Petr Macinka není neškodný. A už vůbec ne prozápadní

Směšné a nabubřelé textové zprávy a mediální výroky Petra Macinky odhalily něco mnohem závažnějšího: neschopnost sebekontroly. To je u ministra zahraničí zásadní problém. O to větší u člověka, jehož bezpečnostní prověrky a profesní předpoklady vzbuzují dlouhodobé pochybnosti.

Mnoho mých kolegů novinářů je přesvědčeno, že Petr Macinka je prozápadní politik. Argumentují jednotlivými výroky, jimiž se kdysi hlásil k západní kultuře nebo k euroatlantickým strukturám. Jenže to je přesně ten typ sebeklamu, na který si česká politika v minulosti už několikrát bolestně naběhla. V politice se totiž nehodnotí podle rozhovorů, ale podle toho, s kým spolupracujete, kde vystupujete a koho považujete za své spojence. A právě tady se Macinkův prozápadní obraz začíná rozpadat.

Nedůvěryhodnost Motoristů – a zejména jejich předsedy – se dlouho přehlížela. Do jisté míry pochopitelně. Andrej Babiš se prezentoval jako silný lídr a otevřeně tvrdil, že zahraniční politiku bude řídit osobně. Původní kandidát na ministra zahraničí Filip Turek měl sehrát spíše dekorativní roli. Jenže situace se zkomplikovala a do Černínského paláce nakonec zamířil Petr Macinka, který původně figuroval v úplně jiném resortním příběhu.

Tato změna měla dalekosáhlé důsledky. Především definitivně rozmetala představu Andreje Babiše jako silného lídra. Dnes mu tuto roli přiznává snad už jen Miloš Zeman – z důvodů, které s autoritou příliš nesouvisejí. Koaliční partneři, o nichž si Babiš myslel, že je zvládne bez potíží, mu začínají otevřeně přerůstat přes hlavu. Pokud to takto půjde dál, bude se za pár měsíců s nostalgií vzpomínat i na Petra Fialu.

Problémem nejsou jen vnitropolitické turbulence. Skutečně vážné škody mohou vzniknout na zahraničním renomé České republiky. A právě tady hrají Motoristé a SPD klíčovou roli. Andrej Babiš se soustředí především na vlastní politické přežití a ochranu svých ekonomických zájmů. Stát to ustojí. Reputace země ale může utrpět podstatně víc.

Při sestavování vlády panoval názor, že Babiš proruské excesy svých menších partnerů ukočíruje. Ostatně sám nemá zájem jít otevřeně proti evropskému mainstreamu – už jen kvůli svému byznysu v západní Evropě. Tento předpoklad měl i historickou oporu: po útoku na muniční sklady ve Vrběticích reagoval Babiš razantně a správně.

Jenže krátce po nástupu nové vlády začal lavírovat. Jedno říkal doma, druhé v zahraničí. A jakmile lídr projeví slabost, objeví se lidé, kteří ji začnou využívat. V tomto případě Petr Macinka – politik, jehož veřejné vystupování dlouhodobě charakterizuje přehnaná sebedůvěra a sklon k okázalým gestům, jež maskují nedostatek skutečné autority.

Macinka je produktem prostředí, v němž se pohyboval dlouhá léta – Institutu Václava Klause. Instituce, která se formálně hlásí k šíření Klausových myšlenek, dnes spíše produkuje vyčpělé pokusy o ideologickou obhajobu kremelských narativů. Právě z tohoto milieu Petr Macinka vykročil do čela české diplomacie.

Na Institut Václava Klause a navázané projekty se dlouhodobě váže pověst proruského myšlenkového zázemí, často s problematickými zahraničními vazbami. Symbolickým příkladem je text Jiřího Weigla „Edvard Beneš a naše doba“, který otevřeně legitimizuje historické směřování Československa do ruské sféry vlivu a kritizuje Ukrajinu za její odhodlání se bránit agresivnímu Rusku.

Blízkost Motoristů k proruským pozicím se neprojevuje jen v textech a projevech, ale i v konkrétních krocích. Petr Macinka krátce po svém nástupu do funkce podnikl kroky, které by usnadnily pohyb ruských agentů na českém území. Po veřejné kritice a vlastním skandálu je sice stáhl, ale signál byl vyslán.

V zahraniční politice mají gesta obrovský význam. Kam ministr jede, koho zve, s kým se setkává. Je proto výmluvné, že Macinka po svém nástupu nezamířil do klíčové západní metropole ani nepřijal významného spojence, nýbrž pozval maďarského ministra zahraničí Pétera Szijjártóa – politika fungujícího jako dlouhodobý emisar Kremlu.

Petr Macinka se také netají ochotou spolupracovat s Tomášem Tarabou, slovenským nacionalistickým politikem, který je známý autoritářskou rétorikou a výroky balancujícími na hraně fašisoidního myšlení. Že to nebyl náhodný exces, potvrzuje i vystoupení Petra Macinky na konferenci pořádané spolkem Svatopluk. Tento extremistický, proruský spolek se nese na tradicích českého fašismu a v jeho čele stojí někdejší neúspěšný diplomat Petr Drulák, ekonomka Ilona Švihlíková a katolický extremista Michal Semín. Blízko k nim mají i Zuzana Majerová, Jindřich Rajchl nebo komunistka Kateřina Konečná, tedy nejhorší sedlina českého politického života.

Vystupovat na akcích spolku Svatopluk není „kritický dialog“. Je to hodnotové přihlášení se. V reálné politice to není o nic méně výmluvné, než kdyby ministr vystoupil na akci neonacistů a následně se hájil tím, že tam šel jen diskutovat a přesvědčovat je o opaku.

Nevábné postavy sdružené ve spolku Svatopluk spojuje několik věcí: nenávist k liberální demokracii, slavjanofilsky pojatý nacionalismus s příklonem k Rusku a snaha vyrvat Českou republiku ze struktur EU a NATO. V pravém slova smyslu jsou to vlastizrádci. Petr Macinka se s nimi přátelí, stejně jako další významná postava Motoristů, někdejší europoslanec za ODS Jan Zahradil. Jeho jméno figuruje snad v každém průšvihu, kdy jde o ohrožení bezpečnosti naší země ze strany Číny — ostatně právě jeho jméno zaznělo nepřekvapivě v souvislosti s nedávno zadrženým čínským agentem.

Signifikantní je i to, za koho se Petr Macinka tak srdnatě bije. Filip Turek se během svého krátkého působení v europarlamentu profiloval jako jasně proruská síla. Důkazem je jeho hlasování. Hlasoval například proti usnesení o potřebě trvalé podpory Ukrajiny ze strany EU, proti usnesení o pokračující finanční a vojenské pomoci Ukrajině ze strany členských států EU, proti usnesení o případech nespravedlivě vězněných Ujgurů v Číně. Samostatnou kapitolou jsou pak jeho osobní kontakty, ať už na íránské ambasádě nebo s ruskou agentkou v Americe

Toto Macinkovo tolerantní chování k politickým extrémistům není náhoda. To je vzorec. Výsledný obraz je pak nepříjemně jasný: Petr Macinka má dlouhodobě více přátel u sympatizantů východních autoritářských režimů než  těch, kteří se hlásí k západoevropské liberální demokracii. A to je u ministra zahraničí České republiky diskvalifikační problém sám o sobě.

Ministr zahraničí navíc nemá být bojovník proti „elitám“, uražený solitér ani ideologický buldozer. Má být asertivní, ale schopný konsenzu. Má umět jednat, tlumit konflikty, respektovat institucionální autority a držet emoce na uzdě. Petr Macinka opakovaně předvádí pravý opak: uráží se, mění postoje, nerespektuje prezidenta republiky a osobní frustrace zaměňuje za politické postoje.

Andrej Babiš si patrně myslel, že se mu podaří udržet balanc mezi dvěma silami — tou prozápadní, která je i pro něho výhodná, a tou proruskou, kterou představují hned dvě strany jeho vlády, SPD a Motoristé. To, jak se Macinka znemožnil s textovými zprávami, by mohlo udělat premiérovi radost: diskvalifikoval se z jakýchkoli jednání a je zřejmé, že prezident s ním už prostě jednat nebude. Jenže vzhledem k jeho komplexům a resentimentu nastíněným výše může být odstrčený Macinka nebezpečnější než dřív.

Jeho poslední televizní vystoupení, plná arogance a okázalého pohrdání, navíc nápadně připomínají rané fáze politických kariér některých osobností, z nichž se později stali autokrati. Samozřejmě to ještě neznamená, že se jím Macinka stane. Ale právě historie nás učí, že naivita se v politice nevyplácí – a že diktátorské sklony se málokdy objevují náhle. Většinou se dlouho a nenápadně kultivují.

Macinka působí jako člověk, který má dlouhodobě zadrženou frustraci z autorit – a nyní si ji kompenzuje útoky na hlavu státu. Chová se jako politik, který bolestně vnímá vlastní neúspěch a fakt, že ve svém věku zdaleka nedosáhl postavení ani vlivu svého duchovního otce Václava Klause. To nejsou psychologické diagnózy, ale politicky čitelné rysy chování.

Petr Macinka proto rozhodně není vhodným ministrem zahraničí země, která chce zůstat součástí demokratického, prozápadního světa.