KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Aktivistická kampaň napadající řádně proběhlou veřejnou soutěž na rekonstrukci železničního spojení mezi Výtoní a Smíchovem neusíná ani před parlamentními volbami. Právě naopak. Nátlakové skupiny sdružené pod iniciativou Nebourat.cz tlačí na odcházejícího ministra dopravy Martina Kupku, aby o ožehavé situaci okolo (ne)bourání starého železničního mostu pod Vyšehradem rozhodl ještě do voleb. Bude vítězný projekt nového železničního spojení následovat osud letenského „Blobu“ a dalších nerealizovaných architektonických unikátů?
„Neumím si představit, že by probíhající humbuk nějak ovlivnil běžící procesy navazující na proběhnuvší soutěž. Jak by to v praxi udělali procesně? Museli by obejít úplně všechno, co se dosud udělalo, zaplatilo, schválilo...“ prohlásil už dříve architekt Jaroslav Wertig a člen výběrové komise v soutěži na nový most v reakci na údajné dřívější vyjádření ministra dopravy Martina Kupky, že ohledně dalšího postupu rozhodne na základě takzvaného posouzení vlivů v kontextu světového dědictví (HIA).
Kupka podle něj nikdy nic takového neřekl a ani nemá šanci stavbu reálně ovlivnit. „Tuto podmínku [že se nový most stavět nebude, ale bude se rekonstruovat v souladu s HIA – pozn. red.] si vymysleli sami. Přitom to, co vytvořili, neodpovídá dopravním ani urbanistickým potřebám, ale jejich záměru.“
Ano, požadovanou třetí kolej se odpůrci proběhlé soutěže rozhodli vyřešit samostatnou mostovkou vedle stávajícího mostu, čímž by vznikl architektonický paskvil. Nejraději by však třetí kolej vůbec nerealizovali, což je zase z kapacitních důvodů nesmysl z pohledu investora, tedy státní společnosti SŽ (Správa železnic, dříve Správa železniční dopravní cesty).
Opakování geneze „kauzy“ železniční most by bylo nošením železného šrotu do sběrných surovin, ostatně přečíst si o ní můžete více v našem článku ze začátku července.
Nekonečný příběh
Zkráceně řečeno: věc stojí tak, že proběhla řádná architektonická soutěž (přesněji řečeno „soutěžní dialog“) na rekonstrukci celého podvyšehradského soumostí. Došlo k zapojení široké odborné veřejnosti, zohlednění všech zásadních hledisek a velmi podstatným detailem také je, že rozhodujícím hodnotícím kritériem nebyla nejnižší cena, což bývá obvyklé. Na české poměry prostě „křištálově čistá“ veřejná soutěž.
Jádro pudla tkví v tom, že celý proces nebyl příliš šťastně komunikován směrem k široké veřejnosti, a ta pak už – za mocného lobování aktivistických skupin, které se cítily být „vynechány“ nebo prostě „nevyhrály“ – nabyla dojmu, že se zase někde o něčem důležitém rozhodlo „o nás bez nás.“
Zvláště pozoruhodné je, že se proti vysoutěženému projektu rekonstrukce obrátily i skupiny, které byly členy výběrové komise – konkrétně památkáři.
Jasná záležitost se postupně zvrhla v naprosto absurdní drama, na jehož konci by si odpůrci proběhlé soutěže představovali prakticky zachování současné nevyhovující utilitární stavby z 19. století bez větších změn. S trochou nadsázky řečeno prostě jen odrezit, natřít a jedeme dál.
Nemocná společnost
Teď ale k nejhlubšímu jádru pudla, tedy neustálému zpochybňování regulérně proběhnuvších procesů a nárokovosti do všeho „kecat“. Nezaměňujme toto s vážnými pojmy jako jsou „demokracie“ a „svoboda.“ Není to nic jiného než zpovykanost a nedostatek odpovědnosti k budoucím generacím i prosté lidské soudnosti.
Tři a půl dekády od sametové revoluce jsme pány svého osudu. Po pětatřicet let máme svobodu tvořit si svět podle svých představ. Naše země se za tu dobu opravdu značně proměnila. Přesto, když se rozhlédneme, cítíme jisté nepříjemné mravenčení.
Naplňuje současnost naše představy? Jsme sebevědomou zemí, navazující na odkaz tolik adorované první republiky a starého Rakouska? Nebo je náš pokrok spíše ztuhlý, pomalý a neschopný držet krok s dobou?
Tyto pochybnosti se prohlubují, když se srovnáváme s jinými zeměmi, které před 35 lety stály na podobné startovní čáře a na něž jsme se dívali (a stále zcela nepatřičně díváme) svrchu. Zpoza pivní opony obklopující mysl českých lidí zjevně není vidět dál než do nejbližšího Lidlu.
Kam se poděla energie prvních postrevolučních let? Proč počáteční elán vystřídala apatie, která přerostla v napětí plné nedůvěry a agresivity? Proč po tolika letech nemáme hotovou klíčovou infrastrukturu, fungující justici nebo reformy školství, zdravotnictví či penzí? Proč nejsme schopni plně čerpat evropské fondy? Proč talentovaní lidé odcházejí za lepšími příležitostmi jinam?
Strach z vlastní odpovědnosti
Hledáme viníka a často ukazujeme na „někoho jiného“. Pravda však je, že odpovědnost nese každý z nás. Současný stav země odráží naše volby a činy. Možná si to uvědomujeme, a proto nás trápí pocit méněcennosti, který nás brzdí.
Ze strachu z chyb jsme vytvořili složitý systém pravidel a institucí, který nás má chránit, ale místo toho ztěžuje subjektům zainteresovaným na stavbách život i práci. Nikde jinde to není vidět lépe než ve veřejném stavebním sektoru.
Nepřehledná legislativa, zdlouhavé procesy a nerozhodnost úředníků jsou každodenní realitou. Dlouhé povolovací řízení jasně ukazují naše zaostávání za jinými zeměmi, a těžko se o tom mluví s veřejností. Pokud jde o Prahu, nebavíme se jen o železničním mostě, ale také o mostě Libeňském či „Novém hlaváku“ a trase metra D.
Všem těmto nezbytným, veřejně prospěšným stavbám, stejně jako rozvoji dálniční sítě, stojí v cestě donekonečna obstruovaná stavební řízení.
Kde nestačí prostý lidský rozum, měla by nastoupit patřičná právní úprava, která je bohužel stále nevyhovující. Stavíme tedy dlouho a tím pádem i velmi draho i ve srovnání se zeměmi jako Polsko, Slovensko nebo Rumunsko. Proto všechno je potřeba upozorňovat na konkrétní problémy a ukazovat, kde systém selhává.
Případy jako železniční mosty na Výtoni odhalují nejen systémové nedostatky, ale i rozpor mezi skutečností a jejím obrazem v médiích a na sociálních sítích, kde dokáží pole zcela ovládnout sofistikovaně pracující nátlakové skupiny s vlastními záměry.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
