75 let Svobodné Evropy: Geniální trik s alobalem zmátl i StB. Tak Češi přelstili komunisty

Před pětasedmdesáti lety se na americký svátek dne nezávislosti 4. července poprvé ozvala v éteru rozhlasová stanice Svobodná Evropa. Její zkušební vysílání tehdy ve 21:07 zachytila československá odposlechová služba. Celou relaci v trvání asi třiceti minut si nahrála na magnetofonový pásek.

Do éteru se první pořad Svobodné Evropy šířil z nákladního vozu „zaparkovaného“ na polní cestě u obce Lampertheim nedaleko Mannheimu, na kterém byl umístěn krátkovlnný vysílač „Barbora“ o výkonu 7,5 kilowattů.

Následovalo několik dalších zkušebních relací, při kterých technici kontrolovali slyšitelnost vysílání na území Československa. 

Od prvního května 1951 už pak Rádio Svobodná Evropa vysílá do Československa pravidelně každý den, na několika krátkovlnných pásmech a také na střední vlně 416 metrů.

Již za druhé světové války vysílaly do Československa rozhlasové stanice Hlas Ameriky, BBC nebo moskevský rozhlas. Za jejich poslech hrozil v protektorátu Böhmen und Mähren i trest smrti. 

Rozhlasové přijímače byly již před válkou centrálně evidované, a okupační úřady všechny majitele vyzvaly, aby je donesli na příslušný úřad, kde jim byla zablokována možnost poslouchat na pásmech krátkých vln a přístroje byly opatřeny úřední pečetí. Kromě toho nacistický režim vysílání cíleně rušil vlastními vysílači.

I přes tato opatření se zahraniční rozhlasové stanice těšily značnému zájmu posluchačů. 

Tehdejší rozhlasové přijímače byly sestaveny z elektronek a vyžadovaly drátovou anténu a zároveň uzemnění. 

Právě mezi tyto dva prvky se vložila cívka, které se podle jména britského premiéra říkalo „Churchilka“, a tím bylo možné poslouchat pořady vysílané v krátkovlnných pásmech i na úředně zapečetěných přijímačích.

Komunistický režim se okamžitě po zahájení vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa zachoval stejně jako ten nacistický. Začal rozhlasové vysílání cíleně rušit.

Již před spuštěním Svobodné Evropy byly rušeny relace BBC, Hlasu Ameriky, rádia Bělehrad, rádia Bílá Legie, rádia Paříž, rádia Madrid, rádia Řím, rádia Vatikán, Deutsche Welle a dalších.

Rušení středních vln (ty se šíří rovně od vysílače k přijímači a pouze v nočních hodinách dochází k jejich odrazu od ionosféry) nepředstavuje velký problém a jejich rušení je technicky celkem snadné. U krátkých vln je tomu zcela jinak. 

Přes den jsou pro vysílání využívána pásma vlnových délek 13, 16 a 19 metrů. Zatímco pozemní vlna dosáhne nejdále patnáct kilometrů i u velmi silných vysílačů, dochází odrazem od ionosféry k šíření vln na velmi dlouhé vzdálenosti i několika tisíc kilometrů. 

Při západu slunce se odrazivost ionosféry mění a k optimálnímu šíření jsou využívána pásma vlnových délek 25, 31, 41 a 49 metrů.

Rozhlasová stanice Svobodná Evropa postupně vybudovala síť vysílačů v portugalské Glorii, které měly ideální vzdálenost pro posluchače v Československu.

Komunistický režim tedy potřeboval pro účinné zamezení poslechu na krátkých vlnách mezinárodní pomoc. Tu mu ochotně, na základě smluv, poskytoval Sovětský svaz. A na oplátku zase československé rušičky „hučely“ do vysílání Rádia Svoboda v ruštině.

Právě specifický způsob šíření krátkých vln představuje při jejich rušení velký technický problém. Jak se během dne mění podmínky pro odraz vln od ionosféry, rozhlasová stanice plynule přechází na frekvence, které nejlépe vyhovují pro šíření signálu. 

Rušící stanice, v tomto případě dálkové rušičky československého vysílání Rádia Svobodná Evropa, musí pochopitelně vysílat na stejné frekvenci jako rozhlasová stanice. 

Rušící vysílače byly umístěny za pohořím Ural, aby byla dodržena potřebná vzdálenost od Československa, a vzhledem k časovému posunu se signál rušících vysílačů odrážel podstatně méně než signál rozhlasové stanice.

Proto byla vybudována síť místních rušiček u velkých měst. V Praze jí byla rušička „Zuzana“, jejíž anténní stožár vyčníval na pražském Strahově vysoko nad město.

Překonat komunistické rušičky byl od počátku vysílání úkol jak pro techniky Rádia Svobodná Evropa, tak pro domácí posluchače. 

Na straně vysílání byly používány kompresory dynamiky, které zajišťovaly, že signál byl vždy na nejvyšší možné „hlasitosti“. Pokud byla vysílána vážná hudba, zněla skladba po celou dobu stejně silně.

Daleko účinnější však byla opatření na straně posluchačů. Rušení bylo velmi oslabené hlavně odpoledne při západu slunce a ráno před svítáním, pro již výše popsané vlastnosti šíření krátkých vln. 

V tu dobu představovaly největší problém místní rušičky ve velkých městech.  Řešení bylo překvapivě jednoduché. Stačilo vyrobit směrovou anténu z koaxiálního kabelu a nasměrovat ji jižním směrem, kde se nacházely vysílače. 

Rušička, která byla bokem k tomuto směru, rázem utichla. Návod na stavbu antény Směrovka 84 vysílala rozhlasová stanice Svobodná Evropa (viz ZDE).

Ještě jednodušším a v podstatě geniálním řešením byla konstrukce z papírové krabice obalené alobalem. Návod vyšel v samizdatovém časopise Jazzstop. 

V knihovně Libri prohibiti je ale uložen cyklostilovaný návod na stavbu podobné krabice velmi pravděpodobně pocházející od techniků Rádia Svobodná Evropa z šedesátých let, který byl rozmnožen a zasílán v masovém měřítku do Československa.

Do krabice se vložil tranzistorový přijímač a kolem ní se vytvořila cívka z alobalu proložená igelitem. Vznikl tak rezonanční obvod, který dokonale vyrušil pozemní vlnu rušičky.

„Přístroj“, který stál posluchače doslova několik korun, dokonale eliminoval milionové náklady komunistického režimu na potlačení šíření svobodných a pravdivých informací.

V Archivu bezpečnostních složek se nachází záznam z roku 1955, ve kterém agent Státní bezpečnosti Pavel Kroulík udává pracovníka výzkumného ústavu národního podniku TESLA Víta Bláhu: 

„Ing. Bláha sestrojuje rámové antény na odrušení rušení Svobodné Evropy, na dlouhých vlnách. (zde si udavač spletl krátké vlny s dlouhými, na kterých Svobodná Evropa nikdy nevysílala, pozn. aut.) 

Jednu takovou anténu dal do používání svému otci. Ing. Bláha. Ten se mi zmínil, že nasměrováním dlouhovlnné rámové antény jest možno dokonale odladit rušičku z jednoho směru a poslech jest pak rušen toliko druhou rušičkou, která jest značně slabší.“ 

Naštěstí za poslech Svobodné Evropy hrozil v komunistickém Československu maximálně kriminál, nikoli trest smrti.

Když Státní bezpečnost provedla v říjnu 1987 domovní prohlídku u Jiřího Gruntoráda, jednou ze zabavených položek byla i krabice obalená alobalem pro nerušený poslech vysílání Rádia Svobodná Evropa. 

Estébáci onu krabici označili za „primitivní zařízení na rozmnožování dokumentů“ a poslali ji do kriminalistického ústavu na analýzu. 

Pražští kriminalisté vypracovali zprávu, ve které konstatují, že zařízení nemůže sloužit k rozmnožování písemností, protože se na něm nenachází žádná barva a jeho účel je tak zcela nejasný. 

Při jednom výslechu v Bartolomějské ulici byl signatář Charty 77 Otakar Veverka obviněn vyšetřujícím estébákem, že pomocí té krabice rozmnožuje letáky. Estébák sebevědomě prohlásil, že ví, jak se pomocí této krabice letáky tisknou. Škoda, že to neprozradil, nikdo jiný na to dosud nepřišel.

Celý pracně budovaný systém rušení zahraničního rozhlasu, který stál každoročně miliony korun, se postupně rozpadal a technicky zaostával. 

Vysílače byly dávno za svojí plánovanou životností a pro režim představovalo rušení stále větší mezinárodní problém. 

Podobně jako snaha o rušení západoněmeckého a rakouského televizního vysílání v padesátých a šedesátých letech ani rušení rozhlasu neochránilo komunistický režim před šířením pravdivých a nezávislých informací.

Na přímý příkaz z Moskvy československé rušičky v prosinci 1988 definitivně utichly, jako poslední z celého komunistického bloku, kterému už zbýval poslední rok života. 

Jak jednou zavzpomínal první programový ředitel Rádia Svobodná Evropa Pavel Tigrid: „Nikdy jsem nepochyboval, že nad komunisty zvítězíme, protože jsme říkali pravdu a oni lhali.“

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.