Anora: geniální film o tom, jak americká „lehká holka“ s ruským playboyem ke štěstí nepřišla

Z pátku na sobotu k nim přibyl šestý, jenž během oscarové noci všechny ostatní doslova převálcoval – autorský film režiséra, scénáristy, spisovatele, střihače a producenta nezávislých projektů Seana Bakera s názvem Anora (Anora; 2024). 

Smutná komedie o americké „lehké holce“, která nakonec neudělá žádné štěstí s klukem z rodiny ruských zbohatlíků, právě přichází do českých kin. Banální? Na první pohled možná, ve skutečnosti filmový majstrštyk, jaký jsme tady neměli léta.

Ze snímků, které jsem viděl, mohl vyhrát prakticky každý. Bob Dylan: Úplně neznámý (A Complete Unknown) režiséra Jamese Mangolda dokázal evokovat atmosféru počátku šedesátých let minulého století tak dokonale, až se divákům tajil dech. 

Nemluvě o fenomenálním hereckém výkonu Timothéea Chalameta v hlavní roli. Doteď jsem se vnitřně nesmířil s tím, že právě on nedostal zlatou sošku za hlavní mužskou roli, jakkoli rozumím tomu, že Adrien Brody v Brutalistovi byl rovněž skvělý.

Brutalista (The Brutalist), více než tříapůlhodinové drama Bradyho Corbeta, unikátní svou diváckou náročností i filmařskou dokonalostí, je vášnivým, strhujícím dramatem o víře v sebe sama, s dokonalostí snad až příliš velkou, jako by jí navíc (podobně jako třeba Kunderovým románům) scházel kousíček docela obyčejné lidskosti.

Duna: Druhá část (Dune: Part Two) Denise Villeneuva je přinejmenším po obrazové a výtvarné stránce to nejlepší, co jsem nejen v loňském roce v kinech viděl (a že jsem toho viděl požehnaně).

O Emilii Pérez (Emilia Pérez), která má s Anorou leccos společného, již v INFO.CZ byla řeč, herecký výkon Karly Sofíi Gascón byl rovněž úchvatný, a kdyby jí „do cesty nevstoupila“ Anora, chci říct Mikey Madisonová, nemohla by za „normálních okolností“ sošku nezískat.

Konkláve (Conclave) režiséra Edwarda Bergera je taktéž výtečný film, téměř dokonalý, kdyby to nepokazilo posledních patnáct minut; ani ty ale nic nemění na famózním výkonu Ralpha Fiennese v hlavní roli.

Ponechám-li ještě na chviličku stranou Anoru, je to pět filmů; zbylé čtyři (I am Still Here; Nickel Boys; The Substance; Wicked) jsem zatím neviděl, a proto o nich psát nebudu, z těch výše zmíněných ale mohl vyhrát „úplně v klidu“ každý, kdyby ovšem…

…kdyby ovšem Sean Baker (* 1971) nenatočil Anoru. Film o třiadvacetileté striptérce a placené společnici, což je lepší výraz pro luxusní prostitutku, jménem Anora, která si říká Ani a která se zamiluje do zbohatlického Rusa Ivana (Váni), jenž si ji nejprve „koupí“ na celý týden a poté si ji během divokého tripu do Las Vegas vezme za manželku, což se ve druhé části filmu snaží úspěšně anulovat rodina dotyčného, respektive „poskokové“ rodiny Zacharovových ve Spojených státech, je ve všech ohledech mimořádný. Scénářem počínaje, přes výtečné herecké výkony, střih a brilantní režií konče.

V kině tomu přitom poměrně dlouho, dobrou hodinu (celý snímek trvá dvě hodiny a dvacet minut) nic nenasvědčuje, až si divák říká, proč proboha zrovna tenhle film porazil všechny ty skvělé ostatní. Pak to ovšem přijde…

První část filmu, odehrávající se zčásti v luxusním podniku, kam se chodí „bavit“ bohatí muži s „lehkými dívkami“, a ve Váňově newyorském domě na břehu moře (víceméně v jeho ložnici), který, jak se ukáže později, ovšem patří jeho rodičům, v zásadě hodně realisticky (až naturalisticky) ukazuje nevázaný životní styl syna ruských oligarchů v Americe a „děvčat“ všech možných „typů“ ze strip klubu.

Druhá část snímku balancuje na hraně akčního dramatu, což vyplývá ze skutečnosti, že do NYC dorazí již zmíněná trojice Rusů, kteří se snaží najít Váňu, jenž před nimi utekl, a přesvědčit Anoru, aby souhlasila s anulováním svatby dříve, než soukromým tryskáčem přiletí do města i Váňovi rozzuření rodiče, a crazy komedie, spočívající v tom, jak neobratně si dotyční tři muži počínají.

Třetí část filmu je konfrontací dvou světů – světa rodičů Váni a světa Anory, v níž jde o anulování svatby v nevadském Las Vegas, po čemž následuje hořké newyorské „finále“, které jde až na hranu filozofického či existenciálního dramatu. Výsledkem je dechberoucí (akční) drama s četnými komediálními prvky, které diváka nadchne a zůstane v něm, alespoň podle mého názoru, rezonovat hodně dlouho.

Na prvním místě je třeba říci, že kalifornská herečka Mikey Madisonová (* 1999 jako Mikaela Madison Rosbergová), pocházející z intelektuální rodiny (otec i matka jsou psychologové), o sobě dala poprvé výrazně vědět v „hitu“ Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood; 2019), kde skvěle zahrála mladičkou členku Mansonova gangu (či Mansonovy rodiny) Susan Atkinsovou.

Následoval pátý Vřískot (Scream; 2022) a pak už přišla nabídka Seana Bakera na roli Anory ve stejnojmenném filmu. Baker chtěl mít své dílo, jak má ve zvyku, plně pod kontrolou, a proto si sám napsal scénář, dohlížel na casting a k tomu výsledek i sestříhal, takže se jedná o autorský film se vším všudy.

Mikey Madisonová v něm hraje, kromě geniálního scénáře, klíčovou roli. Její schopnost být prodejnou holkou z klubu, zamilovanou novomanželkou, fúrií či dračicí bojující o svoji lásku s trojicí neurvalých Rusů, rezignovanou unavenou „malou holkou“, poddávající se osudu a – ve finále – jakkoli to zní pateticky, dospělou ženskou, která dostala životní lekci a přežila, kromě nějakého toho šrámu na těle a na duši, ve zdraví, je bez přehánění úžasná.

Její herecký výkon je úchvatný, byť ne tak expresivní jako v případě Karly Sofíi Gascón v Emilii Pérez. Výsledkem je, že té křehké tmavovlásce, která před vámi opravdu nic neskrývá, věříte úplně všechno.

Závěrečná scéna, kdy se miluje v autě s jedním z trojice Rusů, který ji vyplatí a zároveň dohlíží na to, aby v klidu opustila rezidenci Zacharovových, a kdy se rozpláče v okamžiku, kdy ji chce políbit, a poté jej sevře v pevném obětí, je nesmírně silná a vězte, že na ni hned tak nezapomenete.

Také další herecké party obsadil Sean Baker skvěle. Mark Eydelshteyn (či Eldeistejn) dal svému Váňovi podmanivé kouzlo a zároveň jej dokázal skvěle zahrát jako nedospělého, zhýčkaného, skrz naskrz zkaženého a předčasně zcyničtělého kluka na hraně dospělosti.

Ještě lepší jsou ale Karren Karagulian, Američan arménského původu, jehož Toros, který má celou „operaci“, jejímž cílem je anulování sňatku, na starosti, je doslova senzační (nominace na Oscara za nejlepší mužskou vedlejší roli bohužel nevyústila přímo v Oscara), a hlavně Yura Borisov (Jurij Alexandrovič „Jura“ Borisov; * 1992), hrající „osobního strážce“ Anory. 

Jeho Igor je téměř archetypálním „obyčejným Rusem“ (nejen v Americe); kromě naprosté poslušnosti „všemocným šéfům“ je v něm totiž rovněž dostatek lidskosti, laskavosti a porozumění.

Kromě Anory je to ostatně právě on, s kým divák od začátku podvědomě sympatizuje, a na konci se ukáže, že „divácké instinkty“ byly správné.

Bakerův film je z velké části, aniž bych teď chtěl spekulovat o tom, do jaké míry se to podepsalo na „oscarové smršti“, o fenoménu jménem „Rusové v Americe“.

Nemohu si pomoci, ale v okamžiku, kdy trojice ruských „poskoků“ rodiny Zacharovových dorazila do New Yorku a rozehrála zde svůj akčně-dramaticko-komediální part, jsem si okamžitě vzpomněl na Rudé horko (Red Heat) režiséra Waltera Hilla z roku 1988 s Arnoldem Schwarzeneggerem v roli kapitána sovětské policie Ivana Danka (a na jeho legendární výrok „Svoloč imperialističeskaja!“ 😊 – pro ty, kteří vědí…).

„Tón“ Anory je ale navzdory vší komičnosti, kdy se musíte doslova chechtat, mnohem vážnější. Arogance, nadutost, nevzdělanost až primitivnost bohatých Rusů, respektive „Rusáků“ (kteréžto slovo teď používám zcela záměrně) v NYC, v Americe a ve světě obecně včetně České republiky (nevím o nikom ze svých blízkých a známých, kdo by se s ní v životě ve více či méně vyhrocené podobě nesetkal), je na plátně zachycená geniálně (jakkoli nejde ve všech případech o etnické Rusy).

V dnešní době, kdy ruští vojáci řádí již čtvrtým rokem na Ukrajině a kdy lidé blízcí jejich prezidentovi (například exprezident a expremiér Dmitrij Medveděv) vyhrožují Západu jadernou apokalypsou, jsme na to mnozí, nejen já, hodně hákliví.

Tím spíš si – i díky Anoře – uvědomujeme, že „náš svět“ se všemi možnými chybami a problémy znamená tak jako tak civilizaci, zatímco „ruský svět“ je až na vzácné výjimky (které jsou jak ztělesněním Ruska, tak, současně, aniž by to bylo v rozporu, jeho antitezí – všichni ti Bulgakovové, Nabokovové, Pasternakové atd.) to, čemu se říká anticivilizace.

O tom samozřejmě Bakerova Anora není, ta je primárně a takřka výhradně vynikajícím filmem. To, co jsem naznačil výše, v ní ale rezonuje víc, než možná její tvůrce chtěl. Tak na Anoru běžte a věřte mi: užijete si to náramně.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.