Co se děje v Sýrii: Rekonstrukce státu, nebo předvoj další války?

Konference, symbolicky umístěná do sídla někdejší moci Bašára Asada, měla být jakousi veřejnou konzultací ke klíčovým otázkám k budoucnosti Sýrie. Řešila ekonomickou obnovu země po letech války, reformu zkorumpovaného justičního systému a návrh nové ústavy, která by mohla sjednotit zemi rozdělenou sektářskými a politickými konflikty.

Prozatímní prezident Ahmad Šara, dříve známý pod svým nom de guerre Abú Muhammadal-Džawlání, označil dialog za historický okamžik – první krok k politické transformaci Sýrie, ke které došlo necelé tři měsíce po svržení Asadova režimu. Ten padl primárně (ale nejenom) rukou povstalecké koalice vedené Šarou a hnutím Haját Tahrír aš-Šám (HTS), Organizací pro osvobození Levanty, jež se po letech ozbrojeného boje proti Asadovi nyní chopila moci, kterou se teď postupně snaží legitimizovat.

A zatímco ještě před půl rokem by obrys vládní helikoptéry na obloze předznamenával bombardování barelovými bombami, dnes, na výročí revoluce, shazovaly vládní helikoptéry nad Damaškem růžové květy. Jenže situace v zemi rozhodně nijak růžová není.

Přechodná vláda, sestavená Šarou a obsazená kádry HTS, si pro účast na konferenci stanovila jasnou podmínku: všechny ozbrojené milice v zemi musí složit zbraně a integrovat se do nově vznikající národní armády. Tento požadavek má za cíl zajistit centralizaci moci a eliminovat riziko rozlámání země kolem konfesních linií.

To však bylo v danou chvíli nepřijatelné pro Kurdy z SDF, kteří na severovýchodě země čelí tlaku Tureckem podporovaných islamistů pod hlavičkou tzv. Syrské národní armády, ve které působí navzdory jejímu názvu velká část zahraničních bojovníků v zemi a která se jako nominální spojenec HTS jen pomalu a obtížně integruje do prozatímních vládních struktur.

Kromě toho kurdské vedení trápí vnitřní neshody mezi různými politickými a vojenskými křídly, což oslabuje jejich schopnost vyjednávat a koordinovat své požadavky. Kurdové však nebyli jediní, kdo se konference neúčastnil, ta byla totiž sjednána velmi narychlo a velká část delegátů se na ni proto nemohla dostavit.

Konference navíc trvala pouhý jeden den a i přes nečekaně otevřenou diskuzi si z ní mnozí delegáti odnesli dojem, že pro novou vládu pouze představovala políčko, které je třeba zaškrtnout, a že o podobě slíbené nové vlády již bylo rozhodnuto v zákulisí.

Závěrečné prohlášení konference pak jasně zdůraznilo odmítnutí „jakékoli formy fragmentace, rozdělení nebo postoupení části vlasti“, což není pouhým rétorickým gestem – tento postoj odráží touhu většiny Syřanů po zachování celistvosti země, která byla válkou rozervána na nespočet regionálních enkláv a zón vlivu.

Samotné uskutečnění konference je v kontextu poválečné Sýrie pozoruhodným počinem. Vytvoření nového, udržitelného a politicky legitimního režimu po desetiletí trvajícím konfliktu, jenž si vyžádal stovky tisíc životů, miliony lidí vyhnal z domovů a zničil infrastrukturu země, je úkolem téměř nadlidským.

Skutečnost, že se dialog vůbec konal, svědčí o tom, že Šara a HTS jsou ochotni alespoň naoko přijmout principy politické inkluzivity a spolupráce mezi různými sektami a etniky, které tvoří mozaiku syrské společnosti.

Uspořádání konference a slib ustavení inkluzivní vlády byly jedněmi z hlavních závazků HTS krátce po převzetí moci. Šara opakovaně prohlašoval, že jeho režim bude chránit práva menšin – alavitů, křesťanů, drúzů – a také žen, což je vzhledem k původnímu ideologickému směřování HTS až překvapivý závazek.

Tato organizace, jež má kořeny v džihádistických hnutích a kdysi byla formálně součástí al-Káidy (aby ji následně vyhnala ze země a vedla válku s Islámským státem), se nyní snaží prezentovat jako pragmatická síla schopná vládnout zemi.

Dosavadní kroky ukazují, že tyto sliby nejsou zcela prázdné – režim v prvních týdnech po převzetí moci opravdu křesťanům a jiným menšinám nabídl ochranu a respektoval jejich základní práva, dokonce i umožnil omezenou účast žen ve veřejném životě.

Tyto kroky jsou však motivovány pragmatickou nutností – HTS potřebuje získat a udržet podporu západních a regionálních zemí, zejména pokud jde o zmírnění sankcí a financování obnovy syrského hospodářství, jež je po letech války, korupce a systematického rozkrádání asadovským režimem zcela v troskách.

Dodržení vzletných slibů o politické inkluzi a ochraně práv je klíčové nejen pro mezinárodní legitimitu, ale i pro budování důvěry uvnitř země, kde sektářské napětí, umocněné Asadovou politikou „rozděl a panuj“, zůstává po neuvěřitelně kruté občanské válce palčivým problémem.

Šarovy prohlášení o inkluzivitě a ochraně menšin jsou slibné, ale transformace země směrem k nim postrádá konkrétní a závazný plán. Navzdory prohlášením o spolupráci HTS dosud nezačlenila do přechodné vlády další povstalecké a opoziční skupiny, které se podílely na svržení Asada, což slíbila učinit do 1. března.

Samotná konference národního dialogu a její relativně otevřený průběh ukazují, že Šara a vedení HTS si uvědomují, že budoucnost a přežití nového režimu závisí na zmírnění sankcí, protože hospodářská situace Sýrie je zoufalá.

Euforie z pádu Asadova režimu rychle vyprchává a nahrazuje ji frustrace; Syřané tráví hodiny ve frontách na chleba nebo na peníze v několika málo fungujících bankomatech. Úleva přijde pouze tehdy, pokud Šara dokáže regionálním aktérům a Západu, že jeho záměr zapojit všechny komunity do vládnutí je seriózní a ne pouhou fasádou.

Ekonomický kolaps země a roky občanské války zanechaly hluboké sektářské rány. Asadův režim, který se prezentoval jako ochránce menšin, ve skutečnosti sektářství využíval k udržení moci, což nyní komplikuje snahy o smíření a sjednocení. Ostatně, je dobré si připomenout, že heslem alavitských milic a režimní armády nebylo „Asad, nebo hrozba útlaku“, ale „Asad, nebo zemi spálíme na prach“; což také do značné míry naplnily.

Ze strategického hlediska může zrušení sankcí na „někdejší teroristy, kteří se dnes prohlašují za národní osvoboditele“, znít jako riskantní krok. Jak však výstižně shrnuje The Economist, tento přístup vypadá jako špatný nápad jen do chvíle, než začnete zvažovat alternativy – například pokračující anarchii a s ní spjatou uprchlickou vlnu, návrat nějaké podoby nadvlády revolučního Iránu nebo nové metastatické bujení Islámského státu.

Potenciální legitimizace nové vlády však rozdmýchala odpor zbývajících věrných bývalého režimu, kteří mají v zádech podporu nesvaté trojice Íránu, Ruska a Hizballáhu. Od čtvrtka 6. března rozpoutal bývalý velitel Asadovy pretoriánské gardy (Asadovým bratrem vedené 4. obrněné divize, jediného drogového kartelu světa, který měl k dispozici 500 tanků) Ghajáth Dalla, sérii koordinovaných přepadů prozatímních vládních sil a masakrů civilistů.

Dalla je muž s dobře zdokumentovanou historií válečných zločinů, ke kterým sáhnul ve snaze vyvolat další kolo občanské války i tentokrát. Tyto útoky, při nichž zemřelo přibližně 400 lidí, včetně zmasakrovaných civilistů (z rivalských vesnic a z oblastí, které se k revoltě odmítly přidat) a zaživa upálených příslušníků ozbrojených sil prozatímní vlády, měly za cíl vyvolat spirálu sektářského násilí a podkopat Šarovu autoritu. Reakcí byly masové protesty na podporu přechodné vlády ve většině velkých syrských měst a živelná odplata provládních sil.

V Idlibu se shromáždil konvoj demobilizovaných mužů, z nichž mnozí si přinesli zbraně a nabídli se připojit k jakékoliv plánované vojenské odpovědi, jiní vyrazili na trestnou výpravu rovnou sami. Odvetné akce milic napojených na přechodnou vládu, opět zejména těch podporovaných Tureckem a spojených s SNA (ale zároveň i lokálních sunnitských potentátů) vedly k masakrům civilního obyvatelstva, zejména ve vesnicích na alavitské vysočině.