze vlastně potvrdil tím, že si hodinu telefonoval s Vladimirem Putinem; o obsahu „nebylo nic oznámeno“. Kdyby nebylo nic jiného, už kvůli tomuto nemůže Evropa Trumpovu operaci otevřeně podporovat. Tím, že prospívá Rusku a škodí Ukrajině, je nepřímo namířena také proti ní.

Costova naléhavá řeč svědčí mimo jiné o tom, že předseda Evropské rady usiluje o potvrzení své role jako představitele EU, vlád jejích členských států, vůči vnějšímu světu. Na rozdíl od předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové nevyzývá ke změně režimu v Íránu, což byl zpočátku jeden z argumentů, kterými Trump vysvětloval své rozhodnutí spustit operaci „Epic Fury“. Zatím ostatně nenasvědčuje nic tomu, že by americké a izraelské bomby a rakety podnítily Íránce k masovému povstání proti islamistickému režimu.

Byli jsme v minulých dnech svědky jedovatých narážek ze strany zejména francouzských politiků na adresu šéfky Komise obviňované z překračování svých pravomocí, například když vedla telefonické hovory s představiteli arabských vlád v Perském zálivu. Je jí vyčítáno, že leze do zelí nejen Costovi, ale zejména Kaje Kallasové, vysoké představitelce pro zahraniční politiku EU, která je ovšem zároveň místopředsedkyní Evropské komise. Americká válka tak paradoxně místo koordinace a hledání jednotného silného evropského stanoviska rozčeřila křehkou rovnováhu kompetencí nejvyšších činitelů v čele institucí EU.

Jestliže Costa zformuloval názor, že Evropa nadále zůstává obhájcem a strážcem dosavadního světa, postavil se tak spíše na stranu francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který se vůči Trumpovi vymezuje také z hlediska multilateralismu. Von der Leyenová naopak soudí, že po starém světovém pořádku je veta a že se Evropa musí přizpůsobit novým poměrům, aniž by se ovšem zřekla svých principů a zásad. Tím se blíží spíše stanoviskům, která v minulých dnech formuloval německý kancléř Friedrich Merz.

Ačkoli tedy Evropa politicky nemá, a nechce mít, s touto válkou nic společného, nutně pro ni má a bude mít důsledky. Na jedné straně se ve většině případů neodvažuje k otevřené kritice, na druhé se musí starat o to, aby nevypadala jako poslušný americký vazal. 

Právě proto vyjednávají zmínění činitelé institucí EU opakovaně s Jordánskem, Egyptem, Saúdskou Arábií, Kuvajtem, Bahrajnem a Emiráty. Tedy se státy, na které dopadají íránské střely a drony, a které ještě před útokem vypadaly jako pevní spojenci USA, ne-li spoluiniciátoři celé operace. Z jejich chování dnes vyplývá, že tomu tak zřejmě nebylo – a pokud ano, pak pod vlivem událostí začaly rychle měnit názor.

Pro Evropskou unii je a musí být důležité, aby byla nadále vnímána jako nezávislá mocnost, která se chová podle právních principů a zásad a staví se proti jakémukoli zneužití síly. Pro budoucí vztahy Evropy s Blízkým a Středním východem, ale celým globálním Jihem je důležité, aby nebyla oprávněně obviňována z měření dvojím metrem – napadení Ukrajiny Ruskem by měla posuzovat stejně jako napadení Íránu Spojenými státy a Izraelem. Totéž platí pro zapeklitou otázku palestinského sebeurčení, v Gaze či v Zajordánsku.

Nic na tom nemění ohavnost íránského režimu, krvavé náboženské diktatury, která vládne strachem a represemi. Jedním ze zdůvodnění formulovaným Donaldem Trumpem bylo právě „osvobození“ íránského lidu, který měl podle něj za svištění amerických raket povstat a svrhnout nenáviděnou krutovládu. Změny režimů či vládnoucích elit se však těžko organizují bombardováním z letadlových lodí; v podstatě to nejde. I proto by se měla Evropa držet své neutrální pozice. Není to evropská válka a fakt, že se do ní země „starého kontinentu“ nezapojily, z nich ještě nečiní zrádce zájmů a tužeb íránského lidu, jak se je pokoušejí obviňovat někteří protagonisté Trumpovy administrativy.

Prezident a jeho lidé předložili světu několik důvodů; tvrdili třeba, že museli konat, protože jinak by je byli předběhli Izraelci a Írán by se mstil na amerických základnách v regionu; lépe tedy bylo zaútočit jako první. Nebo, jak již bylo řečeno, že se už nemohli dívat na to, jak režim molláhů decimuje vlastní obyvatelstvo. A tak dále. Po deseti dnech se stále jasněji ukazuje, že útok byl a je veden víceméně precizně, jsou ničeny předem oznámené cíle, kterých den ode dne přibývá, s nutnými „vedlejšími škodami“, jako bylo 175 zabitých dětí ve škole zasažené nedopatřením. A to je vše. Ani náznak nějakého rozuzlení, konečného cíle. Smyslem operace byla, soudě z dosavadního průběhu, sama operace.

Po roce 2011, kdy Američané neslavně odtáhli po sedmiletém vojenském fiasku v Iráku, si svět myslel, že už jsou poučení a nepustí se do dalšího podobného dobrodružství, zvláště v tomto výbušném koutu světa. Evropané si přitom pamatují docela dobře – Sánchez se doslova opírá o traumatizující zkušenost své země s podporou iráckého tažení v roce 2003; podobně to mají Britové. Jak by se asi evropské vlády rozhodovaly, kdyby se na ně byl Trump obrátil s žádostí o podporu a součinnost v tomto případě? Naštěstí to neudělal.

Mlčení německého kancléře Friedricha Merze v Bílém domě ve chvíli, kdy Trump dštil oheň a síru na španělského premiéra, zůstane v análech jako ukázka německého zbabělství a nijak nepomůže politické náladě v EU. I kdyby měl Merz nakrásně pravdu, že se postavil na Sánchezovu obhajobu v neveřejné diskusi s Trumpem, toto selhání mu už nikdo neodpáře. Kontrastovalo zejména se srdnatějšími výroky prezidenta Macrona, podle něhož je americký útok na Írán „vně mezinárodního práva“ a Francie ho tudíž „nemůže schvalovat“. 

Macron šel ještě dál, když vyslal do oblasti letadlovou loď Charles de Gaulle a několik dalších plavidel, aby zajistily bezpečnou plavbu tankerů Hormuzským průlivem v okamžiku, kdy bude opět možná. A když se vydal na Kypr – podpořit tuto jižní výspu Evropské unie, která leží co by kamenem dohodil od oblasti vojenských operací a jejíž britské základny se již staly terčem íránských dronů. 

Byl to dobrý tah. Nejenže Kypr zrovna předsedá Evropské unii, ale, zejména, není členem Severoatlantické aliance. Jeho jedinou bezpečnostní pojistkou je proto článek 42.7 Smlouvy o EU, který garantuje členským zemím vzájemnou pomoc a podporu v případě napadení. Macron velmi vhodně tuto záruku připomenul.

Je vlastně pozoruhodné, že ani nasazení dvou letadlových lodí a nespočtu dalších plavidel americké námořní „armády“, ani opora v desítkách vojenských základen v regionu nestačí, aby Spojené státy byly schopny zajistit bezpečnou plavbu v Hormuzském průlivu, kudy proudí značná část světového obchodu s ropou, zkapalněným zemním plynem a také se zbožím všeho druhu. Zatímco Američané gestikulují sofistikovanými raketami a nejmodernějšími bitevními letadly, dokáží Íránci paralyzovat provoz v úžině za pomoci několika laciných dronů denně. Pohyb ropy a plynu se zastavil, jako by světu roku 2026 částečně ztuhla krev v žilách.

Je to od druhé světové války vlastně poprvé, co se plavba v úžině docela zastavila. Nestalo se to ani za íránsko-irácké války, ani za dvou amerických invazí do Iráku, ani v době vyhroceného napětí mezi Teheránem a Washingtonem za ajatolláha Chomejního. Nikdy. Trumpovi se tak s pomocí Benjamina Netanjahua podařil husarský kousek – přiměli Írán tuto cestu zablokovat a učinili tak z bilaterálního konfliktu globální problém.

Evropská neblahá zkušenost se závratnými veletoči cen energií v roce 2022, tedy nedávno a v živé paměti, vyvolává paniku, která zatím není na místě. Ačkoli v zásobnících spravovaných členskými státy EU je zatím ropy i plynu dost, a ačkoli tyto suroviny z oblasti Zálivu představují jen zlomek evropské spotřeby, ceny letí rychle nahoru. Odborníci ujišťují, že pro to není žádný racionální důvod a že by tato námořní cesta musel zůstat uzavřena celé měsíce, aby ceny dramaticky vystoupaly, přesto se to děje. Důvodem je panika, kterou válka rozpoutaná Spojenými státy a Izraelem už dokázala vygenerovat.

Evropa se tak stává obětí „vedlejších škod“, jejichž výčet se zdaleka nemusí zastavit u ropy a plynu. Nikdo neví, jak se bude konflikt vyvíjet, co všechno způsobí, kam se zvrtne rozjitřená politická situace v Íránu a tak dále. Pokud by se devadesátimilionová země měla propadnout do chaosu a občanské války, lze očekávat i masové přesuny obyvatelstva, včetně snahy utíkat za hranice. Cílem a útočištěm by se pak nutně staly nikoli Spojené státy, které marasmus způsobily, ale Evropa.

Ministři vnitra členských zemí EU se minulý týden v Bruselu radili, co s tím. Zatím nehrozí vůbec nic, nejsou ani předběžné známky nějakých pohybů obyvatelstva, ujišťoval komisař Magnus Brunner. Je však třeba si počínat ostražitě. Ministři se shodli, že nejlepší přípravou bude rychlejší a efektivnější zavádění všech aspektů nového migračního a azylového paktu EU, který má vstoupit v „sedmadvacítce“ v platnost 12. června.

Pakt počítá s tím, že příchozí migranti budou skutečně zastavováni na vnějších hranicích EU a přesouváni do vězeňských zařízení, případně i ve třetích zemích. Náklady na azylové řízení, na jejich nucené návraty do země původu, případně na rozmístění úspěšných žadatelů po celé Evropě, ponesou vedle hraničních států solidárně i země hlouběji ve vnitrozemí EU. Nikdo neví, zda by to fungovalo, pokud by přišla podobná vlna jako v roce 2015. Jisté je to, že vybavenost: právní i faktická – pro takový případ je tentokrát násobně lepší než před 10-11 lety.

Česká vláda migrační pakt formálně odmítá. A dělá velkou chybu, protože pokud by k nějaké migrační krizi skutečně došlo, nezbylo by jí nic jiného než ho tak jako tak používat, protože se podle něj budou chovat všechny státy, se kterými naše země sousedí. Hrát sólo by v takové situaci bylo riskantní, hloupé a nesmyslné.

Ale zpět k energiím. Hormuzská stopka se stala vítanou vzpruhou pro všechny, kdo dlouhodobě i nově podporují dekarbonizaci evropské ekonomiky a sázejí přitom jak na obnovitelné zdroje, tak na jadernou energii. Evropská komise v úterý předložila několik návrhů, jimiž se budou zabývat šéfové států a vlád na schůzi Evropské rady 19. března. A Von der Leyenová v projevu na „jaderném summitu“ tentýž den v Paříži označila – konečně – za hrubou chybu, že se EU odklonila od jádra a od roku 2011 přestala de facto jadernou energetiku podporovat.

Evropskému parlamentu pak ve středu šéfka Komise řekla, že připravuje opatření, která by měla zbrzdit růst cen energií. Chce dál reformovat trh s elektřinou v EU, cíleně využívat státní podpory, ba zastropovat ceny plynu, pokud by se vymknuly kontrole. Vlády by se měly podle ní zamyslet nad vysokým zdaněním pohonných hmot, plynu i elektřiny a ulevit domácnostem i podnikům jeho snížením.

Tato slova by mohla mít uklidňující dopad na panikařící trhy. Ty však budou nadále doslova viset na rtech hlavně Donaldu Trumpovi. Stačil jeden jeho výrok tento týden o tom, že operace brzy skončí, a ceny začaly padat. Problém je v tom, že chování anonymních trhů je stejně nahodilé, iracionální a chaotické jako sám americký prezident. Což jen potvrzuje celkový dojem, že útok na Írán postrádá cíl, postrádá smysl a postrádá, stále více, jakoukoli širší podporu. Nevěří v ni ani spojenci, ale ani sami Američané. Íránci to dobře vědí a nemíní se jen tak vzdát.

Americko-izraelský útok na Írán dopadá na Evropu politicky i ekonomicky a může mít značně neblahé účinky. Evropa se správně drží zpět, vyčkává a přešlapuje. Určitě jí to nedělá dobře, ani to dobře nevypadá. Není to však její boj. Pokud skončí tak, jak vypadají dnes nejpravděpodobnější předpovědi – relativně rychlým americkým odchodem za falešných fanfár – bude to to nejlepší možné východisko.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.