Za přísnými předpisy a ideologickou fasádou komunistické Státní bezpečnosti se skrýval svět plný korupce, chaosu a bizarních praktik. Přestože režim bedlivě dbal na řízení svých ozbrojených složek, což dokládají směrnice jako A-Oper-II-1 pro spisovou agendu, skutečnost na některých odděleních tajné policie se od oficiální doktríny radikálně lišila. Případ pražského „hotelového“ oddělení StB, které mělo na starosti sledování cizinců, odhalil na počátku 70. let otřesné poměry: od ignorování směrnic a zneužívání pravomocí až po otevřenou korupci a proměnu operativní práce v osobní služby a prospěchářství.
Říkávalo se – rodným jazykem našeho ústředního geopolitického vzoru – že „Кадры решают всё“ = kádry řeší vše. Jedna z archivních zpráv inspekce československého ministerstva vnitra ze 70. let 20. století nabízí unikátní pohled do vnitřního fungování tajné policie i na krize, jež ji provázely – zejména v momentech, kdy se kádry skutečně ukázaly jako ten zásadní element, který „řešil vše“, ovšem jinak, než bylo zamýšleno.
Úvod: Regulace a realita Státní bezpečnosti
Každá ozbrojená složka státu je svázána mnoha předpisy a směrnicemi. Stejně tomu bylo i s komunistickou Státní bezpečností, jejíž činnost se řídila tzv. „Operami“. Pro spisovou agendu se předpis jmenoval A-oper-II-1 a pro řízení spolupracovníků a vedení spisové agendy. Vývoj směrnic je podrobněji popsán ZDE.
Organizační vývoj a krize StB
Po skončení druhé světové války byla československá Státní bezpečnost organizována pomocí tzv. ZOBů (Zemských odborů bezpečnosti). Se vznikem Ministerstva národní bezpečnosti (MNB) se struktura tajné policie přenesla do tohoto nově vzniklého úřadu a Ministerstvu vnitra (MV) zůstala „pouze“ správní činnost. K opětovnému sloučení MV a MNB došlo v roce 1953.
Po procesu se „Spikleneckým protistátním centrem Rudolfa Slánského a spol.“ v roce 1952, kdy komunistická justice zavraždila generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského a dalších deset, většinou vysoce postavených členů strany, si stranické špičky uvědomily, že jim tajná policie přerostla přes hlavu. Dokonce v ní existovalo oddělení pro vyhledávání zrádců ve vedení KSČ.
V roce 1953 se ministrem vnitra stal ambiciózní Rudolf Barák – o devět později zatčený a uvězněný ve vykonstruovaném procesu a následně odsouzený k patnácti letům vězení. Právě jeho nástup na vnitro přinesl změnu v organizaci Státní bezpečnosti: zavedení registračních protokolů pro evidenci všech svazků, které tajná policie vedla, a oddělení složek vyšetřování od operativních. Struktura, která byla v roce 1954 vytvořena, se v podstatě zachovala až do pádu režimu v roce 1989.
Stejně jako procházel socialistický režim nejrůznějšími krizemi, způsobenými jak domácími událostmi (například měnovou reformou), tak i zahraničními, z nichž nejvýznamnější byla okupace ČSSR v srpnu 1968, procházela krizemi i tajná policie.
První hluboká krize se projevila na podzim 1956 v souvislosti s povstáním maďarského lidu proti komunistickému režimu. Během něj bylo povstalci zlikvidováno asi dvacet procent příslušníků maďarské tajné policie ÁVH.
Zde je dobré připomenout, že její metody byly daleko brutálnější než postupy československé Státní bezpečnosti, která rovněž běžně používala násilí proti vyšetřovaným, ale brutalitu ÁVH nikdy nepřekonala.
Příslušníci StB si uvědomili, že nejsou všemocní a že se také může dost dobře jednoho stát, že budou oni sami „viset na lucernách“. Tajnou policii to uvrhlo do hluboké deprese.
Dalším krizovým momentem byl srpen 1968 a následná normalizace, kdy ti, kteří sabotovali rozkazy ministra vnitra během „Pražského jara“, byli následně okupačními orgány dosazeni do vedoucích funkcí. To naprosto rozložilo morálku v této tajné službě.
Ostrůvky deviace: Kauza „Hotelovka“
Přestože existovalo mnoho rozkazů, směrnic a nařízení pro přesné postupy uvnitř StB, našly se občas nepředstavitelné „ostrůvky deviace“ dokazující, jak neuvěřitelné poměry v některých odděleních této služby panují.
Jedním takovým ostrůvkem bylo 3. oddělení 7. odboru Krajské správy StB Praha. To mělo na starosti hotely, ve kterých se ubytovávali vízoví cizinci (VC). Jednalo se o hotely Belveder, Hybernia, Kriváň, Albatros, Tatran (předtím a poté Juliš) nebo Parkhotel, a dále o Čínskou restauraci (tehdy vpravdě legendární gastroprovoz) ve Vodičkově ulici.
Náčelníkem tohoto oddělení byl pplk. Vladimír Jonáš. V roce 1970 byl služebně pod krytím Čedoku vyslán do japonské Ósaky na Expo. Jeho pobyt však o pět dní přesáhl dobu šesti měsíců, a proto nemohl pobírat diety a brát služební plat.
Čedok s ním nicméně uzavřel pracovní smlouvu. Což ale neoznámil ministerstvu vnitra a nechal si oba platy. Jak se dalo očekávat, někdo jej anonymně udal inspekci ministra vnitra, která provedla v roce 1972 celkovou kontrolu na jemu podřízeném oddělení. Výsledky byly více než tristní a stojí za to z nich citovat.
