KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Tak už i odboráři v Česku vsadili na neodolatelné babišovské heslo „Bude líp“, když namísto dohody s Fialovou vládou o navrženém růstu platů pro státní zaměstnance práskli dveřmi, neboť uvěřili tomu, že jim nová vláda vzešlá z říjnových voleb přidá ještě víc, než navrhoval ministr Jurečka. Možná že mají i pravdu, což nemění nic na faktu, že stát na zvyšování platů svých zaměstnanců nemá peníze, neboť je zadlužený až po uši. A bude hůř, neboť na dohlédnutelném rozpočtovém horizontu jsou další mnohasetmiliardové deficity. Zvyšování (nejen) platů na dluh se však jednou zákonitě musí vymstít.
Odboráři žádali přidat na platech až 13 procent pro (relativně) hůře placené státní zaměstnance a 7 procent pro ostatní. Jurečka nabízel maximálně 7 procent, respektive 5procentní navýšení. Odbory však daly přednost krachu jednání, neboť uvěřily v to, že lepší platy dohodnou až s příští vládou.
Pikantní je, že k vyhrocení platové války mezi vládou a odbory dochází v době, kdy tuzemské mzdy ve druhém čtvrtletí vzrostly reálně o více než 5 procent na, v průměru, 49 400 korun. V růstu výplat sehrává samozřejmě podstatnou roli soukromý sektor a fakt, že firmy na to reálně mají finanční prostředky.
Je ovšem nutno předeslat, že „boj o státní platy“ se nyní netýká zaměstnanců bezpečnostních složek státu, jejichž platy už byly řešeny dříve, a ani učitelů, jejichž platy se (dle mnohých špatně) řídí zákonem o 130 procentech hrubé mzdy.
Na paměti je nutno mít také to, že Stanjurova první
verze návrhu státního rozpočtu ČR na rok 2026 počítá
s navýšením platů státních zaměstnanců v průměru
o necelých pět procent. To
znamená, že
ve hře není varianta, že by platy státních zaměstnanců zamrzly
na letošní úrovni.
Z jednoho úhlu pohledu je pochopitelné, že státní zaměstnanci chtějí zvýšit platy. Většina jich vykonává – pro „stát“ i v širším smyslu – důležité činnosti. Je evidentní, že vzhledem k vysoké inflaci v uplynulých letech jsou (nejen státní zaměstnanci) v souhrnu „ve ztrátě“ – reálná hodnota jejich platů je nižší, než byla před inflační vlnou. Logicky, každý by chtěl pobírat výplatu, jejíž skutečná hodnota je alespoň taková, jaká byla řekněme v roce 2020, tedy ještě před nástupem inflační pohromy.
Z jiného úhlu pohledu je však zvyšování platů za cenu vyššího zadlužení státu nezodpovědnost, která by v normálním světě tržní ekonomiky působila nepatřičně. Je to nemilé, ale pokud „firma“ s názvem Stát nemá dost peněz, tak prostě nemůže pomýšlet na velkorysé zvyšování platů.
Zaměstnavatel státních zaměstnanců, tedy stát, se řítí do (zatím ještě ne akutního) dluhového průšvihu. Klasická firma s tak obřími dluhy, jaké má nyní stát (cca 3,5 bilionu Kč), by už dávno byla v bankrotu.
Nekončící sérii rozpočtových deficitů Česka snad ani není potřeba připomínat – hrozivé je, že i podle úředních odhadů budou masivní deficity pokračovat v mnoha dalších letech. Dokazuje to navrhovaný nárůst deficitu státního rozpočtu na příští rok o 45 miliard korun i prognóza resortu financí na přespříští a další roky, v nichž se to hemží deficity na úrovni 260 až 270 miliard.
Ekonomika sice začala jakž takž růst (meziročně ve druhém čtvrtletí o 2,6 %), a proto rostou i příjmy vlády. Jenže současně bobtnají také výdajové potřeby státu – ať už jde o zbrojení, výstavbu Dukovan, sociální kompenzace, infrastrukturní investice plus dotace na všechno možné, nemluvě o nekonečném seznamu různých jiných požadavků vůči erárnímu financování.
Nabízí se otázka, v čem je – z pohledu odborářů – při současném stavu státní kasy lepší preferovat variantu „lepší holub na střeše než vrabec v hrsti“? Tedy, proč namísto dohody o zvýšení platů alespoň o úroveň navrhovanou ministrem Jurečkou (až o 7 procent) dali odboráři přednost trvání na radikálnějších platových požadavcích, a tedy nedohodě?
Odpověď již byla naznačena. Odboráři sázejí na to, že příští vládu povede Andrej Babiš a jeho ANO za podpory jiných „rozdávačných“ stran, kteří budou vůči státním zaměstnancům velkorysejší a vůči státní kase lehkovážnější.
Sázka na tuto kartu dává logiku, neboť Andrej Babiš a Alena Schillerová jsou dosud nepřekonanými českými rekordmany v zadlužování: jejich deficitový rekord ve výši -420 miliard Kč z roku 2021 se nadále jeví jako „nedostižný“. Pokud tento rekord dokáže nějaký přeborník vůbec kdy překonat, pak to nejspíše bude opět tým vedený Andrejem Babišem.
Dá se proto důvodně předpokládat (i přes nejistotu kolem toho, kdo a jak by po volbách mohl složit funkční vládní koalici), že po případném znovupřevzetí vládního žezla by ANO plnilo své rozdávačné sliby, a tedy by bez mrknutí oka navyšovalo platy dle požadavků odborářů a různých sociálních či zájmových skupin.
Čím dál vyšší vládní dluhy budou muset v dalších letech v daních platit i všichni ti státní zaměstnanci, kteří dostanou velkoryse přidáno na mzdách.
To však je možné pouze formou vyššího zadlužování země, tedy dalším navyšováním deficitu státního rozpočtu, neboť – jakkoliv je nejasné a nejisté, že Česko v dalších letech poroste rychleji – případné finanční benefity plynoucí z růstu ekonomiky, tj. vyšší příjmy státního rozpočtu, budou vždy okamžitě zkonzumovány na desítky jiných vládních výdajových priorit, v čele se zvyšováním obranných výdajů, k nimž se Česká republika zavázala a které si již dokonce uzákonila.
V takovém případě, kdy vládní výdaje – spotřebované třeba i na velkorysejší navyšování platů zaměstnanců ve státní, potažmo veřejné sféře – začnou ještě razantněji předbíhat úroveň vládních příjmů, začnou se opětovně roztáčet kola inflace a ta bude „užírat“ z reálné hodnoty platů a mezd všech zaměstnanců.
A čím dál vyšší vládní dluhy budou v „lepším případě“ muset v dalších letech v daních platit i všichni ti státní zaměstnanci, kteří dostanou velkoryse přidáno na mzdách. Horší variantou je, že rostoucí dluhy budou spláceny dalšími a ještě vyššími státními půjčkami.
Jako už tolikrát, i nyní se ozřejmuje rozpor mezi finančními možnostmi státu a neustále vzlínajícími požadavky všech těch, kdo peníze na výplaty zaměstnanců čerpají z veřejných rozpočtů. Je nutno si uvědomit – a vývoj mnoha posledních let to nevyvratitelně dokazuje – že bez zásadních reformních změn bude stav konta vládních financí do nedohledna pořád stejně špatný.
Státní kasa nebude v dohledné budoucnosti nikdy přetékat penězi. Zvýšené platy státním zaměstnancům budou při setrvačném vývoji vládního hospodaření vždy znamenat zvýšené zadlužení státu, jelikož idea vyrovnanosti státního rozpočtu se už stala jen utopickou fikcí.
Připomeňme, že ministerstva, úřady a jejich příspěvkové organizace v Česku letos zaměstnávají celkem zhruba 489 tisíc lidí. Vedle toho jsou na finančních tocích od státu závislé další stovky tisíc zaměstnanců veřejné sféry.
Jedinou cestou, která by umožňovala solidně zvyšovat platy státním zaměstnancům, ale která by současně neměla za následek zruinování veřejných financí, je limitování státu v mnoha aspektech – snad jen s výjimkou vnější obrany. Což lze provést jedině tak, že by se nejdříve povedlo zredukovat, až doteď setrvale bující, agendu a pravomoci státu a následně by mohlo dojít k citelnému snížení počtu jeho zaměstnanců.
Tato idea řešení je však bohužel čirou teorií a má v sobě fatální nedostatek: je totiž všeobecně nepopulární a nikomu z politiků nevyhraje volby. Proto i nadále bude kolem zvyšování platů státních zaměstnanců (o platech samotných politiků snad raději ani nemluvit) panovat značná nervozita plynoucí z neradostného pohledu na každoroční státní rozpočtovou sekeru a veškeré možné negativní důsledky.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
