Válka po válce: Česká svoloč v Krkonoších před osmdesáti lety vraždila a rabovala

„Bylo asi 9 hodin ráno, když jsme zahlédli, že otce vedou k pomníku Emila Bönsche vedle boudy. Přivedli také několik sousedů a okolo stáli partyzáni s odjištěnými puškami...“ vzpomíná v knížce Stará vlast: Herlíkovice a Volský důl paní Erika Huthová, dcera Johanna Brauna, správce Klínové boudy. 

Právě stejnojmenná luční enkláva, ležící v nadmořské výšce nad 1200 m n. m. vysoko nad Špindlerovým Mlýnem, se koncem května 1945 stala dějištěm jedné z mnoha lidských tragédií konce války. Svým zasazením do jinak mírumilovného a liduprázdného vysokohorského terénu se ale místům obvyklé poválečné genocidy Němců vymyká.

Původní Klínová Bouda byla založena už roku 1676 na místě někdejší salaše vystavěné dělníky, kteří nosili rudu ze Svatého Petra do Dolního Dvora, aby se měli kde ukrýt před špatným počasím. Na jih orientovaná čtyřicetihektarová louka tak prý vznikla v 17. století jako hospodářské zázemí pro stříbrné doly ve Svatém Petru. Na rozdíl od stejně vysoko položených lučních enkláv nebyly na Klínovkách jen letní boudy, ale horalé tu žili celoročně.

Během rozmachu turistiky na konci 19. století se na každé horské luční enklávě alespoň jedna chalupa přeměnila v horský ubytovací hostinec. Na Klínových boudách vyčerpali zdejší turistický potenciál Hermann Buchberger s manželkou Wilhelminou. 

Na konci 19. století vlastnili dvě nejvýše položené chalupy u turistické cesty, tu horní přestavěli na brzy známou Klínovou boudu. Přímo u nich na zápraží se spojovaly cesty od Pláně, Svatého Petra, Výrovky, Friesových a Rennerových bud.

V roce 1912 bouda vyhořela, ale už o rok později ji Buchbergerové postavili znovu a hned prodali bratrům Bönschovým z Luční boudy. Ti v roce 1926 ustanovili správcem Johanna Brauna z Braunbergu, česky známému jako „Bramberk“ alias „Hnědý vrch“, známý kopec nad Pecí pod Sněžkou. 

Jeho rodina zde úspěšně poskytovala pohostinské služby po celé období první republiky, dokud rozdmýchaná národnostní nesnášenlivost neudělala v závěru 30. let z vrchlových partií Krkonoš frontovou linii, zhusta posetou proslulými obrannými „řopíky.“ Bezbojové odevzdání Sudet německé branné moci po Mnichovu znamenalo také v Krkonoších ještě větší převahu německého obyvatelstva.

Svým charakterem příjemného rekreačního zázemí v týlu se hory na severu staly přirozeným místem odpočinku a rekonvalescence německých důstojníků, zároveň se ale tyhle odlehlé končiny Krkonoš ukázaly být také vhodným místem pro konspirování. Na Boudě na Pláni na dohled od Klínovek osnoval v roce 1944 hrabě von Stauffenberg se svými spolupracovníky později nezdařený atentát na Hitlera.

Svévolné poválečné účtování Čechů s dosavadními německými usedlíky se v Krkonoších odehrávalo ve zvláště zostřené formě. Na hřebenech vládlo stanné právo a po horách se potloukaly samozvané bojůvky nepodléhající centrálnímu velení. 

V těchto skupinách se navíc zhusta vyskytovali jedinci, kteří se horlivou aktivitou snažili zakrýt své prohřešky z doby okupace, resp. zbavit se jejích svědků.

Partyzáni ovládali Špindlerův mlýn nejpozději od 14. května a bylo to nebezpečné místo, byť se tudy fronta nikdy neprohnala. Probíhal divoký odsun a všichni Němci kromě těch, kteří zastávali těžkou práci v lese, byli vyhnáni.

Mnozí byli i mučeni nebo stříleni bez jakéhokoliv soudu, a tato praxe se příliš nezměnila ani po příchodu československé armády. Němým svědkem řádění pomsty v zázemí budiž nenápadná připomínka masového hrobu 36 Němců zastřelených u cesty k dnešnímu areálu ve Sv. Petru.

Nahoře v horách vládl kromě stanného práva zdánlivý klid, lidské neštěstí bylo ale o to koncentrovanější. Osud rodiny Braunovy z Klínovek zaznamenala pro zmíněnou publikaci Stará vlast nejmladší z rodu Erika Huthová –  následující část článku je přímá citace jejích vzpomínek na tehdejší dramatické události.

Krátce poté, co jsem se v květnu 1945 vrátila z totálního nasazení, se k nám do boudy nastěhovalo deset českých partyzánů. Ve stejný den nás opustil český personál, zůstaly jen dvě německé zaměstnankyně a slovenský kočí. Můj otec neodevzdal svoje střelné zbraně, na kterých si velmi zakládal. Zabalil je do naolejovaných hadrů s schoval do jámy s hnojem. Jednalo se o karabinu z 1. světové války, pistoli a vzduchovku.

Kdo partyzány o těch zbraních informoval, nevím. Každý den otce vyslýchali, ale nic jim neřekl. Za držení zbraní tehdy hrozil trest smrti. Když poručík, který vedl výslechy, ujistil otce, že když mu zbraně odevzdá, nic se mu nestane, spadl mu kámen ze srdce. Den před koncem lhůty, 30. května zbraně vykopal a odevzdal je. Měli jsme za to, že je tím vše vyřízeno.

Jenže hned ráno 31. května nechal ten poručík boudu obklíčit. Otce vyvedli ven, matku mě a dvě německé zaměstnankyně drželi v kanceláři pod dozorem.

Když si matka všimla, že otec drží v ruce lopatu, vykřikla. Já jsem v tu chvíli taky pochopila, co se chystá. To přece nemohou udělat, pomyslela jsem si, vždyť mu dali slovo. Otec se zdráhal vykopat si hrob. Protože jsem se musela postarat o svoji zoufalou zhroucenou matku, neviděla jsem, co se následně stalo. Snažili se otci ještě násilím vrazit lopatu do ruky a nakonec ho srazili pažbou pušky.

Potom jsme uviděli naše sousedy Wenzela a Stefana Rennerovi, jak kopají hrob, zatímco otec přecházel pod dozorem před boudou a musel se na to dívat. Co asi musí cítit člověk, který vidí, jak mu kopou jeho hrob? Nikdy nezapomenu na bolest té chvíle. Na co asi otec myslel? Byl v šoku, bílý jako stěna.

Sousedy popoháněli, aby pracovali rychleji, v kamenité půdě to bylo vyčerpávající. Vykopali plochou úzkou jámu a táta tam postával a věděl, co se s ním stane. Všichni, kdo u toho tehdy byli, říkali, že byl statečný. Kolem jedenácté, tedy dvě hodiny po začátku kopání, ho přivedli do boudy a dali mu ještě hodinu na rozloučenou. My tři jsme byli sami na verandě, na terase stáli sousedé. Všichni se museli přijít dívat, všichni byli svědky.

„Dávej pozor na mámu!“ řekl mi otec. „Postarej se o ni. Až se vrátí Erich z války, budete to mít lehčí.“ Potom svlékl svoji koženou bundu, kterou nosil skoro pořád, a řekl mi, ať si ji vezmu, že už ji nebude potřebovat. „Bylo by škoda, kdyby ji…“ Už to nedořekl, protože si pro něj přišli. 

Ještě než prošel dveřmi, pohladil mámu a ještě jednou na nás kývnul. Výstřely jsme neslyšeli. Matku odvedla za hlasitého nářku jedna z našich zaměstnankyň do jejího pokoje, já sama jsem zmateně proběhla boudou s ušima zacpanýma otcovou bundou.

Následující dny byly zlé, pitka následovala pitku – ve sklepě jsme stále měli velkou zásobu alkoholu. O víkendu k nám přišly ženy a holky partyzánů a účastnily se toho také. Přicházely hlavně krást. V ruksacích táhly dolů do údolí naše prádlo, povlečení, všechno, co se dalo odnést. Také tu koženou bundu od táty, kterou jsem jim nechtěla dát, mi vyrvaly z rukou.

„Nechte ji! Je to památka na jejího otce,“ křikl jeden z partyzánů, ale neposlechly ho. Obrátil se rezignovaně ke mně a lámanou němčinou řekl: „Co my tady udělat ne dobře, zlá doba, mizerný lidi.“ Byl to mladý muž s hezkým úzkým obličejem, který mi byl už dříve sympatický, protože se držel stranou a ničeho se neúčastnil.

Na tátův hrob jsme denně dávaly luční kvítí. Když byli partyzáni opilí, za řevu a smíchu na ty kytky stříleli. V polovině června byla většina německých rodin ze Špindlerova Mlýna a okolí odsunuta – mezi nimi všechny ženy včetně nás.

Za samozvanou vendetu na německém horském hospodáři nebyl v souvislosti s později vyhlášenou amnestií na zločiny spáchané v revolučním období nikdo stíhán. A samotná Klínová bouda? V poválečných letech prošla správou různých státních organizací a v roce 1963 zakotvila v „přístavu“ Krkonošských interhotelů. 

Neradovaly se z ní však dlouho – v únoru 1970 vyhořela (po vznícení od dieselového agregátu vyrábějícího elektřinu) do základů. Dnes na jejím dominantním místě vyvěrá pramen pitné vody, která příkrým svahem ke Klínovému potoku řítí proudí i místy, kde zřejmě dodnes leží ostatky Johana Brauna.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.