KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když měla loni v květnu na nejsnobštějším, ale i nejprestižnějším filmovém festivalu v Cannes premiéru muzikálová gangsterka s příchutí sentimentální love story s názvem Emilia Pérez, vybuchla ve světovém filmu s nadsázkou pomyslná „bomba“.
Ponecháme-li stranou několik standardních hejtrů, vzbudil snímek nadšené ovace. Emila Pérez byla nominována na Zlatou palmu, tři hlavní představitelky získaly dohromady cenu za nejlepší ženský herecký výkon; následovala ocenění na Zlatých glóbech, třináct nominací na Oscara a jedenáct na BAFTA (britské filmové ceny), třináct na Caesara (francouzské filmové ceny) atd. (mimochodem, v USA doposud žádný neanglicky mluvený film tolik nominací na prestižní ocenění nedostal).
Nakonec se ale může docela dobře stát, že tvůrci přijdou při udělení cen Akademie úplně zkrátka. Jak je to možné a co za tím vězí?
Tarantinovské drama bez Tarantina
Nejprve ve stručnosti, oč jde. Francouz Jacques Audiard (* 1952), rodák z Paříže, jehož otec Paul Michel Audiard (1920–1985) byl rovněž scénárista a režisér, který si udělal zejména v šedesátých letech minulého století u filmu dobré jméno, není žádný režisérský nováček, naopak.
Navíc má doma tři již zmíněné Zlaté glóby, jednoho Caesara, několik cen BAFTA i Zlatou palmu z Cannes za film Dheepan (2015), temný příběh utečence ze Srí Lanky do Paříže, kde ho násilí přiměje oživit své srílanské „instinkty“, a také nominaci na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený (dnes zahraniční) film, konkrétně za drama z vězeňského prostředí s názvem Prorok (Un prophète; 2009).
Emilia Pérez z roku 2024 je tak trochu tarantinovským příběhem o právničce Ritě, kterou její šéfové nedokáží patřičně ocenit, a proto přijme nabídku bosse drogového kartelu Juana „Manitase“ Del Monteho, aby mu zprostředkovala změnu pohlaví.
Poté, co složitou operaci (včetně přestěhování Manitasovy ženy Jessi a dvou dětí do švýcarského Lausanne), úspěšně zvládne, se bohatě odměněná Rita a Manitas rozjedou.
Po čtyřech letech se ale Rita coby zámožná, úspěšná žena setká v Londýně s „Manitasem“, nyní již bohatou Mexičankou jménem Emilia Pérez, znovu a začne pro něj, respektive pro ni pracovat.
Emilia, trpící výčitkami svědomí ohledně své minulosti, začne pomáhat mexickým rodinám najít jejich zmizelé příslušníky (vesměs oběti válek drogových kartelů), jako Manitasova „sestřenice“ se stará o Jessi a o její děti, které se Ritě podaří převézt zpět do Mexika, aby v krvavém, tragickém finále přišla stejně jako Jessi o život a byla svou milenkou Epifanií velebena jako ctihodná žena, „která udělala pro lidi tolik jako málokdo“.
Nastíním-li takto, v několika větách, obsah filmu a dodám-li, že se ještě ke všemu jedná o muzikál, nejsem si úplně jistý, zda to ve vás vyvolává touhu jej vidět. Nenechte se ale mýlit.
Snímek je bravurně natočený, místy syrový, místy křehký, něžný až sentimentální (například ve scéně, kdy Manitasova dcerka říká „tetě“, že má ráda její vůni, protože voní jako táta), má vpravdě vynikající atmosféru, muzika a muzikálová „čísla“ jsou v některých případech dechberoucí, fantastická je i kamera a ty barvy, ty barvy!
Nad vším ale ční fenomenální výkon španělského herce Juana Carlose Gascóna, několik let už vlastně herečky Karly Sofíe Gascónové (* 1972). Manitasova touha proměnit se v ženu je tak silná, že o ní při osobním pohovoru přesvědčí nejen skeptického elitního izraelského lékaře, který zákrok provede, ale i diváky, stejně jako její ženskost po dokonané, a hlavně fyzicky protrpěné proměně.
Totéž platí o herecké kreaci Gascónové již jako Emilie Pérez(ové), o lásce, kterou najde v sympatické Epifaníi, i v závěrečné scéně, kterou záměrně neprozrazuji. Takovou „dvojroli“ jsem zkrátka ve filmu dlouho neviděl, pokud vůbec kdy.
Pokud jde o Oscary, zejména v případě Karly Sofie Gascónové se o udělení zlaté sošky téměř nepochybovalo, jenže! Nečekaným „zádrhelem“ či překážkou není ani v náznaku staronový prezident Donald Trump v Bílém domě, který má na všechno, co se transgenderu týče, jasný, silně odmítavý názor.
Jeho postoj by mohl Gascónové u členů akademie naopak spíše pomoci – v Hollywoodu a mezi filmaři obecně nová americká administrativa mnoho stoupenců nemá (což platí i o republikánech jako celku). Problém je někde úplně jinde.
Jak zjistila kanadská novinářka, muslimka Sarah Hagiová, Gascónová se před lety na někdejším Twitteru (dnešní X Elona Muska) vyjadřovala poněkud „nekorektně“ o pronikání muslimů do Evropy i o islámu jako takovém. Už to je v hyperkorektní Americe – nezapomeňme, že Trumpova „léčba“ teprve začíná – pro každého veřejně činného a známého člověka velmi nebezpečné.
Připočteme-li k tomu kritické poznámky Gascónové na adresu „něžného obra“ George Floyda, ve skutečnosti násilníka a recidivisty, jenž zemřel v květnu 2020 po nepřiměřeném zákroku policisty (který byl odsouzen a sedí ve vězení) a jehož smrt dala impuls hnutí Na černošských životech záleží (Black Lives Matter, BLM) i na adresu své kolegyně z filmu Seleny Gomézové a také, aby toho nebylo málo, na adresu samotných členů/členek Akademie, kteří/které podle ní dbali/dbaly na diverzitu více, než je zdrávo, blíží se naděje na udělení Oscara nejen podle mě limitně nule.
Výtečně je to popsáno v článku Claytona Davise v časopise Variety z 31. ledna letošního roku, včetně rozhovoru s Hagiovou.
Na, zdá se, minimálních šancích Gascónové na získání ve všech ohledech zaslouženého Oscara nic nemění ani to, že herečka svůj účet na X smazala a že se omlouvá, kudy chodí. Jak říká Judi Denchová v roli staré královny Alžběty I. Tudorovny v Zamilovaném Shakespearovi (Shakespeare in Love; 1998) režiséra Johna Maddena na konci filmu: Too late, Wessex, too late – Příliš pozdě, Wessexi, příliš pozdě…
Otázkou samozřejmě je, zda se akademici a akademičky rozhodnou „ztrestat“ pouze Gascónovou, anebo to s ní „odskáče“ i tak skvělý film, jakým je Emilia Pérez. Na to je dneska těžké odpovědět, reálné scénáře jsou oba.
Pokud by tomu tak ale bylo, ukázalo by se, již poněkolikáté, že film je v Americe rovněž silné „politikum“ a že ceny Akademie zdaleka neodrážejí pouze filmařskou kvalitu. Takové jsou ale Amerika i Hollywood „odnepaměti“ a žehrat na to by bylo nošením dříví do lesa.
Já osobně držím režisérovi Jacquesovi Audiardovi, Karle Sofíi Gascónové, Zoe Zaldañaové, Seleně Gomézové i všem dalším tvůrcům palce. Kdyby se akademici na korektnost pro jednou vykašlali, bylo to nejen pro světový film moc a moc dobře.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
