Jaderný Írán a Trumpův měkký podbřišek: Riskantní izraelský gamble obrací Blízký východ vzhůru nohama

Několik arabských států se zřejmě podílelo na sestřelení dronů, které Írán vypustil na Izrael v odvetě za jeho útok, nebo s Jeruzalémem sdílelo klíčové zpravodajské informace. Jejich oficiální reakce na izraelskou operaci však byly jednotně negativní. 

Většina arabských vlád vydala prohlášení odrážející dlouhodobé obavy, že eskalace konfliktu s Íránem by vedla k regionální destabilizaci, narušení obchodních tras a negativním ekonomickým dopadům. 

Po letech zástupných konfliktů a odporu k vyjednávání arabské státy pod vedením Saúdské Arábie dospěly k přesvědčení, že íránskou jadernou otázku je třeba řešit diplomacií, a proto nyní ostentativně vyzývají k deeskalaci.

Tato prohlášení však byla z velké části formální. Vydala je ministerstva zahraničí, nikoli samotní arabští vůdci, a jejich primárním cílem bylo ochránit se před případnou íránskou odvetou. Dlouhodobá strategie Íránu totiž nespočívá v obraně vlastního území, nýbrž v útocích na své arabské sousedy. Cílem je vyvolat takovou hospodářskou destabilizaci v regionu – a skrze ceny ropy následně i ve světě –, která by donutila Spojené státy ke zdrženlivosti.

Během květnové návštěvy prezidenta Trumpa v regionu ho lídři států Perského zálivu údajně varovali před izraelským útokem na Írán. Takový krok pro ně představoval nepřijatelné riziko a podle nich nebyl ani v Trumpově zájmu. 

Ačkoliv Trump na jejich rady v jiných klíčových otázkách dal – například pozastavením sankcí vůči Sýrii a uznáním nové vlády pod vedením HTS – v íránské otázce se nakonec přiklonil na stranu Izraele. S vojenskou akcí nejprve tiše souhlasil a posléze se k ní sám připojil.

Genezi tohoto rozhodnutí a velice omezený manévrovací prostor, který měl Trump v tomto případě k dispozici, jsme ostatně rozebírali minule.

Trump však nepostupoval přesně podle izraelského scénáře. Z obavy, že se ho Izrael snaží vtáhnout do nákladné a vleklé války, po demonstrativním úderu v rámci operace „Půlnoční kladivo“ Izraelcům opět utáhl otěže. Začal tvrdě prosazovat návrat k jednacímu stolu, aby zabránil otevřenému konfliktu v celém regionu.

Paradoxně tak nyní prosazuje novou verzi jaderné dohody, kterou během svého prvního funkčního období odmítal. V jejím rámci by si Írán sice mohl ponechat jaderný program, ale bez možnosti obohacovat uran na svém území, což má sloužit jako pojistka proti jeho vojenskému zneužití. Írán tento návrh zásadně odmítá, a jednání tak budou zdlouhavá a s nejistým výsledkem.

Státy Perského zálivu, navzdory svému dřívějšímu odporu vůči JCPOA (tedy obamovské jaderné dohodě), nyní také upřednostňují toto řešení a místo konfrontace se ve vztahu s Íránem soustřeďují na diplomacii. 

Nejviditelnějším důvodem tohoto posunu je strach z toho, co by válka v Perském zálivu způsobila jejich ekonomikám. Na hlubší úrovni pak vidí Saúdové a další státy Perského zálivu jadernou dohodu jako klíčovou pro dosažení nové rovnováhy sil na Blízkém východě, kde Izrael z jejich pohledu získává nebezpečně silnou pozici a z bývalého tichého spojence se hrozí stát nebezpečný rival.

Arabští lídři v Zálivu jistě netruchlí nad porážkami Hamásu či Hizballáhu a stejně tak nebudou plakat ani nad dalším oslabením režimu v Teheránu. Jejich hlavní priorita zůstává stejná: stabilní prostředí pro ekonomický růst. Rozsáhlá válka mezi Izraelem a Íránem, do které by se mohli zapojit další hráči, představuje pro tento cíl smrtelnou hrozbu.

Právě proto mají regionální mocnosti zájem konflikt deeskalovat a dosáhnout diplomatického řešení íránského jaderného programu. Pro státy Zálivu je postupné oslabování Teheránu mnohem atraktivnější než jeho násilné svržení. Umožňuje jim totiž dosáhnout obojího: výhodné rovnováhy sil a zároveň stability, o kterou usilují řadu let.

Zatímco Izrael se snaží vytvořit s arabskými státy osu proti Íránu a Írán se naopak snaží tomuto spojenectví zabránit, lídři v Zálivu mají vlastní cíl: regionální uspořádání, které omezuje jak Írán, tak Izrael, a posiluje jejich vlastní pozici. 

Právě tato potřeba rovnováhy proměnila někdejší odpůrce jaderné dohody v její silné zastánce. Z jejich pohledu má nová dohoda zásadní výhodu: znemožní Izraeli rozpoutat válku, která by se přelila na jejich území a v případě izraelského vítězství by jen potvrdila jeho absolutní regionální dominanci.

Jen osmnáct hodin před izraelským útokem na Írán se minulý měsíc setkal íránský ministr zahraničí Abbás Aráqčí se svým saúdským protějškem na diplomatickém fóru v Norsku. 

Podle zdrojů agentury Bloomberg Aráqčí informoval prince Fajsála Bin Farhána o pokroku v jaderných jednáních s USA. Saúdové na oplátku zopakovali své varování: Izrael vás chce napadnout, uzavřete rychle dohodu s Američany. Ani jeden z nich netušil, že o necelé dva dny později dopadnou na Teherán a íránská jaderná zařízení izraelské bomby. Tím fakticky skončila jednání s USA a Blízký východ se ocitl na pokraji další velké války, která by mohla destabilizovat celý region. 

Tento rozhovor by byl ještě před pár lety nemyslitelný. Vztahy mezi zeměmi Perského zálivu a Íránem dlouho oscilovaly mezi otevřeným nepřátelstvím a pragmatickou spoluprací. Státy Zálivu obviňovaly Írán, že je obkličuje sítí svých zástupných milic, a na několika frontách – zejména v Jemenu – s ním vedly krvavé zástupné války. V posledních dvou letech však došlo k zásadnímu obratu.

Státy Zálivu v čele se Saúdskou Arábií si uvědomily, že je výhodnější investovat petrodolary do diverzifikace ekonomik než je utrácet v soupeření s Íránem. Začaly proto pracovat na uvolnění napětí se svým historickým rivalem. Teheránu dokonce nabídly miliardové investice a účast ve společném jaderném konsorciu, čímž se snažily zatraktivnit případnou novou jadernou dohodu s Trumpovou administrativou.

Ačkoliv záměry Izraele nebyly žádným tajemstvím, arabské státy šokovalo, že premiér Netanjahu na Írán zaútočil během probíhajících jednání mezi Teheránem a USA. V Zálivu tak zavládl dojem, že Donald Trump nemá Netanjahua zdaleka tak pod kontrolou, jak se předpokládalo.

Tento dojem jen posiluje dění v syrské Suvajdě. Izrael zde otevřeně vzdoruje americké administrativě a vojensky podporuje drúzské drogové barony s vazbami na Asada a Írán. Činí tak pod záminkou ochrany celé drúzské komunity, která však frakcí podporovanou Izraelem z většiny pohrdá. Jde o krok, který i mnozí příznivci Izraele, včetně autora tohoto textu, považují za strategicky naprosto idiotský a nekompetentní.

Tento postup ostře kontrastuje s pragmatickým postojem, který v posledních měsících zaujali „teroristé z Damašku“ (angličtináři se zájmem o téma konsolidace v Sýrii nechť si poslechnou druhou půlku tohoto podcastu). 

Jádro izraelského vměšování je tak třeba hledat spíše v osobních justičních problémech premiéra Netanjahua, který potřebuje protahovat konflikt, aby se udržel u moci. Jelikož mu Trump omezil manévrovací prostor v Íránu a Gaze a do Jemenu je daleko, Sýrie se stala vhodnou záminkou.

Vraťme se však od Sýrie zpět k širšímu regionu. Ačkoliv většina arabských států v soukromí tleskala porážkám íránské sítě proxy milicí po 7. říjnu 2023, tato spokojenost rychle skončila. Izraelský útok na Írán situaci dramaticky vyhrotil a začal přímo ohrožovat jejich klíčové zájmy.

Arabští lídři se chtějí věnovat svým prioritám: budování luxusních hotelů, investicím do umělé inteligence a dominanci světovému golfu (v poušti). Problému s Íránem se nehodlají zbavit válkou, ale pragmatickým obchodem. Jejich strategií je uplatit íránské vládnoucí vrstvy a pokusit se je přeměnit k obrazu svému.

Cílem je transformovat Írán na autoritářský stát, který buduje nový nacionalismus a odvrací se od islamistické ideologie. Měl by se soustředit na ekonomický rozvoj a obohacování svých elit, nikoliv na export revolučních myšlenek.

Největší obavou států Zálivu je, že pokud by se Amerika zapojila do rozsáhlejšího konfliktu s Íránem, staly by se jejich země logickým cílem íránské odvety. Právě ony jsou zranitelným místem americké strategie (Trumpovým měkkým podbřiškem), a to nejen kvůli své kritické infrastruktuře a ropným polím, ale i kvůli přítomnosti amerických vojenských základen.

Na Blízkém východě působí přes 45 000 amerických vojáků rozmístěných na 19 základnách. Katar hostí největší americkou leteckou základnu v regionu, zatímco v Bahrajnu kotví Pátá flotila amerického námořnictva. Všechny tyto země úzce spolupracují s americkým Centrálním velitelstvím (CENTCOM), které dohlíží na zájmy a operace USA v regionu.

Klíčovým bodem je Hormuzský průliv, kterým denně protéká téměř 20 milionů barelů ropy, což odpovídá pětině světové spotřeby. Pokud by Írán přistoupil k jeho uzavření, cena ropy by mohla vystřelit až na 130 dolarů za barel. Ačkoliv by americká odveta íránské námořnictvo zničila během několika dní, útoky jemenských Hútíjů jasně ukázaly, že k ochromení námořní dopravy není sofistikovaná armáda vůbec potřeba.

V Saúdské Arábii nutně panuje obava, že širší konflikt s Íránem a jeho proxy skupinami by nevyhnutelně vedl k dalším útokům na její energetickou infrastrukturu. Mají v živé paměti rok 2019, kdy Hútíjové na pokyn Teheránu zasáhli klíčová ropná zařízení a Trump v reakci jen pokrčil rameny.

K tomu se přidává zásadní nejistota: nikdo netuší, co by pád íránského režimu pro region znamenal. Mocenské vakuum v zemi s 90 miliony obyvatel by mohlo rozpoutat nepředstavitelný chaos.

Když proto Izrael začal útočit na cíle, které zjevně nesouvisely s jaderným programem, ale s pokusy o destabilizaci režimu, arabské státy začaly bít na poplach a mocně lobbovat u Trumpa, aby konflikt zastavil. A jelikož ani on neměl na vleklé válce v regionu zájem, pokusil se Izrael usměrnit.