ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Povstalecké síly dosáhly nejvýznamnějšího pokroku za poslední roky během překvapivé ofenzivy, která začala minulou středu. Protivládní síly se zmocnily Aleppa, dříve největšího syrského města, a do včerejška ovládly rozsáhlé území na severovýchodě Sýrie poté, co se režimní síly v krátkém čase zhroutily a z velké části uprchly bez boje. Ofenziva spojuje řadu povstaleckých frakcí, ale vede ji Haját Tahrír aš-Šám (v českém překladu Organizace pro osvobození Levanty, HTS), která již více než deset let kontroluje velkou část provincie Idlib, hlavní povstaleckou baštu v Sýrii.
Překvapivá ofenziva ukazuje, jak moc se syrská občanská válka, která začala už v roce 2011 a která koncem dekády dosáhla bodu stagnace, vytratila z povědomí širšího světa.
Syrský vůdce Bašár Asad, který se kvůli svým válečným zločinům stal v arabském světě i na mezinárodní scéně obecně vyvrhelem, v mezičase začal obnovovat vztahy s řadou států, které se kdysi agresivně snažily svrhnout jeho autokratický režim.
Ofenziva je však také připomínkou, že bez stabilního politického řešení se mohou zamrzlé konflikty znovu rychle rozhořet, což bychom měli mít na paměti při neustálém omílání potenciálního příměří v Gaze nebo na Ukrajině.
Obnovení bojů znovu staví do centra pozornosti všechna protichůdná napětí mezi různými aktéry syrské občanské války, v níž proti sobě stojí spojenci a partneři z jiných arén a ve které spolupracují aktéři jinde znesváření.
USA podporují Kurdy vedené milice pod hlavičkou Syrských demokratických sil v boji proti Islámskému státu, zatímco americký spojenec z NATO Turecko proti této skupině aktivně bojuje a vyzbrojuje její lokální arabskou konkurenci včetně sil navázaných na džihádisty. Ti v současnosti na rozdíl od Tahrír aš-Šám nebojují s asadovským režimem, ale opět právě s Kurdy.
Ankara silně podporuje anti-režimní militanty, přestože v letech Erdoğanovy konsolidace moci navázala užší vztahy s Moskvou, jejíž intervence ve prospěch Damašku v roce 2015 nakonec zvrátila průběh války ve prospěch režimu a zachránila ho.
Írán a Hizballáh rovněž podporují Asadův režim a budovaly v Sýrii imperiální zázemí použitelné k útokům na Izrael, což tamní vládu vedlo k častým úderům na íránské cíle v Sýrii a na cíle Hizballáhu, přestože by Izrael raději viděl u moci dále oslabeného Asada, kterého ale zná a ví co od něj čekat, než aby měl na hranicích nevypočitatelné sunnitské fanatiky, proti kterým Hizballáh a Írán v Sýrii bojoval.
Turecko navíc před deseti lety čelilo častému obviňování, že podporuje Islámský stát. To bylo vždy poněkud přehnané, ale v letech 2014 a 2015, kdy se Islámský stát zaměřoval na turecké Kurdy, Ankara v lepším případě projevovala jen malý zájem proti ISIS zasahovat.
Turecké příhraniční město Gaziantep jen nějakých sto kilometrů od Aleppa se stalo logistickým a rekrutačním centrem pro část zahraničních bojovníků ISIS, kteří přilétali z Istanbulu letem přezdívaným džihád expres. Teprve když se ISIS zaměřil i na útoky proti Turecku s cílem rozdmýchat etnickou nenávist v zemi, uzavřela Ankara hranice a začala Islámský stát také potlačovat.
V posledních několika letech se zdálo, že to nejhorší ze syrské občanské války je za námi, Asad rozhodně nikam nejde a je vhodná doba na řešení mezinárodních problémů, jako jsou uprchlíci a pašování drog, pročež bude nutné začít s Asadem vyjednávat.
Syrskému vůdci se v poslední době podařilo získat diplomatické uznání od řady arabských a evropských států a nejspíš také doufal v šanci získat zpět určitou míru nezávislosti na svých zahraničních podporovatelích z Ruska a zejména z Íránu a Libanonu, kteří se začali místy nebezpečně roztahovat.
Nedávné oslabení Asadových sponzorů však téměř jistě hrálo roli v kalkulaci povstalců při zahájení jejich překvapivé ofenzivy. Rusko průběžně obětuje naprostou většinu svých zdrojů ve válce na Ukrajině (což jsme detailně vypočítávali minulý týden), zatímco Hizballáh byl zdevastován válkou s Izraelem, který rovněž neúnavně útočí na íránské operace v Sýrii.
Ani Rusko, ani Írán nejsou momentálně v pozici, kdy by se do války mohly položit plnou vahou a na řadě tak bude i pokus o diplomacii, vedle obligátního ruského bombardování nemocnic v odpovědi na kolaps režimních jednotek – Rusové jich údajně stihli vybombardovat už pět.
Kdo jsou rebelové?
Ačkoli je situace velice komplexní, pokud jde o počet a složitost syrských povstaleckých skupin, obrázek je dnes výrazně jednodušší než dřív.
V prvních letech povstání a následné občanské války se v zemi objevily stovky milicí, které často bojovaly mezi sebou navzájem, proti režimu a zároveň bloku jiných milic.
Nicméně v posledních letech došlo k jejich konsolidaci a na severu země panovala patová situace, kde se na zamrzlých frontových liniích vytvořily tři sféry vlivu.
Jsou to bloky Syrských demokratických sil podporovaných Spojenými státy (spolu s Kurdy na východě a na severu), na velké části severu jsou různí povstalci podporovaní Tureckem a pak je tu většina země ovládaná Asadovým režimem. (Islámský stát byl prozatím zatlačen do posledních kapes na poušti, odkud organizuje teroristické útoky).
