KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Poslední dny se v povolebně rozjařeném Česku nesou ve znamení zatvrzelého reptání rodící se vládní koalice vůči existujícímu návrhu státního rozpočtu na příští rok, který na konci září schválila Fialova vláda. Tento zákon je jednak předmětem formálně bizarní tahanice o jeho doručení do Sněmovny, ale i čím dál umanutější kritiky toho, kolik v něm údajně „chybí“ peněz. Problém je v tom, že chybějící peníze v rozpočtu jsou cosi jako sebepotvrzující konstatování, potažmo proroctví. V každém rozpočtu musí, z podstaty věci, vždy chybět nedefinovatelně enormní balík peněz, neboť požadavky na výdaje státu jsou prakticky také vždy neomezené...
Kolovrátek o desítkách miliard
Nově etablovaná koalice aspirující na vládu, jíž celkem logicky dominuje hnutí ANO, šíří s frekvencí dobře promazaného kolovrátku mantru, že v návrhu státního rozpočtu na příští rok „chybí“ tu 80 miliard, ondy zas 85 miliard, nebo dokonce ještě vyšší suma finančních prostředků. Není to ani trochu překvapivé odhalení, nýbrž přirozená danost plynoucí z podstaty věci – v rozpočtu vždy pro někoho chybí peníze, nikdy v něm nejsou všechny pro maximální splnění všech přání a snů každého, kdo natahuje ruku.
V rozpočtu vždy chybějí peníze, protože na všechny žadatele se nikdy nedostane a ani dostat nemůže. Zdroje jsou ohraničené jednak omezenými příjmy a jednak tím, že si (tedy alespoň zatím) vlády netroufají vypůjčovat (tedy zadlužovat zemi) neomezeně.
Mylná představa o „odkloněných“ penězích
Jde o to, že se primárně diskutuje pouze a jen o konkrétních číslech, tedy zda chybí suma „x“ nebo balík „y“ miliard. Ale neřeší se skutečný rozdíl mezi „chyběním“ a mezi čím dál nafouknutějšími požadavky na výdaje. Je proto potřebné seriózně rozebrat fundament částečně zavádějícího sloganu o chybějících penězích ve státním rozpočtu.
Situace, kdy opozičně-vládní politici (sahají po vládě, ale zatím jsou v protivládní opozici) neustále šermují omračujícími „chybějícími“ ciframi, totiž evokuje dvojí dojem. Jednak že si Fialova vláda rozpočet „vymyslela“ a vystřelila jej do éteru od boku, aniž by zkoumala jeho skutečný obsah.
Nebo dokonce, že dosluhující vláda ony – deklaratorně „chybějící“ desítky miliard – nějakým způsobem „odklonila“, tj. že se ministři podloudně vkradli do státní kasy, v níž jsou uchystány peníze na příští rok, a z této virtuální pokladny si poslali miliardové sumy na tajné, pokoutní účty a účely. Což jsou pochopitelně a záměrně nadsazené nesmysly, které se snaží podtrhnout zavádějící, mystifikační akcent výkřiků o „chybějících“ penězích ve státním rozpočtu.
Nekonečná poptávka versus omezené zdroje
Nejde o to zpochybňovat konkrétní tvrzení typu, že příjmy návrhu rozpočtu na rok 2026 byly nadhodnoceny o 15 miliard korun. Ona to možná i je pravda... ale nebo také není. Spolehlivě jasno v tom bude až na konci příštího roku.
Jak bývá občas poukazováno, odhadovat s předstihem více než jednoho roku na korunu přesně, kolik stát vybere na daních, clech, poplatcích a dividendách, je nemožné. Bez ohledu na to, zda se někomu podaří přesně trefit růst ekonomiky v příštím roce – jako že nepodaří, neboť to připomíná věštění.
V jistém smyslu vlastně ani nelze polemizovat se stížnostmi designovaného premiéra Andreje Babiše, který tvrdí, že v rozpočtu chybí celkem 85,4 miliardy, jež by podle něj měly jít například pro ministerstvo práce a sociálních věcí či spravedlnosti, potažmo na platy jejich zaměstnanců. Případně pro ministerstvo vnitra (hasiče), nemluvě o kofinancování zemědělství, atd.
Lze ovšem konstatovat banální pravdu – že v rozpočtu, s prozatím navrženým deficitem 286 miliard Kč, je s realisticky dosažitelnou mírou předvídatelnosti a zodpovědnosti zahrnuto to, co v něm mohlo být zahrnuto. Tedy jak předvídatelné příjmy, tak vládní výdaje, které v rámci možností uspokojí nějakou část příjemců a současně za sebou zanechají jakž takž udržitelnou sekeru, tedy negativní deficit mezi příjmy a výdaji.
Bez uzardění – a samozřejmě ad absurdum – by se totiž dalo tvrdit, že v rozpočtu chybí nekonečný objem prostředků, tedy nekonečně mnoho miliard. Potřeba finančních zdrojů, respektive poptávka po penězích z veřejných zdrojů, je totiž prakticky neomezená.
(Téměř) každý občan, firma, organizace, úřad, obec, ministerstvo, instituce, spolek, neziskovka, sociální skupina či projekt by si – teoreticky – chtěli nárokovat co největší sumu peněz z erárních prostředků formou dotací, sociálních dávek, státních platů či jiných podobných transferů. Kdyby se tyto přirozené a neomezeně nastolené nároky uvedených subjektů nasčítaly, dosáhly by nepochybně částky, která mnohonásobně přesahuje výdajové možnosti státu, tzn. jeho dosažitelné příjmy navýšené o sumu vypůjčenou z budoucnosti.
Příprava na masivní zadlužování?
Jinými slovy je primárně nutné hovořit o tom, jak poptávka po výdajích převyšuje reálné příjmy státu, nikoliv zda ten či onen resort měl (má dostat či dostal) stejně či méně, než podle něčích představ dostat měl a mohl. Rolí zodpovědných politiků by mělo být tuto propast mezi poptávanými příjmy a reálnými výdaji co nejvíce zmenšovat a tuto mezeru, která se už roky prudce rozevírá, pokud možno zacelovat, ne ji nafukovat hořekováním o virtuálně chybějících penězích.
Je nutno se smířit s tím, že peněz je v erárních pokladnách k dispozici tolik, kolik jich tam být může – kolik se podařilo vybrat od poplatníků a získalo z dluhů, jež nehrozí nevratným zničením budoucnosti. Skutečným problémem je věčná – a bohužel čím dál více samozřejmá – snaha vydávat ze státní kasy o mnoho více peněz, než kolik do ní od poplatníků reálně přiteče.
Peníze budou v rozpočtu chybět vždy, i kdyby se ekonomika utrhla ze řetězu.
Veškerá argumentace o fiktivním „chybění“ prostředků v rozpočtu tak evokuje dojem čím dál větší snahy o nezodpovědné hospodaření těch, kdo vehementně a nepřetržitě vzývají proklamovanou „díru“ v rozpočtu. A stejně tak se opakováním floskule o „chybění peněz“ sžíravě navozuje pocit, že jde jen o dělostřeleckou přípravu na „velký výdajový skok vpřed“, tedy v důsledku na mnohem masivnější zadlužování, než jaké jsme zažívali dosud.
Přičemž na letošek schválený rozpočtový deficit ve výši -241 miliard, i když je absolutně vzato enormní, se pak v kontextu křiku o chybějících penězích v rozpočtu na příští rok jeví – paradoxně – jako přijatelně nízký...
Politicky vděčné přerozdělování na dluh
Stát a jeho vláda mohou „řešit“ situace, kdy v rozpočtu (jako vždy) „chybějí“ peníze, buď čím dál hlubším zadlužováním, nebo neuspokojováním veškeré poptávky a požadavků, jež napadají jak politiky, tak zájmové a sociální skupiny – tj. úsporami.
Jenže přesně tohle stát a jeho vlády neumějí. Politicky prodejné je totiž jen co největší přerozdělování (na dluh), nikoliv úspory, restrikce a zodpovědné hospodaření. Proto budou peníze v rozpočtu chybět vždy, i kdyby se ekonomika utrhla ze řetězu a začala růst nevídaným tempem, což je navíc jen iluzorní pokus o líbivou pohádku.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
