KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Popravdě řečeno, byla to na dnešek dlouhá a smutná noc. Když včera večer přinesly zpravodajské servery zprávu, že zemřel americký filmový režisér David Lynch (1946–2025), zastavilo se, s nadsázkou řečeno, srdce téměř každého filmového fanouška. Lynch byl totiž tvůrce nejen brilantní, podobně jako jeho generační druhové Steven Spielberg či Martin Scorsese (abych uvedl alespoň některé), ale i nesmírně originální, a současně div ne šílený, jak už géniové nezřídka bývají. Jeho vesměs temné filmové podmanivé, až dech beroucí obrazy zůstaly nejen v mojí generaci zapsané tak hluboko jako snad žádné jiné.
Všechny ty děsivé i krásné filmy pana L.
O tom, že na plátna kin vstoupila, co vstoupila, doslova vtrhla vskutku mimořádná osobnost, svědčila už Lynchova – nepočítáme-li tři krátkometrážní filmy – celovečerní premiéra s názvem Mazací hlava z roku 1977, která přinesla divákům tak silný (a popravdě hodně depresivní) zážitek, že na něj, stejně jako já, když jsem jej o několik let později viděl v rodném Jičíně, už nikdy nezapomněli.
Totéž platilo o Lynchově dalším filmu Sloní muž (1980), jenž je dodnes, jakkoli od doby jeho vzniku uplynulo již bezmála pětatřicet let, dost možná nejlepší, nejsugestivnější a „nejatmosferičtější“ film o viktoriánské Anglii, a hlavně o její pulsující metropoli, o Londýně, jaký jsem v životě viděl, a že jsem jich, přátelé, viděl spousty (i o nich se ostatně chystám pro INFO.CZ jednou něco napsat).
Také Lynchův přepis science fiction Franka Herberta Duna (1984) diváky šokoval, a to nejen svou (bez znalosti literární předlohy) nesrozumitelností, ale i úchvatnými, fantaskními obrazy; kromě toho se v něm poprvé objevila režisérova hlavní mužská herecká hvězda Kyle MacLachlan.
Nejlepší a nejvíce ceněné (snad s výjimkou Sloního muže) Lynchovy snímky ale byly jeho „americké filmy“. Právě díky nim se stal (dnes již bohužel nikoli žijící) legendou světového filmu.
Modrý samet (1986), Zběsilost v srdci (1990), Městečko Twin Peaks (1990 televizní seriál a 1992 filmový prequel k němu; k obojímu viz dále), Lost Highway (1997), atypický, protože na první pohled jemný, komorní a v tomto smyslu zdánlivě „ne-lynchovský“ Příběh Alvina Straighta (1999), poté velkolepý až opulentní „návrat k sobě samotnému“ v Mulholland Drive (2001) a, ve finále, poněkud bláznivou, a pro mnohé jeho fanoušky obtížně „stravitelnou“ Inland Empire (2006).
Tohle všechno je, snad to nezní příliš pateticky, nedílnou součástí unikátního díla, srovnatelného s dílem takových velikánů světového filmu, jakými byli Federico Fellini, Luchino Visconti, Michelangelo Antonioni, Ingmar Bergman, Jean-Luc Godard, François Truffaut, Sidney Pollack (plus výše zmínění Spielberg či Scorsese) a další.
Davidu Lynchovi vděčí za úžasnou kariéru a zaslouženou světovou slávu mnozí herci a mnohé herečky. Kromě již vzpomínaného Kyla MacLachlana (Duna, Modrý samet, Twin Peaks) v jeho filmech z osmdesátých a devadesátých let doslova zářily i takové super stars jako Dennis Hopper (Modrý samet), Nicolas Cage či Willem Dafoe (v obou případech ve Zběsilosti v srdci).
Stejně jako herečky Laura Dernová (dětsky nevinná přítelkyně Kyla MacLachlana v Modrém sametu a oddaná milenka Nicolase Cagea ve Zběsilosti v srdci), Isabella Rosselliniová (taktéž v Modrém sametu) či Patricia Arquetteová (v Lost Highway).
Každá jedna postava, mužská i ženská, z těchto Lynchových filmů je, věřím že nejen pro mě, nezapomenutelná.
Nejslavnější městečko na světě
Jakkoli si všechny Lynchovy filmy, o nichž jsem psal, získaly světovou proslulost, ještě větší pozornost, a ještě větší nadšení vyvolal televizní seriál, označovaný za „svéráznou detektivku“, nebo za „mysteriózní drama“ či „postmoderní thriller“ s názvem Městečko Twin Peaks.
Lynch celý projekt (protože nešlo jen o seriál) vymyslel společně se spisovatelem, scénáristou a režisérem Markem Frostem (* 1953) a bylo to „dílo“ s velkým D.
Pilotní díl příběhu pátrání po brutálním vrahovi středoškolské krásky Laury Palmerové, jež vede zvláštní agent FBI Dale Cooper (Kyle MacLachlan v životní roli), odvysílala televizní stanice ABC v dubnu 1990 a úspěch šokoval i tvůrce samotné.
Seriál doslova pobláznil Ameriku (a pak i Evropu), mimo jiné proto, že divákům ukázal, jak mohou také vypadat jejich malá, půvabná městečka, co všechno se může skrývat za dveřmi a okny „obyčejných“ rodinných domků a jaké tiché běsy a hrůzy se tam mohou odehrávat.
Televizní divák je nicméně, jak známo, nevděčný a jeho přízeň vždy byla a je krajně vrtkavá. Tomuto trpkému poznání se nevyhnuli ani Lynch s Frostem. Sledovanost jejich „městečka“ začala, stejně u jiných seriálů, postupem času klesat, a protože fenomén Twin Peaks neoživil ani stejnojmenný filmový prequel z roku 1992, rozhodli se jej ukončit.
Lynch se k němu vrátil ještě jednou, v roce 2017, původní úspěch se mu ale zopakovat nepodařilo. Minimálně pro generaci, narozenou od druhé poloviny šedesátých do poloviny sedmdesátých let, ke které patřím i já, je Městečko Twin Peaks i tak nezapomenutelné; pokud jde o mě, kdykoli slyším úvodní melodii, doprovázející titulky, naskočí mi vmžiku husí kůže, což se mi stává opravdu málokdy.
Ceny, pocty a Spielbergův hold
David Lynch se během života dočkal mnoha ocenění, včetně Oscara za celoživotní dílo, respektive za celoživotní přínos kinematografii v roce 2019, nemluvě o řadě nominací na Oscara (jako nejlepší režisér byl nominován za Sloního muže, Modrý samet a Mulholland Drive).
Kromě toho vyhrál dvakrát Zlatou palmu v Cannes (za Zběsilost v srdci a za Mulhollnad Drive), Zlatého lva v Benátkách (za Inland Empire), Césara (největší francouzské filmové ocenění za nejlepší zahraniční film, konkrétně za Sloního muže)... Byla toho prostě spousta a jedna cena jako druhá byly naprosto zasloužené.
Velkou, a přitom vtipnou poctu Davidu Lynchovi složil i jeho vrstevník a další velikán světového filmu, již zmíněný Steven Spielberg (rovněž ročník 1946), ve svém zatím posledním, částečně autobiografickém snímku Fabelmanovi z roku 2022.
Jeho hlavní hrdina Sammy, kluk, jenž chce být za každou režisérem, se na konci filmu v hollywoodské „továrně na sny“ dočká krátkého přijetí u „toho Největšího“, tj. u režiséra Johna Forda (1894–1973), který mu udělí několik cenných rad a kterého si se zjevným gustem zahrál právě Lynch.
Pro většinu z nás to bylo naposledy, co jsme jej viděli na plátně, a i proto nám těch několik minut zůstane navždy v hlavě, „ze které nám je nikdo nevymaže“.
A jedna pozvánka na závěr
Jakkoli nevím, zda to v tuhle chvíli ještě platí, ale snad ano – od 24. dubna do 2. listopadu letošního roku bude v pražském Centru současného umění DOX souborná výstava s názvem David Lynch: V plamenech, která režiséra představí nikoli jako filmového tvůrce, ale jako výtvarníka.
Půjde o unikátní retrospektivu Lynchovy výtvarné tvorby s důrazem na posledních sedm let a, jak upozorňuje kurátor výstavy Otto M. Urban na webových stránkách DOX, „součástí projektu budou i hudební, filmové a literární pořady“. Nevím jak vy, ale já se těším už teď.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
