KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ze statistického klobouku čerstvě vytažený nejnovější údaj o „vysokém“ růstu tuzemské ekonomiky o 2,6 procenta ve druhém čtvrtletí předznamenává hodnocení dosavadní éry vládnutí Fialova kabinetu, jehož působení by se dalo charakterizovat jako nepatrně mírný pokrok v mezích značně limitovaných možností. Po tom předchozím zdědil přehršel zásadních ekonomických problémů a hříchů, z nichž většina nebyla řešitelná bez navazujících negativních následků či politických pohrom. Přesto, nebo možná právě proto byl nakonec nejenom opozicí, ale i nespokojenou veřejností pasován do role hlavního viníka všeho zlého, co naši zemi postihlo.
Podle aktuálního zjištění ČSÚ vzrostla tuzemská ekonomika ve druhém čtvrtletí letošního roku ve srovnání se stejným obdobím roku minulého o 2,6 procenta. I když nejde o žádný zázrak, řadí ji tento výsledek v rámci EU (která dle Eurostatu roste v průměru tempem 1,5 %) k těm lepším zemím.
Třebaže samotné srovnání či dokonce relativní úspěch v rámci evropského bloku nelze považovat za nevyvratitelný důkaz čehokoliv, přesto výsledek ukazuje, že Česko není v krizi, nezažívá pohromu – tedy, odhlédneme-li od nelichotivého a již dlouhodobého zadlužovacího trendu, kdy rozpočtové deficity i za Fialovy vlády udržely „vysokou“ úroveň: viz na letošek naplánovaný schodek rozpočtu 241 miliard, který má v roce příštím vzrůst na 286 miliard.
I na to lze z vládních řad slyšet obhajobu, že schodek veřejných financí v poměru k HDP má letos klesnout na solidních 1,9 %, přičemž na konci Babišovy vlády dosahoval výrazně horších 5 %.
Jenže to jsou suše statistické a – z pohledu laika – akademické úvahy a údaje, jenž veřejnost neocení. Za tyto teoretické a ve své podstatě neslaně-nemastné údaje si lidé v krámu nic nekoupí. Navíc, pokud jde o současný růst ekonomiky, dá se bez uzardění tvrdit, že ekonomika rostla spíše navzdory vládou posvěcenému regulatornímu a dotacemi pokřivenému rámci.
Jistě, na růstu ekonomiky má Fialova vláda podíl v tom, že se do HDP započítávají i některé vládní výdaje, jdoucí například na infrastrukturu či do obrany, jež prudce vyskočily.
Jenže za masivními, politicky motivovanými investicemi zůstává vyorána čím dál větší dluhová brázda, tedy deficitní stovky miliard, jež budou poplatníci muset splácet v nespočtu dalších let. Jde tedy o klasický „pokrok“ na dluh, nad kterým těžko jásat.
Poměrně solidní (ve srovnání s celou Unií) tuzemský aktuální ekonomický růst je tedy možné přičítat spíše „shodě infrastrukturních, zbrojních a jiných náhod“, než nějaké promyšlené prorůstové vládní politice, dá-li se něco takového vůbec reálně (tj. s věrohodným účinkem) praktikovat.
Ostatně v uplynulých letech volebního období pěti- a posléze čtyřkoaliční vlády to s ekonomikou a jejími růstovými čísly u nás bylo dosti „skromné“. Stejně jako s mnoha jinými aspekty počínání těch, kdo třímali kormidla politické moci.
Správci socialistického dědictví
Fialova vláda působila dominantě jen jako jakýsi správce, který – s mírnými variacemi – udržoval předchozími vládami nastolenou socialistickou politiku, vyznačující se: rostoucí mocí státu, potažmo přerozdělováním a státními ingerencemi, a svatořečením dotací či všeprostupující byrokratizací života, jejíž podstatou jsou státní regulace. To vše je nemilosrdně podtrhováno socialistickou nezodpovědností v podobě dluhového žití na úkor nepředvídatelné budoucnosti.
Pochopitelně, že zásadní roli v tom sehrála podřízenost Česka rozhodovací mašinerii bruselských orgánů, která je dlouhodobou daností a nezrodila se až v posledních čtyřech letech. Z tohoto pohledu se jeví jako nezasloužené, pokud jsou Fialově vládě vyčítány všechny nezdary, hrozby a průšvihy, které jen koho mohou napadnout.
Včetně dopadů emisních povolenek na domácnosti (jež mají vstoupit v platnost cca za rok a půl v podobě, která je poněkud nejasná) či „nelítostného“ zvýšení důchodového věku na 67 let (jehož by mělo být dosaženo zhruba za tři dekády, což dnes nikoho reálně „nebolí“).
Přesto – soudě dle předvolebních průzkumů – značná část veřejnosti propadla dojmu, že Fialova vláda je strůjcem všech nepravostí, jež trápí obyvatele, typicky samozřejmě v oblasti cen v podobě mýtizované „Fialovy drahoty“.
Paradoxem dějin je to, že současná vláda fakticky žádný vážný problém sama nezavinila, ale buď jej zdědila, nebo se formálně a vynuceně podepsala pod něco, z čeho nebylo vyhnutí. Odhlédněme přitom od zpackané digitalizace stavebního řízení, která v reálu až tak moc netrápí voličské masy.
Pokud je současné vládě vyčítáno mírné navýšení některých daní, pak je na tom politicky nejbolestivější spíše to, že nedodržela předvolební slib daně nezvyšovat. Samotné zvýšení daní přitom neznamenalo drtivý úder nejširším vrstvám.
Navíc, mírné zvýšení některých daní v rámci tzv. konsolidačního balíčku, včetně například těch nemovitostních (o nichž ve finálním důsledku rozhodují obce), bylo vynuceno zděděnými rekordními schodky státního rozpočtu, jež bylo potřebné brzdit.
Meziroční inflace dosahovala při odchodu Babiše ze Strakovky 6,6 %
Připomeňme, že Fialova vláda zdědila za rok 2021 rekordní rozpočtovou sekyru ve výši 420 miliard korun. Nemluvě o dalším, již naplánovaném hluboce deficitním rozpočtu na rok 2022 (jenž nakonec skončil schodkem 360 miliard).
Pokud by se „odéesáci“, premiér Fiala s ministrem Stanjurou, v situaci chabého růstu (či dokonce nerůstu) HDP rozhodli tvrdě škrtat finanční transfery tekoucí skrze státní kasu (včetně platů), se zlou by se potázali – a to jak u koaličních partnerů, tak u opozice a zejména u nejširší veřejnosti.
Pokud jde o pověstnou „Fialovu drahotu“, tedy nesporné inflační zdražení fakticky úplně všeho (a to kumulovaně o několik desítek procent), nemělo by se zapomínat, že vysoké tempo růstu cen bylo nastartováno již za předchozí vlády ANO, když v prosinci 2021 – při odchodu premiéra Babiše ze Strakovky – dosahovala inflace meziročně 6,6 procenta.
Opět je nutno doplnit, že dramatickou inflaci (která se vyhoupla až na 18 % v září 2022) snad bylo možné zkrotit přesvědčivěji, ale zřejmě jen radikálními škrty vládních výdajů – typicky vůči platům zaměstnanců státu a veřejného sektoru (a radikálnějším zvýšením úrokových sazeb, které je ovšem v gesci ČNB).
Něco tak „protilidového“ se od udržovací a dominantně socialistické vlády nedalo čekat. A pokud by se o to (hypoteticky) pokusila, opozice by v čele rozlícených mas zadupala Fialu i s jeho ministry do země. Sluší se doplnit, že inflace v Česku není zkrocená dodnes, když se nadále pohybuje zhruba na 3 procentech.
Nárazník mezi Bruselem a občany
Ve vyjmenovávání problémů a částečného vyvinování koaliční vlády by se dalo dlouze pokračovat. Tak či onak, i když premiéra Fialu a jeho sbor ministrů nelze považovat za primárního či klíčového viníka trablů, jež dnes v ekonomicko-politické rovině trápí obyvatele, je přesto těžké hledat důvody, proč by měl někdo hořet nadšením z působení této vládní garnitury.
Jak bylo naznačeno, ve skutečnosti působila jen jako jakýsi udržovací a správcovský orgán, který do značné míry pasivně a samočinně působil jako oboustranný nárazník proti tlakům zvenku i zevnitř.
Na jedné straně tlumil (nebo se o to snažil) údery přicházející z Bruselu – tak, aby unijní (typicky klimatická) politika tolik (a hned) nebolela tuzemské občany. Viz například kauza odložených emisních povolenek, kauza emisních norem na automobilky; ale také kauza zvnějšku vynuceného zvýšení výdajů na obranu na 5 %, jež se podařilo (nejenom tuzemské vládě) změkčit rozložením jak v čase, tak částečně i alternativními způsoby plnění závazku.
Na straně druhé se snažila absorbovat tlaky nespokojeného vlastního obyvatelstva, a to formou alibistické rozpočtové politiky, v níž výdaje mají přednost před příjmy.
A vlastně to nakonec byla zřejmě specificky válka na Ukrajině, která nevratně vyhrotila negativní nahlížení značné části veřejnosti na oficiální politiku Česka. Protože Fialova vláda se jasně postavila na stranu napadené země, což mnoho tuzemských obyvatel začalo zkresleně a úkorně chápat jako pomoc na úkor vlastních obyvatel.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
