Co takhle vzít Ukrajinu do EU již v roce 2027: Budapešť to považuje za vyhlášení války, co na to Praha?

Tyto úvahy se množí v období, kdy stále vyššímu počtu politiků začíná být jasné, že válka nemůže v dohledné době skončit ukrajinským vojenským vítězstvím. Evropa však zároveň nesmí dopustit ukrajinskou porážku. Investovala do její obrany již příliš politického i finančního kapitálu. A porážka Kyjeva by tak byla i její porážkou. 

Zároveň však není schopna, s ohledem na domácí veřejné mínění, obavy z jaderného konfliktu i přešlapování americké administrativy, zařídit ruský debakl.

Hrozí tedy, že bude pokračovat stávající stagnace, kdy se situace na frontě hýbe jen minimálně, zatímco Rusko decimuje civilní ukrajinské obyvatelstvo. 

Nálada v Evropě se bude stále častěji obracet „proti válce“ a pokračování finanční podpory Ukrajině bude interpretováno stále úspěšnějšími ruskými trolly za prodlužování krveprolití.

Bleskové přijetí Ukrajiny do EU by postavilo na hlavu zaběhnuté postupy a principy – už proto nápad vyvolává a priori nesouhlas v řadě členských států i politických proudů. Muselo by se vymyslet, v čem by se tato čtyřicetimilionová země stala součástí Unie a v čem nikoli. Musel by být vymyšlen koncept jakéhosi „omezeného“ členství a stanoven harmonogram postupného zavádění evropských pravidel do ukrajinského práva a reality – nikoli však před vstupem, ale až po něm.

Na druhé straně by se jím EU vymanila ze stereotypu superopatrného našlapování, zachovala by se jako geopolitická mocnost. Učinila by historické rozhodnutí, které se vymyká běžným postupům – jenomže není současná doba „neběžná“? 

Navíc by tím dala najevo celému světu, že to myslí vážně, když se od února 2022 zaklíná podporou Ukrajiny „tak dlouho, jak to bude třeba“. A ukázala by, že se s ní musí při mezinárodním jednání o urovnání konfliktu počítat.

Nejdůležitější vzkaz by adresovala samotným Ukrajincům. Jejich oběti nebyly marné, evropské sliby nebyly plané. Sen, o který se rozhodli bojovat na Majdanu v roce 2014, je splnitelný. Toto gesto by bylo o to hodnotnější nyní, kdy statisíce lidí přežívají surovou zimu ve strašlivých podmínkách kvůli ruskému ničení energetické infrastruktury. 

Byla by to morální vzpruha pro celý národ a příkladem pro celý svět, který se potýká spíše s příznaky „trumpismu“, jako jsou pohrdání pravidly a hodnotami a kupecký přístup ke světové politice.

Normálně, když nějaká země touží vstoupit do EU, vyjednává o podmínkách jak s Evropskou komisí, tak s ostatními členskými státy. Postupně tak proberou tři desítky „kapitol“, do kterých je rozdělena evropská legislativa – porovnají právní systém, stav státní správy, procedury a administrativní postupy na obou stranách. Když dospějí k závěru, že je plně vše sladěno, mohou kapitoly jednu po druhé uzavřít. I proto se postupuje od těch nejsnazších, kde je evropská úprava pouze tenká, až po ty nejobsáhlejší a nejnáročnější.

Je to dlouhý proces, pro který od začátku do konce platí, že „není dojednáno nic, dokud není dojednáno vše“. Musí být splněna všechna „kodaňská kritéria“, a to podle podmíněnosti a zásluh. Vedle převádění samotné legislativy se tak měří míra demokracie, vlády práva, životaschopnost a konkurenceschopnost tržní ekonomiky. Teprve když jsou všechny tyto požadavky naplněny, lze uvažovat o ukončení procesu.

Připravena na rozšíření však musí být i samotná EU. Vlády členských zemí mohou mít pochybnosti o spoustě věcí – zda „nováček“ neohrozí jejich zájmy v té které oblasti, zda je EU sama institucionálně dostatečně připravena, zda po rozšíření nehrozí komplikace, ba paralýza institucí nebo rozhodovacích procesů. 

Roli hraje i celková nálada v EU – je zřejmé, že po „velkém třesku“ z roku 2004, kdy vstoupilo 10 zemí včetně Česka, a následném „dojezdu“ Rumunska, Bulharska a Chorvatska, nadšení hodně opadlo. Na což dodnes doplácejí dosud kandidátské země ze západního Balkánu.

Severní Makedonie má kandidátský status už od roku 2005, tedy 20 let; jednat začala v roce 2022. Ukrajina naopak jednání zahájila méně než dva roky poté, co se stala kandidátem na členství.

Země jako Česko vyjednávaly o podmínkách vstupu pět, šest let. Finsko, které bylo daleko lépe sladěno s unijní legislativou i praxí, pouhých 14 měsíců. A tak dále.

Je jasné, že hnacím motorem jsou v případě Ukrajiny výše zmíněné geopolitické imperativy, ani tento proces se však neděje ve vzduchoprázdnu. Lze si představit, že pokud by jí byla nabídnuta „rychlá dráha“, svezou se s ní tak či onak přinejmenším Moldavsko a Albánie.

Bude-li se o takovém návrhu vážně jednat, můžeme očekávat velkou politickou debatu uvnitř EU, protože by šlo o premiérovou nabídku členství zemi, která nesplňuje „kodaňská kritéria“ a vejde do EU jako neplnoprávný člen. Budiž proto řečeno, že „zakládající smlouvy“, tedy v praxi Lisabonská smlouva o EU, nepočítají a priori s různými typy či „statusy“ členství uvnitř organizace, v praxi je však umožňují. 

Eurozóna či Schengen jsou notoricky známými příklady situací, kdy část členů EU provádí společně nějakou integrační politiku, které se ostatní neúčastní.

Dohody o přistoupení, které podléhají ratifikaci parlamenty všech členských států, jsou považovány za zdroj primárního práva podobně jako zmíněná Lisabonská smlouva. To platí plně také pro text budoucí evropsko-ukrajinské smlouvy, která by nepochybně obsahovala spoustu zásadních výjimek (opt-outs) a dlouhých přechodných období, jež by se tak staly spíše než výjimkami vymezenými podmínkami členství. Druhořadého členství?

Takovému scénáři se vyhýbá „francouzská“ varianta, která spočívá v tom, že by se Ukrajině nenabízelo okamžitě formální členství, ale harmonogram rychlého sbližování s EU. Ta by Kyjev postupně „přizvávala“ ke společným aktivitám (politikám, institucím, fondům), takže by se zapojoval daleko více, než jak to zažili kandidáti v minulosti, formálně by se však jeho status čekatele neměnil. 

Což by ale zřejmě nebylo přesně to, o co prezident Zelenskyj v tuto chvíli stojí.

Rozhodnutí o přijetí dalšího členského státu do EU lze učinit pouze jednomyslně; zde neexistuje žádná klička nebo obezlička. Přitom je velmi pravděpodobné, že Maďarsko by se bez okolků postavilo proti. 

Premiér Viktor Orbán v posledních dnech svou animozitu už ani nebalí do stravitelného jazyka – Ukrajinu o víkendu označil za „nepřítele“, protože brání ruskému exportu energií do Maďarska. Jedním dechem usoudil, že Ukrajina by „neměla nikdy“ vstoupit do EU a že navrhovaný plán je „otevřeným vyhlášením války Maďarsku“.

Zcela přirozenou variantou, jak překonat Orbánův odpor, by byla jeho porážka v dubnových parlamentních volbách. Předpokládá se, že jeho rival Péter Magyar v čele opoziční strany Tisza by zaujal vůči Ukrajině pružnější postoj.

Pokud by Orbán volby opět vyhrál, přichází v úvahu oživení procedury podle článku sedm Lisabonské smlouvy, v níž členské státy posuzují stav vlády práva v Maďarsku. Byl by to další důvod se k této „trvalce“ vrátit a dovést ji k rozhodnutí, tedy k odsouzení Maďarska ke ztrátě hlasovacího práva v Radě EU. Pokud by se to stalo, a muselo by to být jednomyslně, nemohl by Orbán o členství Ukrajiny v EU spolurozhodovat.

V úvahu přichází také americký tlak. Pokud by bylo „politické“ přijetí Ukrajiny do EU vnímáno jako nedílná součást zhruba 20 bezpečnostních záruk, na kterých má být postavena dohoda o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, lze předpokládat, že by si prezident Donald Trump dal práci a Orbána se pokusil přesvědčit. Vzhledem k ideové blízkosti obou mužů by měl dobré vyhlídky. 

A pokud by to takto dopadlo, byla by zde i reálná šance, že se podobně jako Budapešť zachová také Bratislava. A případně i Praha, kde by se ukrajinská „rychlá dráha“ určitě hrubě nelíbila aspoň SPD, jednomu ze členů vládní koalice.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.