USA už nejsou lídrem, kterého známe. A Evropa to brzy pocítí

Jak již bylo řečeno, Spojené státy vyšly z bojů v Pacifiku, v severní Africe a v západní Evropě jako dominantní světová mocnost a přirozený lídr Západu a také jako ochránce západní Evropy před rozpínavostí sovětského komunismu.

Nebýt USA, pravděpodobně by Stalinovy armády ve druhé polovině čtyřicátých let došly až k pobřeží Atlantiku, případně by prosazovaly svůj vliv v západní Evropě nepřímo, prostřednictvím místních komunistických stran; nezapomínejme na to, že zejména ve Francii a v Itálii byly komunistické strany jistou dobu ve vládě a obecně patřily k nejsilnějším v těchto zemích.

Trumanova doktrína (1947), která zanedlouho přerostla v obecnou doktrínu „zadržování komunismu“, Marshallův plán (1948), jenž zásadním způsobem napomohl ekonomické resuscitaci západní Evropy, a ustavení Severoatlantické aliance (NATO vzniklé v roce 1949), která se stala bezprecedentním garantem západoevropské bezpečnosti, byly tři hlavní pilíře americké angažovanosti na našem kontinentě.

Ty v zásadě fungovaly až do konce studené války z přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Rozsah a záběr amerického angažmá byl tak velký, že Západoevropané nikdy nebudou Američanům schopni v dostatečné míře vyjádřit svoji vděčnost…

Zatímco v západoevropských vládách našli Američané své blízké spojence, s nimiž nakonec dokázali vždy najít společnou řeč i po více či méně vážných roztržkách typu Suezská krize z roku 1956 nebo neshody s Francií v šedesátých letech, kdy prezident de Gaulle vyvedl tuto zemi z vojenských struktur NATO, v ostatních částech světa tak úspěšní nebyli.

Vznik komunistické Číny v roce 1949 je dodnes pokládán za největší porážku americké diplomacie a USA vůbec od konce druhé světové války. Neslavně skončila i vietnamská válka z přelomu šedesátých a sedmdesátých let; její konec a pád Saigonu do rukou severovietnamských komunistů patří k největším psychickým traumatům moderních dějin USA.

Ani skutečnost, že se na Kubě – na „americkém dvorku“ – adaptoval proto-komunistický či komunistický (anebo totalitní) režim, nelze považovat za úspěch Washingtonu, a tak bych mohl pokračovat dál a dál.

V zásadě však platí, že vítězství ve studené válce, pád komunistického bloku a rozpad samotného Sovětského svazu na počátku devadesátých let učinily z USA nepopiratelně, ve všech ohledech (politicky, ekonomicky, vojensky atd.) světovou mocnost číslo jedna v takové míře, že to některé prominentní politology, jako například Francise Fukuyamu, vedlo k tezi o „konci dějin“ a celosvětovém triumfu západní liberální demokracie. Jak se ale brzy ukázalo, jednalo se o pouhou iluzi, jež vycházela mimo jiné i z měnící se role USA ve světě.

Spojené státy americké jsou dnes v řadě ohledů logicky jinou zemí než před osmdesáti lety, v roce 1945. Primárně se změnily zevnitř. Jedním z nejdůležitějších procesů v celých dějinách USA byla postupná desegregace americké společnosti, která symbolicky vyvrcholila zvolením Baracka Obamy prezidentem, prvním Afroameričanem v této funkci.

Ani tato skutečnost ale nemění nic na tom, že USA jsou v mnoha ohledech stále ještě rasově rozdělená země; zejména demokratická levice mluví nezřídka o „institucionalizovaném rasismu“ v řadách policie atd. Řada sociologických výzkumů potvrzuje, že být Afroameričan či Hispánec znamená v mnoha případech horší přístup ke vzdělání, bydlení, práci atd. Cesta, na kterou razantně vykročila Rosa Parksová v padesátých letech, zdaleka neskončila.

Vnitropoliticky jsou dnešní Spojené státy pro změnu více rozdělenou zemí než v roce 1945, kdy Američany spojovala touha po vítězství ve válce, respektive vítězství samotné. Dnešní střety stoupenců hnutí MAGA (Make America Great Again), spojeného s Republikánskou stranou a prezidentem Donaldem Trumpem, s demokraty, zejména se zástupci demokratické levice, jež představuje například kalifornský guvernér Gavin Newsom, jsou mimořádně vyhrocené.

Docela nedávno se psalo dokonce o hrozbě občanské války; k diskusím na toto téma ostatně přispívá i sám prezident Trump, odhodlaný posílat do měst, v nichž vládnou, nejen podle něj, chaos a násilí, jednotky Národní gardy.

To pro změnu ostře odmítají demokratičtí guvernéři a starostové těchto měst. Amerika je zkrátka, svým způsobem, stejně jako v šedesátých letech minulého století, znovu ve válce, možná v intenzivnější válce než tenkrát, a to je co říct.

Nás ale zajímá především to, jak se změnila role USA ve světě. Úřadující politická reprezentace ve Washingtonu (prezident Donald Trump, viceprezident James David Vance a ministr zahraničí Marco Rubio) vidí hlavního konkurenta a nepřítele, a to nejen dnes, ale i v budoucnu, v komunistické Číně. A nelze se jim divit.

Další oblasti, které vládu USA mimořádně zajímají, jsou Blízký a Střední východ, kde mají nejbližšího spojence (Izrael) i největšího nepřítele (Írán), a které jsou neuralgickým bodem dnešní světové politiky, podobně jako Indie nebo region definovaný jako Indopacifik.

Ve vztahu k Evropě je dnešní americká vláda, na rozdíl od té z první poloviny čtyřicátých let, naopak poměrně vlažná. Neměli bychom ovšem zapomínat na skutečnost, že když nacistické Německo napadlo na sklonku léta 1939 Polsko a poté na jaře 1940 skandinávské státy, Francii a Velkou Británii, zůstaly USA blahovolně neutrální a spokojily se s materiální pomocí, s tzv. Zákonem o půjčce a pronájmu (Land-Lease Act).

Tato pomoc však byla tak rozsáhlá, že umožnila především ostrovnímu státu přežít nejtěžší období války (od konce léta 1940 do konce roku 1941), což by jinak bylo jen stěží možné. Stejně tak nezapomínejme na to, že USA vstoupily do války teprve po napadení ze strany šintoistického Japonska a po vyhlášení války ze strany Německa v prosinci 1941. Do té doby tomu bránil především izolacionisticky „naladěný“ Kongres.

Během války samotné a po jejím skončení ale byla role USA v západní a zčásti střední Evropě (Spolková republika Německo), jak jsem již uvedl, docenitelná. V současné době tomu tak není. Prezident Donald Trump sice na posledním summitu NATO v Nizozemsku potvrdil americké závazky vůči alianci, spojil to ale s podstatným vzrůstem výdajů na obranu ze strany evropských států NATO.

To je zcela v pořádku; čas „černého pasažérství“ Evropy je definitivně u konce. Mnohem větší starost než Trump sám Evropanům dělá jeho viceprezident a možný nástupce, již zmíněný James D. Vance, jenž je na rozdíl od Trumpa, který projevuje tu a tam jistý „transatlantický sentiment“, čirým izolacionistou. Bude-li v roce 2028 prezidentem zvolen Vance, budeme, obávám se, na Trumpa ještě rádi vzpomínat.

Ruská agrese na Ukrajině Donalda Trumpa příliš nezajímá, spíše jej obtěžuje. Pokusy přimět Vladimira Putina k mírovým jednáním vyzněly prozatím do ztracena, Trump je navíc podle řady komentátorů ruskému diktátorovi nakloněn víc, než je zdrávo.

Evropě tak nezbude než pomoci Ukrajině, nechce-li, aby se pod sílícím ruským tlakem zhroutila sama, což bude v řadě ohledech bolestivé; navíc je velkou otázkou, jsou-li zpohodlnění a ztloustlí (fakticky i obrazně řečeno) Evropané k něčemu takovému ochotni.

Shrnuto a podtrženo: Amerika stále ještě dominuje světu, vojensky dokonce více než kdykoli předtím, současně je ale stále méně ochotná myslet na okolní svět, pokud jí to nepřináší bezprostřední či výhledový konkrétní prospěch.

Donald Trump a James D. Vance jsou absolutní mocenští pragmatikové uvažující především ve stylu „má dáti – dal“. V tomto ohledu se od Franklina D. Roosevelta, Harryho S. Trumana, Ronalda W. Reagana či George Bushe staršího i mladšího, Billa Clintona a dalších šéfů Bílého domu významně liší.

Je třeba se s tím smířit (místy až komické kvílení, že se prezidentkou nestala Kamala Harrisová, mimochodem velmi slabá kandidátka, ničemu nepomůže) a pracovat s touto skutečností k vlastnímu prospěchu. Zda je toho současná Evropa schopna, si ale nejsem jist.

Pokud jde o USA (MAGA není projekt na jednu generaci politiků, nic si nenalhávejme), jejich role ve světové politice bude podle mě výrazně jiná než doposud. Budoucí Amerika bude myslet takřka výhradně na sebe, spojence si bude vybírat ryze pragmaticky, nikoli (ani trochu) idealisticky, nebude si hrát na „světového četníka“, protože k tomu nemá důvod a nemá na to ani peníze.

Bude to prostě America First se vším všudy. Bude to jiný svět. Pro nás docela jistě méně bezpečný, se spoustou rizik, která jsme v uplynulých desetiletích většinou nemuseli řešit. Bude to ale svět, ve kterém Evropa, naše Evropa, může konečně dospět. Je nejvyšší čas.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.