GLOSA PAVLA VONDRÁČKA | Plné Staroměstské náměstí na podporu prezidenta Petra Pavla ukázalo, že ignorovat veřejný názor se nedá – ani když to zkusí arogantní ministr Petr Macinka. Premiér bude muset zasáhnout, protože masová účast není jen protestem proti jednomu úředníkovi, ale výstrahou celé vládě.
Petr Macinka v Otázkách Václava Moravce prohlásil, že prezidenta bude prostě ignorovat. Řekl to s lehkostí člověka, který si plete stát s hospodským stolem a ústavní systém s osobní averzí. Ignorovat hlavu státu – to zní drze, až afektovaně. Až do chvíle, kdy se ukáže, že ignorovat plné Staroměstské náměstí už tak snadné není. A že ignorovat ho nebude moci ani premiér Andrej Babiš.
Plné náměstí se totiž nedá odbýt obvyklou invektivou na spolek Milion chvilek. Nedá se zesměšnit ani zpochybnit. A už vůbec se nedá svést na „nepřátele demokracie“, když demonstrace probíhá pouhé čtyři měsíce po regulérních volbách s jasným výsledkem. Tak masová účast není výrazem neochoty respektovat volby, ale spíš velmi rychlým vysvědčením. A to vládě – i jednomu konkrétnímu ministrovi – zatím nevychází dobře.
Demonstrace na podporu prezidenta vznikla kvůli sporu, jemuž se premiér původně chtěl vyhnout. Krátce po volbách to dokonce vypadalo, že mezi prezidentem a premiérem vznikl alespoň základní modus vivendi, nezbytný pro fungování země. Jenže do této křehké rovnováhy vstoupil extrémně nezralý Petr Macinka a rozhodl se, že si z nástupu do vysoké politiky udělá osobní duel ega. Nejmenší vládní strana hodila do soukolí vidle – a Macinka je s viditelným potěšením ještě přitlačil.
Mohutnou účast na Staroměstském náměstí lze číst několika způsoby. Jednak jako jasné odmítnutí pohrdání politickou kulturou. Minulí prezidenti sice vedli s vládami spory, ale drželi se určitého rámce slušnosti. Ten se dnes bortí – a Macinka u toho stojí s úsměvem, jako by šlo o jeho osobní vítězství.
Ještě nepříjemnější je však druhý výklad. Bylo by bláhové si myslet, že na náměstí stáli výhradně voliči bývalé koalice. Řada voličů ANO jsou pragmatičtí, neideologičtí lidé. Nehledají velké myšlenky ani politické symboly, chtějí klid a funkční vládu. A právě ti dnes dávají najevo nespokojenost. Ne proto, že by zpochybňovali výsledek voleb, ale proto, že místo práce sledují dětinský, umanutý a zcela zbytečný spor jednoho ministra.
Petr Macinka trucovitě trvá na jmenování svého kamaráda Filipa Turka ministrem. Trvá na něm navzdory prezidentovi, navzdory premiérovi, navzdory veřejnosti – a zřejmě i navzdory zdravému rozumu. Zemi mezitím drží v politickém patu, protože jeho osobní prestiž je zjevně důležitější než fungování vlády. Lidem nevadí prezidentovo rozhodnutí. Vadí jim Macinkova neústupnost, arogance a pocit, že sledují politika, který si plete tvrdost s umanutostí a odvahu se sobectvím.
Do celé věci navíc vstupuje hlubší kulturní rovina, kterou Petr Macinka zjevně nechápe – nebo pohrdavě ignoruje. Češi jsou sice tolerantní a liberální společnost, ale zároveň mají v sobě zakořeněný silný formalismus a respekt k autoritám. Jsme potomci maloměstské a venkovské kultury, která byla kritická k nadřízeným – ale autoritu jako takovou nezpochybňovala. Platilo to pro císaře, pro prezidenta Masaryka a v jisté míře dokonce i pro komunistické prezidenty.
Právě proto je verbální, nafoukaný výpad ministra Macinky proti prezidentovi nepřijatelný i pro ty, kteří Petra Pavla nevolili. Nejde o politické sympatie. Jde o porušení nepsané společenské smlouvy: úcty k hlavě státu, stejně jako máme úctu ke starším lidem, učitelům či nadřízeným. Macinka tuto smlouvu porušil okatě, hlučně a s neuvěřitelnou dávkou samolibosti a to v míře, která nebyla možná ani u jeho duchovního otce Václava Klause.
Prezident jasně vysvětlil, proč Filipa Turka nejmenuje. Pokud nechce vláda jít cestou ústavní žaloby, musí to respektovat. Premiér si to nepochybně uvědomuje. Problém ale mezitím narostl do rozměrů, které poškozují politickou kulturu, důvěru veřejnosti i samotného premiéra a jeho stranu.
Petr Macinka dnes u Václava Moravce navíc jasně ukázal, že o uklidnění situace nestojí. Spíš naopak. Takto okázale zpackat vlastní politický debut chce zvláštní kombinaci infantilní arogance, zloby a naprostého nepochopení země, kterou chce člověk řídit. Petr Macinka tenhle sebedestrukční výkon zvládl dřív, než se stačil ve vysoké politice rozkoukat.
