GASTRO GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Za nejlepší gastronomií není vždy nutné se vydávat do michelinských podniků v centrech velkoměst. Často je tomu přesně naopak - třeba jako v případě nenápadné provozovny s rychlým italským občerstvením v neutěšeném sousedství rušné křižovatky pražských ulic Průběžná a V Korytech. Bistro U Itala v čele se svým jediným pracovníkem a majitelem v jedné osobě, kovaným Italem z Kampánie, zde slouží lidu už od roku 2003.
Padesátník Michele je prototypem italského hospodského, jakých jste možná na svých toulkách pod Apeninami potkali desítky. Jenže tenhle chlapík z městečka Corleto Montforte asi dvě hodiny jízdy od Neapole si prostě kdysi řekl, že „Praga“ je zlatá loď a svoje skvělé pizzařské know-how se rozhodl rozvíjet právě ve Strašnicích. Nedaleko žije se svou českou paní a dětmi a do centra se nežene. Neskrývá, že životní styl Čechů je pro něj stále trochu zklamáním. „Lidi jezdí drahými auťáky a kupují si vily na Vinohradech, když jdou ale oslavovat, koupí si Bohemku za 89 Kč a jídlo přinesou ze závodní jídelny.“ Micheleho pizza není možná nejlevnější ve městě ((á 50 Kč za 1/4), ale lepší široko daleko neochutnáte.
Z Kampánie do Strašnic
Asi bych bistro U Itala vůbec neznal, kdybych si nedaleko v roce 2004 nepronajal garáž na motorku. Od té doby jsem tu nepravidelným, ale stálým hostem. Micheleho krámek ani on sám se od té doby ani moc nezměnili. Ubylo trochu omítky, přibylo vrásek... Ale jinak? Jedna z nejpopulárnějších fastfoodových komodit na světě zde chutná pořád skvěle. Samozřejmě, když Michele používá výlučně suroviny ze své domoviny a jeho střežená receptura na to správné těsto, které nechává několik dní kynout, dodává jedinečnou chuť, která vám zlepší každý den.
Myslím to vážně, to co dokáže s chuťovými a čichovými buňkami dokonale zharmonizovaná vůně guanciale, mozzarely, suga nebo hříbků, jsem dlouho nezažil. „Existuje romantická pověra, že těsto si pizzaři nadhazují v ruce a válí ho od oka, správná pizza ale vzniká v lisu“, ukazuje Michele na impozantní zařízení za pultem. Pizzu pak peče v elektrické peci na 300 stupňů, což je jediná správná teplota.
„Přijď ráno, teď nemůžu, chodí lidí. Dáme si kávu“. Tak jsem tu, srkám italské espresso a poslouchám.
„Po škole jsem chtěl pryč, můj bratr byl v Udine, já tam šel na vojnu a o vikendech jsem chodil na brigády do pizzerie a vydělal docela dost peněz, takže jsme s majitelem brzy měli ve městě dvě pizzerie. Pak jsme se rozešli a s přítelkyní jsme si koupili supermarket. Zavírali jsme jen jednou, když jsme se brali. Jinak to byla hrozná otročina, šest dní v týnu od nevidím do nevidím. Že Češi kradou? Možná, ale kradou všichni - i Italové,“ vykládá italský jižan ze statku, který ale míří celý život na sever.
Je Praha zlatá loď?
Micheleho první vážný vztah stres spojený s podnikáním nevydržel. „Když se po devadesátém roce otevřeli východní trhy, řekl jsem si, že by bylo dobré otevřít v Praze obchod se zmrzlinou nebo pizzerii. Proč v Praze? Italové milují Prahu“, směje se semi-geniální pizzař.
„Když jsem tu v roce 2003 začínal, mohl jsem za tři miliony koupit pár bytů a děti by teď mohli sedět s nohama na stole. Ale já to nacpal sem“, ukazuje rodák z Corleta na svou říši o rozloze 8 x 5 metrů. „Lidi jsou zvláštní, naproti čekají frontu na zmrzlinu za tři eura, ale s kvalitním jídlem je to v Čechách začarované - čest výjimkám“, krčí rameny kovaný Ital, který ve skutečnosti Česko miluje a domů by se nevrátil. „Jezdím tam jen pro zboží nebo na pohřby“.
Osud provozovatele malého bistra na periférii bere Michele stoicky: „Minulý rok jsem neměl den zavřeno, ale lidi si říkají - ten si nahrabe, žiďák. Můj příklad je Ježíš Kristus - lidi na mě plivají, že jsem drahý a já skončím na kříži. Ale bez lidí jako já by se Amerika nestala Amerikou.“
Zastavte se za Michelem na skvělou pizzu a kupte si u něj olivový olej, těstoviny nebo italské omáčky a sladkosti. Uděláte radost sobě i jemu.
