Před čtyřiceti lety zemřel v Praze básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu a jeden z prvních signatářů Charty 77 Jaroslav Seifert (1901–1986). Jeho pohřeb se stal celonárodní událostí – málokdo z lidí v davech před svatou Markétou na Břevnově ani pak na hřbitově v Kralupech ovšem tehdy tušil, že je poslední rozloučení podrobeno bedlivému dohledu příslušníků státní bezpečnosti, která „slyšela, co jiní neslyší“. Co všechno se dělo skryto očím veřejnosti nejen na ostře sledovaném Seifertově pohřbu po jeho smrti, ale už dávno předtím za jeho života?
Jaroslav Seifert (*1901) vstoupil do Komunistické strany Československa jako dvacetiletý krátce po jejím založení, ale byl z ní vyloučen v roce 1929, hned po převzetí stalinistickým křídlem v čele s Klementem Gottwaldem a jejím napojení na ruské bolševiky.
Spolu s Ivanem Olbrachtem, Helenou Malířovou, Stanislavem Kostkou Neumannem, Josefem Horou, Marií Majerovou a Vladislavem Vančurou tehdy podepsal tzv. Manifest sedmi – protestní dopis spisovatelů proti bolševizaci strany po jejím pátém sjezdu. Ironií osudu je, že později, po komunistickém puči v únoru 1948, někteří ze signatářů s touto stalinistickou KSČ aktivně spolupracovali.
Jaroslav Seifert byl také jednou z prvních veřejně známých osobností, které v polovině padesátých let vystoupily s požadavkem na propuštění politických vězňů (nejen) z řad básníků a spisovatelů. Také jako jeden z prvních podepsal Chartu 77.
V roce 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, jako první a dosud jediný Čech. Tehdejší komunistický režim se k této světové poctě stavil s rozpačitou rezervovaností – oficiální tisk o této světové události informoval krátkým odstavcem mimo hlavní stranu (konkrétně třeba Rudé Právo až na straně 7).
Přitom Seifert byl básníkem, kterého národ skutečně miloval, bez jakékoli pomoci oficiální propagandy. Dnes je již těžko představitelné, že jeho sbírky básní vycházely v nákladech čtvrt milionu výtisků a byly okamžitě rozebrány. Srovnat se to – pro současnou dobu a mladší čtenáře – dá možná s tím, jako kdyby měl dnes řádově podobný počet followerů a shlédnutí na sociálních sítích.
Vedle jiných poct se (již roku 1966) stal laureátem státního ocenění Národní umělec, čímž získal „nárok“ na státní pohřeb. Komunistický režim se tak po jeho skonu (10. ledna 1986) dostal do schizofrenní situace, kdy musel vystrojit poslední rozloučení svému dlouholetému kritikovi. Zhostil se toho se svou příslovečnou „šmírácko-bonzáckou“ důkladností.
Básník pod neustálým dohledem StB
Komunistická tajná policie se o Jaroslava Seiferta zajímala dlouhodobě. První svazek na něj zakládá již v roce 1956, následuje další rozpracování, ukončené v roce 1961.
Po jeho podpisu Charty 77 je sledování obnoveno ve svazku s registračním číslem 12833 a krycím jménem Lípa. A po udělení Nobelovy ceny je z kategorie „prověřovaná osob“ převeden na vyšší formu rozpracování do signálního svazku.
V praxi to znamenalo, že mu do bytu namontovali prostorový odposlech a byla na něj nasazena sledovačka. Celý rozsáhlý svazek byl po jeho smrti uložen do archivu pod archivním číslem 790153 MV a je možné jej studovat v Archivu bezpečnostních složek.
Celou organizaci posledního rozloučení s básníkem dostala na starost Státní bezpečnost. Ta měla zaručit, že doslova „nebude zneužito jeho pohřbu k protisocialistickému vystoupení“.
Samotné rozloučení mělo po dohodě s jeho dcerou Johanou Seifertovou proběhnout ve třech fázích. První byl státem organizovaný pohřeb v Domě umělců. Následně měly být ostatky básníka převezeny do Břevnovského kláštera, kde měl proběhnout církevní obřad, který měl sloužit kněz Alois Kánský, a po němž měla být rakev uložena v rodinném hrobě v Kralupech nad Vltavou.
Tajná policie vypracovala seznam úkolů, kterými chtěla zabránit, aby se při rozloučení jakkoli připomněla Seifertova signace Charty 77. K tomu měla sloužit následující opatření.
„Zajistit, aby veškeré květinové dary byly předávány jen přítomnému pracovníku Pohřební služby a vlastními prostředky zabezpečit kontrolu nápisů na stuhách, zabezpečit kontrolu textů na kondolenčních listinách, které po ukončení obřadu budou předány rodině. Případné závadné texty podle možnosti vyřadit, prostřednictvím VI. S SNB (Správa zpravodajské techniky – pozn. aut.) zajistit dokumentaci účastníků obřadu v Domě umělců a v kostele sv. Markéty – fotodokumentaci a odposlech, dbát, aby v průběhu těchto obřadů nevystoupil se smutečním projevem někdo z Charty, agenturními prostředky bude zabezpečen nerušený průběh církevního obřadu v kostele sv. Markéty, kam rodina zesnulého zve smuteční hosty.“
Celý soubor opatření navrhl náčelník Správy pro boj proti vnitřnímu nepříteli plk. Zdeněk Wiederlechner a schválil genmjr. Ing. Alojz Lorenc.
Dcera Jaroslava Seiferta Johana se domluvila s páterem Aloisem Kánským na bohoslužbě v Břevnovském klášteře. Pochopitelně netušila, že jde o agenta Státní bezpečnosti s krycím jménem Petr. Ten okamžitě oznámil návštěvu svému řídícímu důstojníkovi a společně připravili scénář rozloučení, aby co nejvíce vyhovoval potřebám tajné policie.
Kánský slíbil, že umožní vystoupit pouze Josefu Kemrovi a Otu Sklenčkovi. S tím jeho řídící důstojník npor. Luděk Olexa souhlasil. Nenapadlo ho totiž, že Josef Kemr je hluboce věřící člověk a svou smuteční řeč zakončí větou: „Je-li s námi Bůh, kdo je proti nám?“ Ale nepředbíhejme.
Na kontrole průběhu celého smutečního shromáždění se podílelo jednadvacet příslušníků třetího odboru čtvrté správy, tedy tzv. sledovačky, a celkem bylo použito osm osobních vozů. Dále byly přítomny desítky uniformovaných příslušníků SNB – Sboru národní bezpečnosti.
Podle svědectví Jaroslava Krejčího, který na přání rodiny Seifertových celý průběh pohřbu fotografoval, pouze jediný z desítek uniformovaných policistů zvedl ruku k pozdravu, když kolem něj projížděla rakev s tělem básníka.
Tajná policie hodnotila průběh akce jako svůj úspěch: „V 8.00 hod byl otevřen Dům umělců pro veřejnost. Na rozloučení se Seifertem čekalo již asi 100 osob. V prostorách před Domem umělců prováděl natáčení západoněmecký televizní štáb ARD, vedený D. Müllerem.
Současně jeho pracovníci uskutečnili několik rozhovorů s přítomnými občany. Rovněž byli v tomto prostoru zjištěni Václav Havel, Olga Havlová, Jan Štern, Jiří Hájek, Lenka Procházková...“
Zpráva ze sledování pokračuje časově detailním popisem událostí:
„V 8.30 prošel bývalý předseda zrušené Jazzové sekce Karel Srp se dvěma členy, kteří byli označeni odznakem organizace.
Kytička s věnováním JS byla zajištěna. (…) Celkem se zúčastnilo rozloučení asi 3 500 – 4 000 osob. Přibližně 800–1 000 osob nebylo vpuštěno vzhledem k uzavření Domu umělců před zahájením státního pohřbu.
Tato situace vyvolala nespokojenost u několika občanů, kteří se dožadovali vstupu. Po provedených opatřeních tyto projevy ustaly (…)
V 10.50 hod. byl zjištěn na desce označující Filozofickou fakultu UK nápis rtěnkou nebo fixem ve znění ‚Jana Palacha‘. Nápis byl ihned odstraněn.“
Rozloučení v chrámu na Břevnově proběhlo – až na onu větu z projevu Josefa Kemra – k naprosté spokojenosti Státní bezpečnosti. Agent Petr přesně dodržel scénář schválený tajnou policií.
Po převezení rakve do Kralup nad Vltavou se pokusili Václav Havel a Vlasta Chramostová položit na hrob kytici jménem Charty 77. Nebyli však vpuštěni na hřbitov s odůvodněním, že na kytici je trikolora.
Během čekání před hřbitovem na místo přijela dopisovatelka agentury AFP Paula Jeuvenel. Václav Havel a Vlasta Chramostová ji požádali, aby kytici na hrob odnesla, čemuž vyhověla. Následně byl zadržen student Zdeněk Pokorný, který se pokusil hrob vyfotit. Byl mu zabaven film, a kytici odnesli příslušníci Státní bezpečnosti.
Na organizaci celého rozloučení s Jaroslavem Seifertem se podílely desítky příslušníků StB, byl nasazen odposlech a masivní sledování účastníků pohřbu – a to v době, kdy v Sovětském svazu začínala Gorbačovova perestrojka. Nikoho z přítomných jistě nenapadlo, že totalitnímu komunistickému režimu v té době zbývají už necelé čtyři roky do zhroucení.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
