Rozpočtový bolehlav: Babišova rodící se vláda je v pasti, ale má na výběr řadu triků, jak z toho ven

Jak již bylo výstižně popsáno v komentáři Lenky Zlámalové, státní rozpočet na příští rok, jenž připravil ministr Zbyněk Stanjura a Fialova vláda jej schválila s deficitem 286 miliard korun, má řadu trhlin a zřejmě ukrývá i mnohem vyšší sekeru, odhadovanou minimálně na 350 miliard. 

Takový přístup k tvorbě rozpočtu není správný ani zodpovědný. A kritický osten se příliš nezměkčí, ani když v otázce vytýkaného nadhodnocení rozpočtových příjmů přimhouříme oči a smíříme se s tím, že dnes nemůže nikdo spolehlivě odhadnout, jaké výše příjmy státu dosáhnou. Jasno v této věci totiž bude až na konci roku 2026.

Podotkněme, že tohle je systémový problém a do očí bijící rozpor při sestavování státních rozpočtů. Vlády totiž vždy precizně naplánují a na halíř přesně schválí výdaje státu, ale k nim pak následně lopotně dohledávají a vymýšlejí adekvátní příjmy na základě odhadů vývoje ekonomiky, které jsou činěny rok a půl dopředu, což připomíná věštění z křišťálové koule.

Ale když se vrátíme ke konkrétní kauze Fialovy vlády a jejího nekonzistentního a nejasnostmi poznamenaného návrhu rozpočtu, vytýkat jí „neférový“ postup lze jen v ideálním světě. Jenže státní rozpočet do nepolitického světa nepatří, neboť i tato navenek účetně-technická záležitosti je bytostně politický oříšek. 

Aby taky ne, když jde o nejdůležitější zákon roku, v němž se přerozděluje 2,4 bilionu. Nemůže proto překvapit, že Fialova vláda – neřešme, zda šlo o sofistikovaný záměr či nevyhnutelný důsledek reálných okolností – na svého nástupce narafičila rafinovanou past, z níž bude obtížné se vysoukat ven.

Mnozí by dodali, že si Andrej Babiš a jeho lidé cosi takového zasloužili, neboť v opozici slibovali nejenom modré z nebe, ale i rozpočtové zázraky na počkání. Ostatně, ledaskdo by se mohl domnívat, že by se Babiš jako premiér v podobné situaci jako Fialova vládní družina zachoval obdobě. 

Vzpomeňme, že Babišova vláda s ministryní financí Schillerovou předávali v roce 2021 rozpočet na další rok s navrženým deficitem 376,6 mld. Kč, když původně plánovali dokonce mínus 390 miliard. Fialova vláda pak zděděný návrh v únoru 2022 přepracovala do schodku 280 mld. Kč; nakonec ovšem (i kvůli válce a energetické krizi) skončil rozpočet s deficitem 360 miliard. 

Přesto politici hnutí ANO v opozici jaksi zapomněli na realitu a Fialově vládě vyčítali, jak moc zadlužila zemi, když jí na hrb hodili i svůj „vlastnoručně“ vyrobený deficit (376,6 mld., respektive 360 mld. Kč v roce 2022). Dá se proto říci, že nastupující vládní politiky, samozřejmě v čele s Andrejem Babišem, dostihla jejich vlastní minulost. Na rekordně masivní deficity zadělali v letech 2020 a 2021 a nyní se vracejí do jimi rozbouřených rozpočtových vod.

Pokud jde o kritizovaný Fialův, respektive Stanjurův rozpočet a jeho skrytý deficit, je nutné se podívat pravdě do očí. Tuzemská ekonomika klopýtá, vládní příjmy téměř nerostou (když v roce 2026 mají oproti letošku vzrůst o nepatrných 36,6 miliard), zatímco výdaje nabobtnají o téměř 82 miliard na celkových téměř 2 409 miliard. 

Argument, že Fialova vláda věděla dlouho dopředu, že bude muset dávat více peněz na obranu, potažmo na stavbu nových Dukovan, a tudíž že mohla s předstihem provést adekvátní výdajové škrty, je sice korektní a logický, ale je neslučitelný se světem reálné politiky. Těžko by se našel ministr či jakákoliv vládní konstelace, kteří by ve volebním roce měli odvahu plánovat redukci státních výdajů. 

To by jim většinoví voliči neodpustili. Většina z nich preferuje nízké daně a současně masivní vládní přerozdělování. Stavět se proti těmto zákonitostem může jen ten, kdo dopředu plánuje volební prohru. 

Na misku vah se také sluší položit skutečnost, že minulá Babišova vláda (respektive dvě vlády, v té první bylo ANO menším partnerem) získávala peníze i na úkor budoucnosti tím, že nechávala obranyschopnost země na třetí koleji, když v tomto resortu vydávala částky jen něco kolem 1 procenta HDP.

Takový přístup už ale nebude možný. Jistě, zvýšení zbrojních výdajů na objemy vyšší než 2 % HDP nespadlo z nebe letos. Jenže, ono už fakticky není odkud brát. Ve státní kase jsou jen ty zdroje, jež tržní ekonomika vyprodukovala, zatímco poptávka po vládních výdajích je prakticky neomezená. 

Vzhledem k tomu se může zdát překvapivé, když Andrej Babiš – po klasické názorové otočce – oznámil, že chce v příštím roce zachovat deficit v té výši, v jaké byl navržen Fialovou vládou, tj. se schodkem 286 miliard. Jedná se o klasický pokus o perpetuum mobile, k němuž byl chystající se premiér zjevně donucen uskupením Motoristé sobě, jež trvá na nezvyšování deficitů (či dokonce na jejich snižování). 

Babiš se tak ocitl se nejenom ve Fialově pasti skrytého vyššího (než oficiálního) deficitu, ale i v „motoristickém“ nezadlužovacím klinči, neboť bez Macinkovy a Turkovy strany vládu nesestaví – pokud se nebudeme pouštět do spekulací o ještě jiných koaličních slepencích.

Učinit rozpočtový zázrak se sice jeví jako nemožné, zvláště když sledujeme probíhající jednání rodící se trojkoalice (složené ze 6 stran), z nichž vzešla například dohoda na přenesení plateb za distribuci elektřiny ze zákazníků na stát, a to v objemu 20 miliard. Nelze však vyloučit, že by se to v nějaké kamuflované podobě mohlo podařit. 

Dopracovat se k „zázraku“ lze pochopitelně jen s využití „kouzel“, neboť opatření typu vyšších daní či slibované vytěžení miliard ze „šedé ekonomiky“ jsou passé. K tomu, aby nová vláda zkrotila schodek plus minus ve „Fialově výši“, se nabízí řada triků. Jakých?

Například použít část peněz určených na obranu k jiným účelům. Pokud je udrží na úrovni 2 % HDP, ale nepůjde na 2,35 %, ušetří řádově 50 miliard, což není úplně malá suma. Nebo ještě více nadhodnotí příjmy, když vyjde z toho, že ekonomika poroste více, než se čekalo. A jistě vymyslí další podobné finty. Formálně by pak deficit nového „Babišova rozpočtu“ na příští rok nemusel být (o tolik) vyšší, než je nynější Fialův.

Co na tom, že posléze nebude dodržen (tj. deficit bude překročen) – to již v té době nebude veřejnost tolik trápit, neboť konečný výsledek rozpočtu nemívá výbušný ohlas. 

O to více je na místě zdůraznit, že barvitá mediální přestřelka kolem opětovného poslání či neposlání původního „Fialova“ návrhu rozpočtu do Sněmovny připomíná svou zbytečností lacinou telenovelu, jejímž nevysloveným záměrem je jen odvrácení pozornosti od podstaty problému – jenž spočívá jednak v tom, že Fialův rozpočet v sobě mj. ukrývá i vyšší deficit, ale také v tom, že se hnutí ANO při řešení rozpočtu ocitlo v těžko řešitelném dilematu, v němž by se mělo pokusit skloubit slibované zvýšené výdaje s požadavkem na snížení deficitu. 

Přesto by tyto rozpočtové hrátky, v nichž se řeší opětovné schvalování a přeposílání něčeho, co beztak existuje a nemůže zmizet, neměly zastínit fundamentální skutečnost, která zasluhuje podtrhnout: požadavky na státní výdaje setrvale a neúprosně rostou, což nelze říci o zdrojích peněz. 

A státní dluh, který už překročil 3,5 bilionu korun, může dál trhat rekordy...

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.