Nechrání jen hříšníka, ale samotnou podstatu víry. Kněz vysvětluje skutečný smysl zpovědního tajemství

Otče, odkud pochází institut zpovědního tajemství a proč vůbec vznikl?

Institut zpovědního tajemství pochází prakticky z apoštolských dob, protože plyne ze samotné podstaty zpovědi. Už u církevních otců máme zmínky o individuální zpovědi. Často se říká, že prvotní církev znala hlavně veřejnou zpověď, ale otcové už již píší o zpovědi soukromé, v takové podobě, jak ji známe dnes, a to už na začátku druhého století, i když se o zpovědním tajemství tehdy ještě nediskutovalo. Bralo se to jako samozřejmá součást zpovědi.

Později se odkaz na apoštoly objevuje také u papežů, například u papeže Lva I. Ten zakázal praxi, která se objevila v Kampánii v Itálii – při mši tam četli nejen jména veřejných hříšníků, ale také jejich hříchy. A papež to výslovně označil za „naprosto neslýchaný skandál, odporující apoštolskému pravidlu“. To znamená, že mlčenlivost byla považována za danou věc od počátku, i když se o ní teologicky nediskutovalo tak jako dnes.

Zpovědní tajemství pochází z podstaty samotné zpovědi. Jeho smysl je chránit svátost smíření – její důvěryhodnost, svatost a nedotknutelnost. Kdyby věřící věděli, že se jejich zpověď může prozradit, tak se jednoduše zpovídat nebudou. A tím by nebyly odpuštěny hříchy a celé vykupitelské dílo Krista by se minulo účinkem. Základem křesťanství je smíření s Bohem, které je ve zpovědi bez svátostné pečeti nemyslitelné, a proto vše, co zazní u zpovědi, musí zůstat navždy skryto. Co bylo řečeno před Bohem, před ním musí také zůstat.

Jaký má zpovědní tajemství význam pro věřícího? A jaký pro církev jako celek?

Pro věřícího je to ochrana dobrého jména. Při zpovědi člověk řekne víc než kdekoliv jinde, protože to říká Pánu Bohu. Otevře své svědomí – i když jde o těžké hříchy a velmi citlivé okolnosti. A to by mu mohlo ve společnosti velmi uškodit.

Tajemství chrání člověka v tom, že hřích litoval, vzdal se ho a nechce, aby mu byl předčítán znovu. Kdyby tohle neexistovalo, lidé by buď nepřišli vůbec, nebo by říkali jen bezvýznamné drobnosti. Třeba: „Pohádal jsem se u pokladny v supermarketu“, ale už by neřekli, že se provinili proti čistotě se sousedkou. To by byl naprosto logický důsledek absence zpovědní mlčenlivosti.

A pro církev je to ochrana samotné svátosti. Aby mohla fungovat tak, jak ji Kristus ustanovil – tedy jako skutečné odpuštění hříchů, a ne jen jako společenský rituál.

Na co přesně se zpovědní tajemství vztahuje? Platí jen pro svátostnou zpověď, nebo i pro jiné důvěrné rozhovory s knězem?

Zpovědní tajemství se vztahuje čistě na svátost smíření. To znamená na to, co se děje při svaté zpovědi. Všechno, co kněz slyší (nebo říká) ve zpovědnici – nebo kdekoliv, kde probíhá platná zpověď – je chráněné absolutně.

Jestliže ale někdo přijde jen „na rozhovor“ nebo duchovní vedení mimo zpověď, tam zpovědní tajemství v tom vlastním smyslu nevzniká. Tam je kněz vázán mlčenlivostí morální, pastorační, ale teoreticky by mohl takto získané informace použít. Zpovědního tajemství nemůže kněze zprostit nikdo. Ani papež.

A co všechno do toho patří? Nejen samotné hříchy. Také okolnosti hříchů, i to, jak se dotyčný vůbec zpovídal, to, jestli litoval nebo ne, jak reagoval, co dostal za pokání, všechno, co souvisí s tou zpovědí. To všechno je kryto zpovědním tajemstvím.

Existují nějaké výjimky? Může kněz mlčenlivost porušit, pokud si to kajícník přeje?

Ne. Ze zpovědního tajemství neexistuje žádná výjimka. A to ani se souhlasem kajícníka. Kněz nemůže říct: „On mi to dovolil.“ To nejde. Tajemství nepatří tomu člověku, ale svátosti, církvi. A platí navždy.

Platí tajemství i po smrti kajícníka?

Ano. Smrtí kajícníka to nekončí. Tajemství je trvalé – navždy a kněz je musí zachovat až do své smrti.

A co když zpověď neskončí rozhřešením?

Stačí, že začala. Ve chvíli, kdy kajícník řekne „Požehnej mi, otče, zhřešil jsem…“, nebo začne zpověď jiným způsobem, tím samým vzniká zpovědní tajemství. Bez ohledu na to, zda kajícník dostal nebo nedostal rozhřešení, zda odešel, nebo se kněz rozhodl ve zpovědi nepokračovat, nic z toho nehraje roli a tajemství platí stejně.

Co má kněz dělat, když se mu někdo u zpovědi přizná k vraždě nebo jinému těžkému zločinu? Smí to oznámit policii?

Ne, to nesmí. Kdyby se to dozvěděl jen ze zpovědi, tak to prostě nesmí nikomu říct. Je vázán absolutním tajemstvím. A je zajímavé, že český právní řád to respektuje – kněz má výjimku z oznamovací povinnosti u dokonaných trestných činů, o kterých se dozví ve zpovědi. Takže tady církevní a světské právo nejsou v konfliktu.

Co když ale člověk nevypráví něco, co udělal, ale něco, co teprve plánuje? Má kněz povinnost tomu zabránit?

Kněz mu to nesmí odkývat. Musí se mu to snažit rozmluvit, vést ho k lítosti, k nápravě. Pokud by ten člověk nelitoval a řekl „já to stejně udělám“, tak nemůže dostat rozhřešení. Ale kněz to zároveň nesmí nahlásit. Tajemství platí pořád.

Pokud je to ale skutečný, aktuální plán – třeba zabít někoho zítra – tak tam je morální povinnost dělat všechno, co jde v rámci zpovědi: přesvědčit, varovat, nabídnout pomoc. Ale nesmí ten čin vynést ven.

A co situace, kdy jde o pokračující čin – například domácí násilí, zneužívání, zpronevěru?

Zpovědní tajemství je pořád stejné. Když se to dozví jen ve zpovědi, tak to nemůže oznámit. Ale zároveň nemůže dát rozhřešení, pokud člověk nechce přestat nebo napravit škodu. Jiná by byla situace, kdyby kněz znal informace také odjinud, tedy mimo zpověď. Takové informace může použít, ale co zná jen ze zpovědi, je nedotknutelné.

Jediné, co může, je vést toho člověka, aby to oznámil sám. Anebo mu nedat rozhřešení, dokud to neudělá. Ale kněz sám nic navenek použít nemůže.

Stává se vůbec, že se někdo zpovídá z něčeho, co stále dělá?

Upřímně – prakticky ne. Zkušenost většiny kněží je, že kdo se dopouští nějakého závažného hříchu a nechce s tím přestat, tak se z toho vůbec nezpovídá. Spíš se člověk zpovídá ve chvíli, kdy s tím skončil, lituje toho, slíbil nápravu, nahradil škodu a chce odpuštění.

Může kněz odmítnout rozhřešení?

Ano. A v některých případech je to jeho povinnost. Pokud člověk nelituje, nechce změnit život, nechce napravit škodu, i když to jde – tak kněz nesmí dát rozhřešení. Ale i v tu chvíli platí zpovědní tajemství. To, co ten člověk řekl, zůstává navždy mezi ním, Bohem a knězem.

Jak je zpovědní tajemství chráněné v českém právu? Může kněze někdo donutit mluvit?

Český právní řád zpovědní tajemství respektuje. Kněz není povinen vypovídat o tom, co se dozvěděl při zpovědi, a nikdo ho k tomu nesmí nutit. Platí to jak v trestním řízení, tak u soudu, prostě kdekoliv, kde by mohl být vyslýchán jako svědek. Zákony uznávají, že duchovní mají povinnost mlčenlivosti, a ta je v každém procesním řízení plně respektovaná.

Jak je to s oznamovací nebo překazovací povinností? Musí kněz hlásit trestný čin?

Tady je rozdíl mezi dvěma povinnostmi. Oznamovací povinnost znamená, že někdo musí nahlásit spáchaný trestný čin. Z té mají duchovní výslovnou výjimku, pokud se o tom dozví ve zpovědi. Překazovací povinnost znamená, že pokud se někdo důvěryhodně dozví o připravovaném nebo pokračujícím trestném činu, má udělat všechno, co může, aby tomu zabránil. A ta platí i pro kněze. Ale i zde platí, že nesmí prozradit, co zaznělo ve zpovědi. Může jen přesvědčovat, varovat, odmítnout rozhřešení – ale nemůže jít a oznámit to policii.

Co kdyby církevní a státní právo šly přímo proti sobě? Čím by se kněz řídil?

Pokud jde o zpovědní tajemství, církevní právo je naprosto jasné – kněz ho nesmí porušit za žádných okolností. Ani kdyby mu hrozil trest, ani kdyby mu to přikázal soud nebo zákon. Porušení zpovědního tajemství je jeden z nejtěžších přečinů a trestem je samočinná exkomunikace, vyloučení ze svátostného života. Český stát zatím nikdy nestál v situaci, kdy by tohle musel řešit. Teoreticky by se mohlo jednat o střet s paragrafem o překazení trestného činu. Někteří právníci říkají, že hrozba exkomunikace je tak vážná újma, že kněz by nebyl trestně odpovědný – ale to je zatím jen teorie. Nikdy to české soudy neřešily.

A existují případy ze světa, kde se stát pokusil tajemství prolomit?

Ano, ale nikdy ne tak, že by kněze donutil mluvit. Například v USA v 70. letech – vězeň požádal o zpověď a policie nainstalovala do místnosti odposlech. Chtěli to obejít technicky. V Belgii byl případ kněze, který věděl, že se někdo chystá spáchat sebevraždu, a nic neudělal. Soud uznal zpovědní tajemství, ale zároveň řekl, že kněz měl poskytnout pomoc. Dostal podmínku na jeden měsíc a pokutu jedno euro – spíš symbolicky. A v některých zemích, třeba ve Francii nebo Austrálii, se diskutovalo, že by kněží museli hlásit zneužívání dětí i tehdy, když se to dozvědí ve zpovědi. Nejdále postoupila situace v Austrálii, kde již v některých státech byla kněžím stanovena zákonná povinnost oznamovat delikty spáchané vůči nezletilým také na základě informací ze zpovědi.

Jak reagujete na názor, že zpovědní tajemství jen umožňuje zametat zločiny pod koberec?

Tohle tvrzení nedává smysl. Kdyby zpovědní tajemství neexistovalo, tak se lidé prostě nezpovídají. Zvlášť ne z vážných věcí. A pokud by se nezpovídali, tak nemají ani šanci dojít k lítosti, ke změně života, k nápravě. Zpovědní tajemství zde není proto, aby se něco tutlalo. Je proto, aby člověk mohl pravdivě před Bohem přiznat svůj hřích a nechat se vést k nápravě. Bez důvěry a tajemství by se neřeklo nic, a tím by se také nic nezměnilo.

Takže zpověď může člověka přivést k tomu, aby převzal odpovědnost?

Ano. Kněz nemůže běžet na policii a někoho udat, ale může tomu člověku říct: „Tady nejde jen o tebe a Boha. Zpověď není smazání paměti. Pokud jsi způsobil škodu, musíš ji napravit.“ A pokud to ten člověk odmítá – pokud nelituje nebo nechce nic změnit – tak prostě nemůže dostat rozhřešení. Čili není to „prominutí bez následků“.

Často se říká, že advokáti, lékaři nebo psychologové mají taky mlčenlivost. V čem je ta kněžská jiná?

Ano, i oni mají mlčenlivost a je to zcela správně. V duchovní oblasti existuje taky mlčenlivost – při duchovním rozhovoru, doprovázení, duchovním vedení. Ale zpovědní tajemství je něco jiného. To je absolutní. Advokáta může klient zprostit mlčenlivosti. Kněze kajícník zprostit nemůže. A ani papež to nemůže udělat. Zpovědní tajemství nepatří pouze kajícníkovi – je to vlastnost svátosti. Kněz je v ní jen služebník. Co zazní ve zpovědi, na to nemá nikdo nárok, ani zpovědník.

Měl by o tom stát rozhodovat? Třeba dát povinnost hlásit zneužívání i ze zpovědi?

Kdyby to stát zavedl, reálně se nestane to, co si možná někteří myslí – že kněží začnou hlásit pachatele. Nestane se nic. Jen lidé přestanou vyznávat to, co udělali. A tím se nezabrání ani zločinu, ani se nepomůže oběti. Zmizí jediný prostor, kde má člověk šanci si přiznat, že dělá něco zlého. A kde s ním někdo může mluvit o tom, že to musí skončit.

Je něco, co by k tomu mělo zaznít a nezaznělo?

Možná jen to, že zpovědní tajemství není pouze o právu kněze mlčet, ale o právu kajícníka mluvit – mluvit beze strachu, otevřeně, před Bohem, z hloubi svědomí. Kdyby tohle právo věřící neměl, tak se uzavře, zůstane sám se se svými hříchy, a nic se nezmění. A tím by byla důvěra v církev, v tuto její službu nabouraná. A bez důvěry nemůže zpověď existovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.