Stát chudne, Babišova vláda utrácí dál. Reálné příjmy klesly o 100 miliard

Nově zveřejněná studie odhalila zajímavou a pro mnohé překvapivou skutečnost. Příjmy státního rozpočtu ČR od roku 2019 do roku letošního klesly reálně o více než 100 miliard Kč. Tento fakt zaujme o to víc v kontextu aktuálního vývoje vládních financí, jež plíživě směřují k dalšímu rozevírání nůžek mezi nerostoucími příjmy a vesele rostoucími výdaji. Relativní snižování příjmů vlády se na první pohled může jevit jako zlá zpráva. Na druhou stranu však platí, že zvyšování příjmů státu nepřináší automaticky jen všeobecně pozitivní důsledky.

Tak trochu paradoxně se zveřejnění výsledku studie o pokleslých příjmech překrývá s definitivní tečkou za schvalováním státního rozpočtu na letošní rok. Prezident Pavel podepsal příslušný zákon, s nímž nesouhlasil, a nový tok výdajových eskapád státu se mohl začít valit do celé země, neboť státní rozpočet konečně vstoupil v platnost. Tak či tak, samotný fakt, že tuzemská vláda má nyní o 100 miliard korun nižší reálné příjmy, než měla v roce 2019, je sice překvapivý, ale současně i srozumitelně vysvětlitelný. Jak asi každý intuitivně tuší, nominálně příjmy vlády v Česku neustále rostou. V roce 2019 činily 1523 mld. Kč a postupně vystoupaly na 2081 mld. Kč v roce 2025. Nárůst příjmů v pojednávaném období (v němž po 3 roky vládl Andrej Babiš a po 3 roky Petr Fiala) dosáhl 558 mld. Kč, což je v průměru nárůst o 93 miliard, potažmo o 36 %, tedy v průměru o 6 % ročně. To není málo, jenže v tom fatálně zaúčinkovala obrovská inflace mezi srpnem 2021 (4,1 %) až prosincem 2023 (6,9 %), kulminující v září 2022 (18 %, meziročně). 

Ve studii je zahrnut i rok 2026, což mírně narušuje celkovou „tvrdost“ dat, neboť na letošek lze zatím dělat jen odhady a to ještě na základě nejisté predikce růstu HDP, jehož vývoj je vzhledem k válce v Zálivu a jiným faktorům poněkud ve hvězdách. Každopádně, schválený rozpočet ČR na rok 2026 počítá s příjmy 2118 mld. Kč, což proti roku 2025 znamená téměř nulový nárůst. I to je zřejmě důvod, proč vládní příjmy za sedm let klesly reálně o více než 100 miliard Kč, přičemž hlavním faktorem byla a je inflace, která od roku 2019 kumulovaně dosáhla 46 %, což samo o sobě je skličující údaj jak vůči platům a mzdám, tak vůči úsporám obyvatelstva.

Jádro problému ale není v tom, že vládě rok co rok dramaticky nerostou reálné příjmy. Svízel tkví v tom, že vládní výdaje se v podstatě zvyšují nezávisle na tom, kolik stát vybere od poplatníků. Vlády prostě přestaly brát v potaz chabý reálný nárůst (ve skutečnosti pokles) svých příjmů a nadále hodují, jakoby se nechumelilo. Výdaje za uvedené sedmileté období (podle závěrů studie) narostly reálně o více než 200 miliard Kč. Ze studie by – v jistém smyslu, při zohlednění reálné hodnoty – plynulo, že poplatníci dnes odvádějí státu reálně (tj. svou skutečnou hodnotou) méně peněz, než před šesti či sedmi lety. Z tohoto pohledu by reálné snížení vládních příjmů znamenalo, že lidem a firmám zůstalo více peněz. Což ale bohužel není pravda, neboť i jim inflace „odkradla“ kumulovaně 46 % jejich hodnoty (zjednodušeně a v průměru; údaj nezahrnuje individuální úročení/zhodnocení úspor). I tak by se nerůst vládních příjmů dal považovat za pro občany pozitivní. 

Jenže, to by platilo tehdy, pokud by se vlády chovaly jako zodpovědný hospodář, který své výdaje uzpůsobuje příjmům. Tak tomu ale v praxi není. Vlády prostě neberou vážně fakta a své výdaje neodvozují od příjmů, nýbrž je primárně odvozují od svých potřeb a požadavků cílových skupin. V čemž je zakódována odpověď na zásadní otázku, zda bude někdy možné zastavit průběžné zadlužování státu? Odpověď zní: nebude, neboť přerozdělování (tedy vydávání) čím dál více peněz bez ohledu na reálnou hodnotu vládních příjmů je u převážné většiny politiků vlastnost zažraná natolik pod kůží, že se jí nikdo nedokáže zbavit. Přičemž zdrojem této „rozdávačné nemoci“ jsou volby (což není míněno jako zpochybnění klíčového pilíře demokracie jako takové). Jakmile se straníci dostanou k moci, chovají se tak, jakoby zdroje státu byly nevyčerpatelné, s poukazem na stále ještě nízké celkové zadlužení Česka.

Vzhledem k výsledku studie (pokles reálných příjmů o více než 100 miliard) je logické, že vlády mají tendenci vytvářet velké deficity. Systém jim fakticky nedovoluje chovat se hospodárně, neboť taková politika by byla volebně „sebevražedná“. Pak je vlastně i překvapivé, že Fialova vláda dokázala mírně (nejen nominálně, ale i reálně) snižovat schodky. A naopak, není překvapivé, že nová Babišova vláda rozpočtový deficit zase nominálně navýšila nad tři sta miliard korun. Okolnosti (reálný pokles a nominální stagnace vládních příjmů) ji objektivně tlačí k tomu se více zadlužovat. Ale jaké recepty se nabízejí na výše popisovanou vládní, příjmově-výdajovou schizofrenii? Jak jinak, než vyšší daně. 

Autoři studie naznačují, že zakopaný pes je ve snížení daně z příjmů fyzických osob. Za minulé Babišovy vlády byla příslušná sazba zredukována z 20 % na 15 % (když došlo ke zrušení tzv. superhrubé mzdy), což státu permanentně snižuje příjmy o více než 100 miliard korun ročně. Opětovné navýšení této sazby by jistě přineslo injekci životodárné finanční mízy do státní kasy. Z toho však neplyne dlouhodobě pozitivní dopad na deficity a zadlužování státu. S jídlem totiž roste chuť: čím vyšší má stát příjmy, tím vyšší má apetit k přerozdělování, tj. k rozdávání a zvyšování výdajů. Navíc vždy a všude platí, že poplatník své finanční prostředky utratí nesrovnatelně efektivněji, než vládní úředník. Nezapomínejme také na superinflaci: díky tomu, že lidem (pochopitelně, ne všem) v Česku – po snížení sazby příjmové daně – zbylo více v peněženkách a mohli inflační šok přežít v lepším finančním zdraví. Určitý specifický „recept“ byl oznámen před pár dny, kdy z prohlášení koaličních představitelů vyplynulo, že vláda zřejmě nesplní svůj slib a nesníží daň z příjmu firem z 21 % na 19 %. Tato „nečinnost“ státu ponechá v kase cca 22 miliard Kč. Nic to však nemění na faktu, že jediným optimálním ekonomickým řešením by bylo nezvyšovat reálně vládní výdaje, přičemž mluvit o jejich snižování působí už jen jako utopické rouhání. Ale takový recept připomíná jen stavbu vzdušných zámků. 

Premiér Andrej Babiš v jednom ze svých nejnovějších vyjádření nevyloučil, že příští státní rozpočet ČR (tedy na rok 2027) může mít ještě vyšší schodek, než má být ten letošní (schváleno 310 mld. Kč), když v této souvislosti hovořil o zvyšování obranných výdajů. Tím se rýsuje další spirála vedoucí ke zhoršování situace, neboť vyšší deficity tlačí na růst inflace a ta znehodnocuje příjmy, včetně těch vládních, což dále vede k růstu rozpočtových deficitů, atd. Je to doslova začarovaný, rozpočtově apokalyptický kruh. Studií odhalené závěry tak v konfrontaci se žhavou rozpočtovou realitou názorně podtrhují podstatu současného tápání Česka, jímž je systémově zakódované zadlužování státu a všech poplatníků, jež v širším a komplexnějším důsledku poškozuje a bude poškozovat skoro všechny, i když se dnes mnohým jeví zadlužování jako přínosné, prorůstové, proinvestiční či prosociální.