Developeři lžou, bytů je dost. Stačí se nastěhovat k babičce

O tom, jak dnes politici líbivě a bez skutečných argumentů vnímají takzvanou bytovou krizi, svědčí třeba nedávné vyjádření ministryně financí Aleny Schillerové. Ta v kritice klesajícího počtu bytových novostaveb (zaviněného podle ní Fialovou vládou) doslova prohlásila: „Čeho je málo, to je drahé! Počet stavebních povolení na nové byty klesl o třetinu!“

Nic proti tomu. Otázkou ale zůstává, proč je bytů málo a proč jsou tedy drahé. Schillerová a jí podobní svádějí takzvanou bytovou krizi na přebujelou byrokracii, ekologické předpisy, úředního šimla. Už se ale vůbec nezabývají tím, jestli stavebních povolení jednoduše neubývá kvůli tomu, že už není kde stavět. Nebo je prostě stále obtížnější najít místo, kde nová bytová výstavba není v konfliktu s jiným – veřejným či soukromým – zájmem.

Pro příklady nemusíme chodit daleko. Třeba mé domovské České Budějovice se při prakticky stejném počtu obyvatel prostorově rozrostly za posledních 30 let hrubým odhadem nejméně o čtvrtinu. A hlavním důvodem je jednoznačně razantní rozšíření plochy pro bydlení.

Tam, kde ještě nedávno běhaly srnky, dnes stojí rozsáhlé příměstské satelity, nabobtnala sídliště. Bytové domy vyrostly i v parku Stromovka a jiných přírodních lokalitách. Zdá se ale, že to stále nestačí.

Developeři kvůli deklarovanému nedostatku bytů žádají zábor dalších a dalších ploch v okolí města. Nové sídliště pro nejméně 2000 lidí má vzniknout u Bavorovic (směrem na Hlubokou nad Vltavou) nedaleko příměstské rezervace Vrbenské rybníky, jiná developerská zástavba se chystá v příměstské oblasti na opačném konci města. Byty ale stále údajně chybějí, proto jsou drahé, je třeba stavět nové a nové. A zabírat přitom další louky a pole.

Přitom počet obyvatel v Českých Budějovicích a jejich nejbližším okolí zůstává od pádu totality prakticky stejný, v samotném městě spíše klesá. Jak je tedy možné, že ani desítky nových developerských projektů s mnoha tisíci byty stále nedokáží naplnit poptávku po bydlení a tím byty zlevnit?

Odpověď na tuto otázku může mít jak objektivní, tak subjektivní podobu. Ta objektivní vychází třeba ze šetření Českého statistického úřadu, které potvrdilo, že za posledních 30 let vzrostla výměra obytné plochy na jednoho obyvatele Česka zhruba o třetinu.

Mladší (a bohatší) generace Čechů už odmítá žít ve čtyřech ve dvoupokojáku jako jejich rodiče, raději platí drahou hypotéku za větší prostor. K tomu se přidává trochu opomíjený fakt, že se rapidně rozšířila nejen průměrná obytná plocha na jednoho obyvatele, ale také vedlejší plochy, s bydlením spojené.

K bytu (podle dnešní představy) patří neodmyslitelně i auto, a to tedy znamená parkovací místa a (většinou) i nějakou novou silnici. 

Pokud by třeba rozšiřování Budějovic probíhalo současným stylem, pak se za „pár let“ Budějovice spojí s Hlubokou. A přírodně cenný a lidmi k rekreaci hojně využívaný pás krajiny kolem Vltavy prostě zmizí. Což asi nikdo nechce. Zejména ti, kteří dnes bydlí na jeho okraji.

Podobný trend se odehrává ve všech našich městech – typicky v Praze, ale třeba i v Plzni, jak ukazuje následující mapové srovnání:

Zkusme ale pominout všechny ekologické a hospodářské aspekty dalšího zabírání drahocenné půdy pro bytovou výstavbu, stejně jako prostý fakt, že některé části developerských projektů slouží ke spekulacím a mnohé byty zůstávají prázdné. Vraťme se k cenám.

Alena Schillerová tvrdí (a není sama), že když se budou více stavět nové byty, jejich cena poklesne. To ale, jak napovídá právě příklad razantního rozšíření Budějovic, není vůbec jisté. Potřeba neustálého rozšiřování bytového prostoru, výrazně podporovaná developery, se zdá nekonečná.

Proč? Má to možná i jeden, opět málo zmiňovaný důvod, spojený s neochotou mladších generací sdílet po založení vlastní rodiny bydlení se staršími. I když byla tato neochota obvyklá i v minulých dobách, dnes má extrémní podobu. Je to opak takzvaného „mamánkovství“.

Znám i ze svého blízkého okolí řadu příslušníků starší a střední generace, kteří si koupili či postavili domy a velké byty v satelitech nebo na nových sídlištích s představou, že s nimi jednou budou po studiích bydlet „mladí“. Místa je přece u nich dost. Jenže omyl. Mladí raději platí drahou hypotéku za garsonku ve městě nebo žijí v drahém nájmu než aby bydleli (byť odděleně) s rodiči či prarodiči.

A opět: to není nic nového. Nové je v tom, že ještě nikdy v historii (jak je vidět z rozšíření měst v posledních 30 let) se mladé generaci nenabízelo tolik prostoru ke společnému bydlení se staršími jako nyní. Už nejde (v mnoha případech) o žádné sdílení dvoupokojáku s tchyní a babičkou. Jde o nabídku celých pater velkých domů, několika místností v bytech, někdy i o celé domy s podmínkou, že dědeček bude mít v domě pokojíček.

Přesto se ale tahle mezigenerační a pro společnost velmi potřebná dohoda o společném soužití jaksi míjí účinkem. Důkazy nevycházejí jen ze subjektivního, ale i objektivního poznání. V každém pátém rodinném domě v Česku žije podle statistik jen jeden člověk.

Někdo chce pochopitelně bydlet sám zcela dobrovolně, a toto právo mu nikdo nemůže upírat, určitě by se ale našlo i dost těch (a znám jich hodně), kteří by velmi rádi bydlení sdíleli s dětmi, vnoučaty, někdy i cizími lidmi. Jenže mnoho mladých párů se zjevně více bojí rozvodu kvůli neshodám s rodiči ve společném domě než toho, že se rozvedou kvůli problémům s nesplácením hypotéky za předražený byt na nějakém pražském sídlišti.

Přitom kdyby se v otázce bydlení dokázala lépe dohodnout mladší generace s tou starší, mělo by velmi pozitivní efekt nejen v otázce ceny bydlení. Co jiného by si měl stát v době obav z následků stárnutí populace přát víc než lepší mezigenerační a rodinné soužití? Nevyřešilo by to mnoho problémů lépe než sebedokonalejší důchodová reforma?

Ano, je to každého volba. Nikdo nemůže nikoho nutit, aby po založení vlastní rodiny sdílel dům s rodiči. A výměnou za levnější bydlení došel třeba občas nakoupit nebo uklidil. Ovšem svádět současnou bytovou krizi na nedostatek místa k bydlení, hojně podporovaná politiky a developery, je úplně zcestná a falešná. Bytů a domů je dost, nikdy v historii Česka jich nebylo tolik., nikdy neměli Češi k dispozici tak velký obytný prostor.

Jen je možná čas začít přemýšlet o tom, jestli tím prostorem nabubřele nepohrdáme a místo snahy o lepší mezigenerační dohodu si ničíme krajinu další nekonečnou a předraženou bytovou výstavbou, která nemá konce. A pokud se něco podstatného na vztazích mezi generacemi v otázce bydlení nezmění, nebude ho mít ani v budoucnu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.